Politika a média II: Strategie pro dobu krize. Jak čelit banalitě
Piotr Legutko, Kaleidoskop, 25.04.2012
V první části tohoto textu představil Piotr Legutko polskou mediální demokracii: emoce převážily nad rozumem a o náplni politiky dávno nerozhodují politici ale mediální poptávka. Pokud ti, kteří by měli zemi řídit, nejsou ve vleku médií úplně, znamená to jen to, že jejich spin doctors dokážou médiím podsunout vlastní příběhy. Ty ovšem mají jediný úkol: udržet svého hrdinu na očích během volební kampaně, která dnes trvá permanentně...
Pokud strany působí především, ne-li výlučně v mediální oblasti, odkud manipulují emocemi, kde pak máme hledat síly, které realitu skutečně proměňují? Jsou opravdu strany tolik závislé na síle médií, nebo je to spíš příznak jejich vlastní slabosti?
Pokud věc nahlížíme z druhé strany: mají mediální skupiny opravdu politické strany pod kontrolou, anebo jsou jimi obratně využívány, za účinného použití metody cukru a biče (ačkoliv bič je stále opotřebovanější a cukr zvolna dochází)?
Ani politici, ani média: finanční trhy
Poslední finanční krize ukázala, že strany a média se dnes ocitly ve vážných obtížích. Strany vsadily všechny peníze na tradiční média, která slábnou a brzy – s ohledem na civilizační a technologické změny – nebudou schopna plnit pro politiky funkci báze, jež by zajistila zachování moci. Polská média zase vložila veškerou svou autoritu do podpory jediného politického tábora, který může být brzy smeten finanční krizí. Není vyloučeno, že to povede (opět ve spojení s přechodem od papírového vydání k internetu a od televize se stabilním schématem k té „na přání“) ke skutečné revoluci na mediálním trhu. Revoluci, která si vynutí také změnu způsobu existence politických stran. Budou muset znovu promyslet způsob, jakým fungují – pro udržení normálního běhu demokracie v současném světě jsou totiž stále (a jistě ještě dlouho budou) těžko nahraditelnou entitou.
Zatím jim hrozí spíš závislost než marginalizace. Závislost už ne na sdělovacích prostředcích, ale na reálných mocenských centrech. Těmi jsou dnes nejsilnější hráči finančních trhů. Jsou dokonce silnější než národní státy, což se projevilo nejen na příkladu Řecka, ale také během několika spektakulárních střetů vlád s ratingovými agenturami, které převzaly roli arbitra rozhodujícího o osudech ministrů, prezidentů, premiérů. Donald Tusk dal veřejně na srozuměnou, že jeho osud dnes ve skutečnosti nezávisí na politické síle opozice, na sympatiích masmédií, ba dokonce ani na podpoře společnosti (volby jsou daleko), ale na finančních trzích a na nadnárodních institucích. To ony jsou adresátem diametrální změny jeho politiky z pasivní na aktivní, byť ne reformátorskou. Boj o prodloužení důchodového věku mnoho nezmění, je však jasným signálem „navenek“ – jsme připraveni k nepopulárním krokům.
To, co dnes polská vláda dělá, je zajímavý experiment, který může odpovědět na několik klíčových otázek. Například zda je klasická „mocenská strana“ schopná přetrvat, když nedisponuje sociálně zakořeněnými strukturami, demokratickými vnitřními procedurami a ideovým profilem, a přitom přijímá nepopulární rozhodnutí – pouze díky tomu, že jí kryje záda televize (jiná tradiční média už v masovém měřítku prakticky neexistují). Mediální demokracie už dávno vyšroubovala léty osvědčené „pojistky“. Pouliční protesty, stávky, ba miliony podpisů nedělají pražádný dojem nejen na ty, kdo vládnou, ale ani na voliče, kteří upírají pozornost k osobním přednostem politiků, k jejich stylu, a ne ke konkrétním výsledkům vládnutí. Miliony odposlechů, k nimž se zvláštní služby za vlády Občanské platformy uchýlily, nejsou tak efektní jako údajná „dusná atmosféra“ za vlády Práva a spravedlnosti (2005–2007).
