Tikající eurobomba. Třetí jednání: Tak trochu jiné Řecko (2009–2011)
Reportéři časopisu Spiegel, Ekonomika, 04.11.2011
Prudký pokles hodnoty státních dluhopisů vyvolal v Řecku nepokoje, protože pomoc Evropské unie byla podmíněna úspornými opatřeními a požadavky tvrdých reforem. Stát měl ořezat veřejný sektor, který během předešlých desetiletí nabobtnal do nevídaných rozměrů, o celou pětinu. A trhy měly v zájmu obnovení růstu projít liberalizací. Více v dalším díle Eurobomby…
- První jednání: Budiž euro (1991–1997)
- První jednání: Kašleme na Maastricht (1997–2001)
- Druhé jednání: Život s eurem (2001–2004)
- Druhé jednání: Podvod se provalil (2004–2008)
- Třetí jednání: Krize v Augiášově chlévě (2009–2011)
Jednou ze zvláštností řeckého pracovního práva je „kleista epaggelmata“. Zhruba sedmdesát povolání je uzavřeno, nemůže je vykonávat každý. Mezi takové profese patří advokáti, notáři, architekti nebo taxikáři. Nebo řidiči kamionů jako Antonis Dimitriadis. Příslušníci společenství demonstrovali proti reformám od samého počátku, neboť přicházeli o svá privilegia. Do té doby se neřídili pravidly trhu, nýbrž těmi, která si vymohli na státu.
Dimitriadis jako jeden z mnoha protestoval v létě 2010 proti úsporným opatřením, která podle něj byla příliš drastická. Spediční firmy po celé zemi vstupovaly do stávky a ekonomika se postupně zadrhávala. Osm dní neměly čerpací stanice co prodávat a supermarketům rychle došly čerstvé potraviny. Desítky tisíc turistů zůstaly vězet na místě, lety se zpožďovaly a lodě nemohly vyplout z přístavů.
V Řecku existuje 33 500 státních licencí pro nezávislé autodopravce, jakým je Dimitriadis. Ty vydala vojenská junta na počátku 70. let minulého století, později už však řecký stát žádné nové licence nepřidal, třebaže dnes je řecká ekonomika čtyřikrát větší než tehdy.
Z řidičské licence se stalo cosi jako záruka dobrého bydla a dokonce i slušného důchodu. Když takový řidič kamionu odešel do penze, svou licenci prodal tomu, kdo nabídl nejvíc, přičemž licence na ty největší cisternové kamiony se prodávaly až za 350 tisíc eur. Jenže teď, podle podmínek nadiktovaných Bruselem a Washingtonem, bude muset řecký stát od roku 2014 vydat licenci každému, kdo o ni požádá, což samozřejmě cenu stávajících licencí poslalo prudce ke dnu. Dnes má Dimitriadisova licence hodnotu pouhých 12 až 15 tisíc eur.
Antonis Dimitriadis dostal svou licenci, která mu zaručuje živobytí, roku 1993 jako dar od svého otce, pro něhož pracoval od svých třinácti let. Umýval rodinný kamion, doplňoval naftu a jezdil s otcem po celém Řecku, stejně jako to dnes pro něj dělá jeho jedenáctiletý syn Manolis; skoro jako by šlo o přírodní zákon. Antonis se samozřejmě o svého otce na penzi dobře postaral, i kdyby jen z vděčnosti za darovanou licenci, a totéž očekává zase od svého syna.
Rodina je v Řecku, zemi s předmoderní, téměř archaickou strukturou trhu práce, která má v důsledku složité sítě pravidel a regulací flexibilitu a dynamiku betonového kvádru, vším. Proto se také rodinné podniky staly základním stavebním kamenem řecké ekonomiky. Z celkové pracující populace Řecka, která čítá asi 4,4 milionu lidí, zhruba půldruhého milionu zaměstnává stát a dalšího půldruhého milionu tvoří buď nezávislí profesionálové, nebo zaměstnanci malých firem s jedním až devíti zaměstnanci. A po těchto lidech se dnes žádá, aby během několika týdnů akceptovali změny systému, který se utvářel celá desetiletí. Hospodářství, v němž převažují profesní spolky a rodinné podniky, je nuceno k proměně na moderní tržní ekonomiku dle představ politiků z Bruselu a Berlína.
Země na pokraji nervového zhroucení
Stávka řidičů napáchala na obrazu Řecka ve světě nesmírné škody. Do léta 2010 byla řecká krize pro globální veřejnost relativně abstraktním jevem, o kterém se psalo především ve finančních rubrikách. Teď ale měly noviny k dispozici fotografie, které vykreslovaly zemi na pokraji nervového zhroucení, fotografie naštvaných turistů, prázdných regálů a zabarikádovaných ulic, fotografie cisteren s kerosinem, benzinem a naftou, které po Řecku rozváželi vojáci. Ty snímky ukazovaly zemi, která přestala fungovat a která zřejmě zůstane nefunkční i v dohledné budoucnosti.
Ukazovaly rovněž společnost, v níž vládne hluboká nedůvěra vůči vlastní vládě. Řecko má druhou nejnižší daňovou zátěž ze všech zemí eurozóny a tamější daňové výnosy nepřesahují 30 procent hospodářské produkce. Nadace pro ekonomický a průmyslový výzkum (IOBE) se sídlem v Aténách odhaduje, že na černém trhu se ročně protočí 59 miliard eur – to je čtvrtina oficiální ekonomiky.
