Taleb: Další černá labuť? Státní schodky!
Ben Steverman, Investice, 10.08.2010
Finmag vám přináší to nejlepší z rozhovoru s Nassimem Nicholasem Talebem, americkým ekonomem, filozofem a obchodníkem libanonského původu, o kterém jsem na Finmagu psali již několikrát. Jak se dívá Taleb, muž, který předpověděl krizi, odpůrce velkých bankovních domů a autor jedné z dvanácti nejvlivnějších poválečných knih podle New York Times, na investování v dnešním nejistém světě plném černých labutí – nepředvídatelných události s velkými dopady? Co na nás může číhat na finančních trzích?
Černá labuť: Vliv vysoce nepravděpodobného (The Black Swan: The Impact of the Highly Improbable) je filosofickým pojednáním o nejistotě, kterému se podařilo nejen zaujmout čtenáře, ale také předpovědět finanční kolaps v roce 2008. Nassim Nicholas Taleb svůj bestseller z roku 2007 upravil a znovu vydal. Druhé vydání zahrnuje také nový, 73stránkový esej O odolnosti a křehkosti (On Robustness and Fragility). Recenzi prvního vydání Černé labutě najdete na Finmagu zde.
Ať pekař peče a zubař vrtá
* Nové vydání Černé labutě zahrnuje něco, co jste pojmenoval jako „Deset principů společnosti odolné vůči černým labutím“. Jeden z nich zní: „Občané by neměli být závislí na hodnotách uložených v peněžních aktivech a neměli by spoléhat na pochybné „odborné“ rady ohledně svého důchodu.“ Můžete prosím vysvětlit, co jste tím myslel?
Hlavní problém vidím v tom, že občané jsou nabádání, aby investovali do cenných papírů, kterým nerozumějí, pseudoodborníky, kteří sami nevědí, jaká jsou s investováním do cenných papírů spojená rizika.
Akciové trhy jsou sice ta nejúžasnější věc na světě, ale rizika jsou zde mnohem větší než záruky. Vznikají tak opravdu paradoxní situace: Jistý pan Smith dře celý život jako mezek. Vlastní, řekněme, slušně fungující pekárnu, a protože nechce o své živobytí přijít, je extrémně paranoidní. Pečlivě si prověřuje každého dodavatele, kontroluje závozníky i zaměstnance – snaží se minimalizovat veškerá hrozící nebezpečí – a své podnikání chrání náležitým pojištěním. Jednoho dne ho ale nenapadne nic jiného, než své celoživotní úspory - 122 tisíc dolarů - investovat do fondů, o kterých nic neví, na základě jisté míry rizika, o jejímž vyhodnocování nemá ani páru. Fondy pak jeho těžce vydělané peníze nacpou do společností, o kterých už nikdo neví opravdu nic. Tohle přeci nedává smysl!
Lidé používají pojem „měření tržních rizik“. Zapomínají ale, že neměří nic podobného teplotě nebo vzdálenosti. Pouze spekulativně hodnotí průběh budoucích událostí. A to není měření, to je odhad. A jak jsme viděli v případě British Petroleum, u Toyoty, nebo u bankovních gigantů: společnosti rizika před bezpečnostními analytiky schovávají. Tupí ostré hrany a mlží, kde to jen jde.
A tak někdo, kdo je ohledně svých vlastních záležitostí velmi pečlivý a obezřetný, úplně nedbale investuje polovinu svých úspor do akciových trhů. Proto neustále opakuji: Nezacházejte s akciovými trhy jako s úschovnami hodnot. Riziko je mnohem větší, než si myslíte.
* Co by tedy měli lidé dělat se svými úsporami?
Bohužel žijeme v kultuře financializace. Lidé tak mají dojem, že by měli vydělávat spíše na svých úsporách, než skrze své zaměstnání. A tak tu máme zubaře, kteří jsou dnes už víc obchodníky než zubaři. Jenže zubař by měl vrtat zuby, a cokoli dělá na akciových trzích, by měl dělat pro zábavu.
Lidé by zkrátka měli mít tři různé a různě důležité zdroje příjmu. Prvním je jejich povolání, kterému dobře rozumí. Na to by se měli soustředit. Druhým zdrojem jsou jejich úspory. Zde je klíčové, dát si dobrý pozor, aby si je uchovali. Až třetí, nejméně významný, díl je ten spekulativní: Investovat můžete pouze to, co jste ochotni ztratit. Nic víc. Ještě jedna poznámka. V druhé kategorii – úschova hodnoty – byste si měli být vědomi, že existuje něco, čemu říkáme inflace. A měli byste se vyhnout všem křehkým investičním třídám – rizikovým typům investic.
Státní schodky připomínají Ponziho schéma
* Jaké jsou možné zdroje křehkosti či ohrožení, které sledujete a před kterými investory varujete?
