Rána z milosti: Kdyby nepřišel Mnichov, zničili jsme si demokracii sami
Martin Vlnas, Ekonomika, 28.10.2011
A to by ještě slovo demokracie mohlo být opatřeno různými přívlastky – například bankovní demokracie. „Místo ve vládě vznikaly klíčové reformy v kancelářích Živnobanky,“ říká v druhém díle rozhovoru věnovaného mýtům o prvorepublikovém hospodářství historik moderních hospodářských dějin z VŠE Radek Soběhart.
Pro budoucí hospodářský vývoj první republiky byly klíčové reformy spuštěné krátce po vzniku samostatného státu v roce 1918 – pozemková reforma, měnová reforma a nostrifikace [nostrifikační zákon, plným názvem Zákon o podnicích, které mají sídlo mimo území československého státu, legalizoval možnost úředně nařídit, aby se zahraniční sídla a hospodářská vedení podniků působících na území Československa přesunula na území republiky, pozn. redakce]. Jak je hodnotíte?
Všechny tři mají společného jmenovatele, zejména pak nostrifikace a měnová reforma. A to zásadní vliv Živnobanky. Začněme ale pozemkovou reformou, u níž nebyl vliv největší české banky tak patrný…
- O působení Živnobanky na českou politiku a hospodářství čtěte více v úvodním dílu rozhovoru s Radkem Soběhartem
O co šlo?
Stručně řečeno o přerozdělení vlastnických práv k půdě s cílem rozparcelovat velké soukromé pozemky, které následně připadly drobným rolníkům.
Proč vlastně k reformě došlo a jaké byly důsledky?
Hlavní slovo sehrál v té době velmi populární hospodářský nacionalismus, který se nesl v duchu líbivých hesel typu Odčiňme Bílou horu, Seberme majetek šlechtě. Jakkoliv však byla pozemková reforma hnána společenskou poptávkou, nelze hovořit právě o kroku správným směrem. Projevy nacionalismu totiž ze své podstaty potlačují základní ekonomické pravdy – ziskovost, investice, kapitál. V důsledku pozemkové reformy u nás došlo k dlouhodobému zadlužení drobných zemědělců, kterým půda připadla. Ještě po druhé světové válce řada lidí splácela půjčky, které si vzali v roce 1921 na investice do nově získaných pozemků. České zemědělství se tak z pozemkové reformy dostávalo opravdu velmi pomalu.
Jak fungovaly státní pobídky?
Československo bohužel nedokázalo vyřešit zásadní otázku, zda chce být průmyslovým, nebo zemědělským státem. Omezené investiční prostředky tak šly tu do průmyslu, tu do zemědělství.
Pojďme dál – další na řadě jsou nostrifikace a měnová reforma…
… na nichž je krásně vidět, jak slabá byla pozice státu a jak silná byla Živnobanka. Právě díky nostrifikaci, jejímž hlavním motivem byla snaha, aby kapitál vyrobený Československu v Československu také zůstal, se Živnobanka dostává na vrchol. V Československu tak dále posiluje takzvaný bankovní kapitalismus, kdy v samotném průmyslu není dostatek hotovosti a pro přežití jednotlivých podniků je klíčová přízeň bank, v našem případě spíše banky.
Díky nostrifikaci získala Živnobanka většinu v klíčových průmyslových odvětvích. Její lidé zasedali v dozorčích radách a banka samotná podniky ovládala úvěrovou politikou. Zapomínat navíc nesmíme ani na to, že druhá největší banka první republiky, Česká eskontní banka, byla sesterskou bankou Živnobanky. O vzájemném konkurování tak nemůže byt ani řeč. Dovolím si tvrdit, že místo ve vládě se klíčové transfery nostrifikace vytvářely v kancelářích Živnobanky.
Nostrifikace měla přinést také vyšší daňové odvody. Předpoklad byl následující: Firmy sídlící v Československu budou platit daně do československé kasičky a my se budeme mít dobře… Povedlo se?
Odpovím také otázkou. Který stát umí efektivně vybírat daně? Žádný! A prvorepublikové Československo bylo jedním z nejméně efektivních daňových výběrčích vůbec. Spousta nostrifikovaných firem se navíc rychle ocitla v ekonomických problémech a stát je musel zachraňovat nebo jim alespoň ulevovat většími či menšími daňovými pobídkami. Řada firem tak neplatila daně vůbec žádné a stát tratil. Navíc jsme si zásadním způsobem zpřetrhali vazby se zahraničím. Kdo přece dělá opravdu velký globální byznys? Konsorcia a nadnárodní společnosti.
Podobně negativně hodnotíte i měnovou reformu?