Stejně souvisí s problémem „estetického vnímání politiky“ také jiná otázka. Je možný návrat k reálné politické debatě ve veřejném prostoru, v níž by voliči nehodnotili osobní kouzlo stranických předáků, nenechávali se svést novými naracemi, ale zvažovali by návrhy jednotlivých stran v kategoriích toho, co je reálné, uskutečnitelné, pro národ užitečné? Paradoxně se k této situaci nepřibližujeme změnami ve způsobu fungování médií. Rozplývá se totiž společný prostor, v němž by taková debata mohla proběhnout, máme dvojí mediální oběh (vládní a opoziční) a množina jejich uživatelů se nijak neprotíná. Nejenže to znemožňuje dialog, ale oba názorové okruhy tím degenerují, tíhnou ke konfrontaci, a ne k rozšiřování spektra a získávání nových stoupenců. Tato patová situace také nemotivuje ke změně stylu, jakým fungují samotné politické strany. Jsou jako armády ve stavu permanentní mobilizace či přímo vojenské akce, ačkoli žádné volby nejsou na obzoru. V takové situaci je jakýkoliv revizionismus (tedy pokus o reformu uvnitř struktury) nekompromisně trestán.
Vsadit na pozitivní emoce
Zhoršující se geopolitická situace a rostoucí závislost na vnějších okolnostech nesmírně ztěžují realizaci stranické politiky, jejíž ambice by přesahovaly podsouvání dalších a dalších zástupných témat sdělovacím prostředkům. Všechny strany stojí před stejným problémem: jak získávat hlasy nespokojených občanů. Říkat jim to, co chtějí slyšet, anebo pravdu? Vyjadřovat názor občanů (být jakousi jejich hlásnou troubou), anebo se pokusit formovat společenskou realitu i navzdory jejich přesvědčení? Druhá z cest jistě narazí na odpor nejen ze strany politické konkurence, ale také mediálních kruhů. Novináři jsou vždy k dispozici skupinám, jejichž zájem je zdánlivě ohrožen. V Polsku jsme toho svědky například při pokusech o restrukturalizaci škol. Z demografických důvodů připadá čím dál častěji na jednoho učitele několik žáků, třídy bývají využity jen několik hodin denně. S ohledem na veřejné finance by bylo potřeba propouštět učitele a zavírat nebo spojovat školy. Jenomže samosprávy, které se o to pokoušejí, se bez ohledu na politickou příslušnost stávají terčem mediální kritiky. Sdělovací prostředky totiž neuvažují politicky nebo ekonomicky, nezajímá je společné dobro, ale pocit bezpráví. Křivda, jakou pociťují konkrétní rodiče dětí, které mají změnit prostředí, nebo učitelé, kteří přicházejí o práci.
Pokud strany neusilují jen o krátkodobý volební úspěch a následnou politickou smrt, nemají na vybranou. Musí jednat ve veřejném zájmu, dbát o budoucnost národa. Jsou odsouzeny k prosazování změn. Také proto, že tlak finančních trhů je pro ně možná větší hrozbou než nespokojenost občanů. Ale aktivní politika v realitě mediální demokracie je nemalou výzvou. Tím spíš, že sdělovací prostředky jsou dnes docela jiné než třeba jen před deseti lety. Nakladatelé a vysílatelé mají ještě silnější obavy než politici, že ztratí sympatie svých čtenářů, diváků, posluchačů. Hladina populismu dosáhla úrovně, jež ohrožuje demokratické procesy, zvlášť proto, že krize vymetla z trhu hodnotnější tituly a nechala na bitevním poli zbulvárnělý tisk a televizi orientovanou pouze na zábavu. Internet zase připomíná nepletou zahradu, kde se mediální podpora pro zavádění změn, bolestných pro jednotlivé skupiny, ae nezbytných pro celou společnost, hledá ještě obtížněji.
Jediným východiskem z této situace, jaké lze doporučit politikům, kteří své poslání berou vážně, je rozloučit se s prosazováním individualismu a konzumního pojetí a vrátit se k vlasteneckému étosu. Sdělovací prostředky, které žijí z emocí, totiž k jeho sdělení pořád ještě nejsou lhostejné. Mohou jej buď zesměšňovat, nebo podpořit. Tertium non datur. První cestou jdou už léta liberální média v celé Evropě, včetně Polska. Ale náboj výsměchu a vymítání vlastenectví stále zřetelněji slábne. Bez ohledu na oblíbenost, jaké se mezi novináři těší ironický odstup, vnímají nakladatelé jasnou informaci o čtenářském a diváckém očekávání: hledají úctu ke komunitě, její místo v identitě i ve společnosti. Na takovém základě lze stavět i obtížné programy. Sdělení o odříkání, sebeobětování, zřeknutí se privilegií nemůže v žádném jiném kontextu počítat s akceptací. Jenom vlastenecký „polštář“ mohl připravit půdu pro nesmírně obtížné hospodářské reformy v počátcích transformace, po pádu komunismu. Podobně i dnes mají strany šanci prosadit reálnou politiku v médiích pouze tehdy, pokud se vrátí k pozitivním občanským emocím a proti partikularismům a skupinovým zájmům postaví obecné dobro.
Pro čtvrté letošní číslo Revue Politika přeložila rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem Lucie Szymanowská