Ten nejzásadnější jsou státní schodky. Použiju příklad: Není nic výjimečného, když letadlo přistane s dvouhodinovým zpožděním. V některých případech, když dejme tomu vybuchne sopka, mohou letadla doletět až o dva či tři týdny později. Jak často se vám ale stalo, že letadlo přiletělo s dvouhodinovým předstihem? Nikdy. A stejné je to se schodky. Odchylka má tendenci pohybovat se jen jedním směrem. Když jsem psal Černou labuť, uvědomil jsem si, že odhady schodků a předpovědi lidí podléhají velkému zkreslení. Věci typicky podražují. Je to chronické. Vlády, které se snaží vytvořit rezervu, se k ní sotva kdy dostanou.
Problém je, jak tomu utéct. Státní rozpočty čím dál více připomínají klasické Ponziho schéma. Je to celé velmi nelineární: abyste zůstali tam, kde jste, potřebujete stále větší a větší dluh. A to, co položilo (odsouzeného finančníka Bernarda) Madoffa, položí teď i vlády. Ty totiž ke svému životu potřebují neustálý přísun lidského materiálu – hus k oškubání. Jenže naneštěstí, nových hus se, alespoň ve vyspělém světě, rodí od rok od roku méně.
* Říkáte tedy, že dluhopisy, které by měly být tou nejbezpečnější investicí, jsou dnes vlastně investicí nejrizikovější?
Ano, tedy pokud neinvestujete ve své vlastní měně a pouze do krátkodobých vládních dluhopisů (pokladničních poukázek). Jelikož ale mohou vlády tisknout nekonečné množství vlastní měny, vidím riziko spíše v růstu úrokových sazeb než ve státních bankrotech. Když vaše země trpí hyperinflací, vysokými deficity nebo je zadlužená až po uši, s krátkodobými dluhopisy se můžete svézt na vyšších úrokových sazbách, které vám vykompenzují inflaci a další faktory.
* Co si vlastně myslíte o americkém balíku reforem finančního trhu?
Nemám rád složitou regulaci. Myslím, že finanční reforma vlastně není zapotřebí. To, co potřebujeme, je definancializace. Naše společnost se musí vymanit ze sevření finančních institucí. A to jde udělat velmi jednoduše: nesmíme žít na dluh, nesmíme podlehnout diktátu bankovního sektoru. Společenství jsou stabilní, jen když jsou nezadlužené… Reformátoři ale bohužel řeší jen symptomy nemoci, nesnaží se vyléčit nemoc samu. Navíc postupují tak, že z něčeho, co už bylo samo o sobě dost komplikované, vyrábějí něco ještě mnohem komplikovanějšího. My přitom potřebujeme systémovou změnu, nikoli pouze velmi precizní směrnice a doporučení, jak se máme chovat, co smíme a co už ne.
Štěstí přeje připraveným
* Minulý týden jsem se zúčastnil investiční konference pro manažery podílových fondů a finanční poradce. Možný výskyt „černých labutí“ byl zmiňován překvapivě často a zaslechl jsem i vaše jméno. Myslíte si, že tito lidé rozumí vašemu konceptu?
Za černou labuť Taleb považuje každou událost, která vykazuje tři charakteristické znaky. Zaprvé, leží mimo rámec toho, co se dosud dělo, a co je tedy představitelné. Zadruhé, černé labutě mají obrovský dopad. A zatřetí, jakmile se černá labuť přihodí a lidé si na ni a její následky zvyknou, jeví se zpětně jako absolutně samozřejmá a zcela předvídatelná. Což opět vede k nesprávnému pocitu, že rozumíme světu, a že nás už ničím nepřekvapí – než ale jednou… (Více se dočtete v článku věnovaném Talebově konceptu na Finmagu, nebo na wikipedii, pozn. redakce)
Ne, nechápou ho. Moje představa černé labutě je naprosto odlišná. Existují události, které nejdou předpovědět, a my proti nim musíme být odolní. Jsem si jist, že drtivá většina těch, kteří své neštěstí označují za černou labuť, ve skutečnosti potkalo něco, co já považuji za labuť bílou. Proč? Protože se snažím černým labutím předcházet.
Událostí, které by snesly podobné označení, je opravdu minimum – v poslední době především útoky z 11. září. Důležité je ale zmínit ještě jednu věc: černé labutě nemusejí vždy znamenat tragédie – přestože tragické černé labutě se jaksi lépe pamatují. Konec komunizmu a přechod na tržní hospodářství před 20 lety byl ukázkovou černou labutí, díky níž desetitisíce lidí dosáhly na majetek, o kterém se jim nesnilo, a dík které prosperuje dříve chudý kout Evropy.
* Myslím, že někteří lidé jsou z černých labutí trochu zmatení. Domnívají se, že tvrdíte, že nejde předpovědět, co se stane. Ve skutečnosti ale mluvíte o svých vizích velkých událostí, které mají následovat.
Pro vola nevědomky jdoucího na porážku bude černou labutí určitě jiná událost, než pro řezníka. Zkrátka a jistě: Pro někoho velmi naivního mohou být určité události černou labutí. Pro někoho, kdo byl informován, varován a připraven, černou labutí nebudou. Pokud víte, že se něco stát může stát, vystavíte si před tím hradbu.
Rozhovor vedl pro server Businessweek.com Ben Steverman, reportér agentury Bloomberg.
Do češtiny přeložila Ester Danelová
Foto: LIVEformtheNYPL