Jaké byly cíle měnové reformy? Zpevnění měny, zlepšení mezinárodněpolitické stability – dnes bychom řekli rankingu, která se pozná tím, že se vaše dluhopisy snadno prodávají na zahraničních burzách… To se ale nestalo. My jsme sice zpevnili měnu, ale londýnská nebo curyšská burza nás stále vnímala jako zbytek Německa nebo Rakouska-Uherska. Když padala německá marka, české dluhopisy se neprodávaly a měna oslabovala. Malý stát hrál na mapě světového byznysu jen malou roli.
Mělo tím pádem zavedení československé koruny vůbec smysl? Nebylo by tehdy lepší zůstat u rakousko-uherské koruny?
Z ekonomického hlediska by nám poválečná inflace, která by nás jistě postihla, pokud bychom u rakousko-uherské koruny zůstali, vlastně neuškodila. Inflace měla svá pozitiva. Snižovala válečné náklady, zvýhodňovala export… Rašínovo tvrzení, že díky deflaci československé koruny jsme zabránili propuknutí hyperinflace, není úplné správné. Hyperinflace v Německu nebo Maďarsku vznikla následkem rozhodnutí politiků. Přímá vazba mezi poválečnou inflací a hyperinflací není. Naše měna tedy sice byla díky měnové reformě stabilní, jenže otázkou je, za jakou cenu… Víte, kolik zlata jsme museli spotřebovat, abychom měnu zpevnili? Stálo nás to velkou většinu zlatých zásob. A vítězem byla opět Živnobanka.
Nesmíme ale zapomínat ani na kulturní hodnotu měny. Řada Čechů vnímala korunu jako součást československé identity. Sice šlo jen o kus kovu nebo potištěného papíru, jeho symbolická hodnota však byla obrovská. Podívejte se, jak vnímají Američané dolar…
Symbolů posilujících národní hrdost nový stát mnoho neměl…
Přesně. Ano, máme husity. Dobře, ale co dál? Můžeme pokračovat výčtem neúspěchů – Bílá Hora a tak dále. Je tu ještě Karlova univerzita, jenže tu nám vzali Němci. Pozitivní symboly se hledaly opravdu těžko. A pevná koruna mezi ně patřila. Osobně si myslím, že měnová reforma byla z ekonomického pohledu spíše negativní, ale kulturní aspekt nesmíme podceňovat. Svou roli navíc silná koruna sehrála i jako pojistka proti nástupu autoritativních režimů, které v nejen v sousedních zemích vznikaly především v důsledku nestabilní ekonomické situace.
Ochránila tedy prvorepubliková ekonomika a silná měna, jakkoliv ji nyní kritizujeme, Československo od diktátorství?
Každý student politologie vám řekne, že ano. Studie ukazují, že kvalitní demokracie nezbytně potřebuje ekonomickou prosperitu. I Československu nahrálo, že v době, kdy okolní státy ovládla diktatura, naše ekonomika rostla. Problém je ale mnohem komplexnější.
Jak to myslíte?
Dovolím si vyslovit odvážnou a hypotetickou tezi. Podle mého jsme k autoritativnímu politickému systému směřovali a to, že přišla mnichovská dohoda a takzvaná druhá republika a poté protektorát Čechy a Morava, nám de facto zabránilo, abychom si nedemokratický systém nastolili sami. Třeba s Háchou v čele… Nebo konzervativní vládu s klíčovou rolí církve jako na Slovensku? Nyní máme krásný pozitivní příběh. Autoritativní režim nám byl vnucen zvenčí. My za to nemůžeme… Signálů, že se Československo vydává právě tímhle směrem, přitom máme již od počátku třicátých let celou řadu. Podívejte se na některé konzervativně-autoritářské praktiky agrární strany. Je to ale samozřejmě hypotetická otázka.
A co další mýtus. O Československu jako průmyslové velmoci…
Pokud se 30 procent obyvatelstva živí zemědělstvím, nemůže být o průmyslové velmoci příliš řeč. Československo bylo průmyslové, ale nelze ho srovnávat třeba s Velkou Británií nebo Německem. Problém byl zároveň v tom, že u nás neexistovala silná tradice liberalismu, kapitalismu, tržního hospodářství nebo podnikatelství… Převládala spíše konzervativní mentalita. Neměli bychom zapomínat ani na to, že lidé přicházející do měst jsou venkované. Jejich rodiče jsou rolníci, jejich příbuzní jsou rolníci… Proto také tak silný vliv konzervatismu, protekcionismu a národovectví. Československo přitom, chce-li uspět, muselo a musí být otevřené. Není. Ale naštěstí situace u nás nedošla dál…