Cizinec nad tím vším může kroutit hlavou, nad Řeky a jejich zatvrzelostí a zpátečnictvím, nad jejich způsobem řízení země a ekonomiky, který má máloco společného s ekonomickými systémy střední a severní Evropy. Ještě užaslejší by však měl být z evropských politiků a ostatních hybatelů evropského dění, z toho, jak dlouho se schválně dívali jinam a ignorovali a popírali realitu řecké ekonomiky.
Konstrukční vady, politická slabost, nezájem veřejnosti
Architekti eura a jejich nástupci prohráli maastrichtskou sázku. Dohodu dvanácti zemí vydali všanc s tím, že si trhy nevšimnou, jak křehká ta blyštivá nová měna ve skutečnosti je. Mezery v původní Maastrichtské smlouvě, která měla za úkol vytvořit stabilní základ společné měny, evropští politici v průběhu následujících deseti využili, jak mohli, a euro tím jen dál oslabili.
Eurozemě v rozporu se všemi dohodnutými pravidly zvýšily své zadlužení od roku 1997 téměř na dvojnásobek. Jejich celkový dluh jen za poslední tři roky narostl o téměř dva biliony eur, tedy o 30 procent. Bez nákladů na finanční krizi by možná trvalo déle, než by euromléko zkyslo, ale nakonec by zkyslo tak jako tak. Euro od počátku trpělo příliš mnoha konstrukčními vadami, evropská politická třída byla příliš slabá na jejich nápravu a Evropané samotní nejevili o celý ten masivní projekt žádný větší zájem.
Nebezpečně nestabilní síť
Všechny čtyři hlavní eurozávazky, jak je prezentovala Maastrichtská smlouva, byly porušeny:
- státní dluh se nesnížil, nýbrž naopak zdvojnásobil, a pouze pět ze sedmnácti zemí eurozóny se dnes nachází pod úrovní dluhového stropu, který Pakt růstu a stability nastavil na 60 procent HDP
- rozpočtové deficity se rovněž nesnížily a pouze čtyři země dnes dodržují normu
- zákaz státních záchran padl hned na počátku krize
- z Evropské centrální banky, která přišla o nezávislost, se stala výkupna neprodejných státních dluhopisů
Nejde přitom jen o běžnou politickou neschopnost, nad tou by jinak lidé mávli rukou jako nad každým druhým nesplněným předvolebním slibem. Euro je výsledkem neschopnosti dvou generací politických vůdců, jejichž vinou je dnes Evropa nebezpečně nestabilní sítí států, centrálních bank, Evropské centrální banky, komerčních bank a investorů.
Národy eurozóny se prohýbají pod dluhovým břemenem v celkové výši osm bilionů eur, přičemž komerční banky drží dluhopisy eurozemí v nominální hodnotě jeden bilion eur. Centrální banky Řecka, Itálie, Portugalska a Španělska dluží německé Bundesbance 348 miliard. ECB dosud nakoupila státní papír za 150 miliard a banky, v obavách z úvěrového selhání, raději zaparkovaly svých 150 miliard u Evropské centrální banky, než aby je poslaly do oběhu.
Není známo, kolik činí součet všech řeckých CDS, ani kdo je drží. Velké evropské banky nahromadily takové množství dluhopisů ohrožených zemí, že by v případě velkých bankrotů potřebovaly podle Mezinárodního měnového fondu 200 miliard eur dodatečného kapitálu, aby přežily. Proto také ratingové agentury udělily některým z nich downgrade.
Euro je dům bez správce
Vzhledem k této vysoce výbušné síti vzájemných závislostí je euro v krizových dobách velmi nestabilní. Vyloženě nebezpečným se však stává v důsledku jedinečné vlastnosti, která jej odlišuje od dolaru, jüanu a dalších měn – euro je totiž dům bez správce, měnou bez politické ochrany, bez jednotné fiskální politiky a bez schopnosti účinně se bránit spekulativním útokům.
Aby mohla měnová unie fungovat, nesmí se od sebe ekonomiky jejích členských států příliš vzdálit, jelikož v jejím rámci nefunguje obvyklý vyvažovací mechanismus – plovoucí kurzy. Za normálních podmínek země svou měnu znehodnotí, pokud její ekonomika zakolísá. Její zboží tak na zahraničních trzích zlevní a ona může díky vyšším exportům snížit deficit. To však v měnové unii neplatí. Pokud jedna země nedokáže hospodařit zodpovědně, pak je pro ni společná měna koulí na noze.
Kdyby Řecko bylo součástí Spojených států evropských se společnou fiskální a hospodářskou politikou, požívalo by stejné ochrany, jaké se dnes těší kupříkladu městský stát Brémy, rovněž hluboce zadlužený, pod křídly Spolkové republiky Německo. Protože však eurozóna žádnou společnou fiskální politiku nemá, stává se z Řecka, nejslabší země Evropské unie, která se na celkové hospodářské produkci podílí pouhými třemi procenty, systémová hrozba pro ostatních 16 zemí a 320 milionů Evropanů. A z eura, které mělo Evropu chránit před nevypočitatelnou globalizací, se stává nejnebezpečnější měna na světě.
