Pravda o centrifugách

Michal Vodrážka, Kaleidoskop, 03.12.2010

Přestože rychle zapadla ve stínu mediálně zajímavějšího dělostřeleckého souboje, zpráva amerického fyzika Siegfrieda Heckera o současné úrovni severokorejského programu obohacování uranu je vskutku zajímavé čtení. Ovšem málokterý z českých novinářů, kteří o této události psali, se obtěžoval si ji přečíst, a proto závěry, ke kterým dospěli, nemají s realitou příliš společného.

Příkladem můžou být třeba Novinky.cz (Právo on-line) nebo Ihned.cz (Hospodářské noviny on-line). „Severokorejci rozjeli ve velkém obohacování uranu na výrobu jaderných bomb,“ křičí titulek na prvním webu.

Podle iHNedu zase „KLDR údajně spustila další dva tisíce centrifug na obohacení uranu,“ aniž se nám autor obtěžuje vysvětlit, co myslí těmi „dalšími centrifugami“ – protože dosud o severokorejském uranovém programu kolovaly jen nepotvrzené spekulace. O vlastní Heckerově zprávě jako takové se ani z jednoho článku příliš nedozvíme, kromě toho, že prý by „informace sdělené vědci (...) mohly podporovat domněnku, že se Pchjongjang snaží získat další zdroj štěpného materiálu pro výrobu jaderné bomby“. To ale z Heckerovy zprávy vůbec nevyplývá.

Jaderný problém jménem Korea

Zde je třeba udělat menší exkurz do historie. Podstatou denuklearizační dohody uzavřené v roce 1994 mezi USA a KLDR bylo zastavení tehdejšího severokorejského jaderného programu založeného na plynových reaktorech (a zejména zastavení výstavby dvou větších reaktorů o výkonech 50 MW a 200 MW), ze kterých se dá snadno získat plutonium, výměnou za výstavbu dvou lehkovodních reaktorů o výkonu 1 000 MW; tu by provedly a zaplatily USA a jejich spojenci. KLDR totiž nestála jen o jaderné zbraně, ale snažila se také využít svůj domácí uran a řešit tak energetickou krizi. Do té se dostala na konci osmdesátých let, kdy jí SSSR přestal dodávat subvencovanou ropu

Pro výstavbu dvou lehkovodních reaktorů vzniklo mezinárodní konsorcium KEDO (Korean Peninsula Energy Development Organization), jehož členem se mimochodem v naději, že by se na dodávkách pro výstavbu reaktorů mohly podílet české strojírenské podniky, stala v roce 1999 i ČR. Výstavba reaktorů se ale protahovala a úplně se zastavila po nástupu Bushovy administrativy, která byla ke Clintonem sjednané dohodě s KLDR velmi skeptická a v říjnu 2002 obvinila KLDR z nedodržování, respektive obcházení dohody tajným programem obohacování uranu. KEDO tak bylo od roku 2003 postaveno na vedlejší kolej a v roce 2006 ukončilo svoji činnost úplně.

Dva větší plynové reaktory však už také nebyly nikdy dostavěné, což byl nepochybný úspěch, uvědomíme-li si že ten větší by vyprodukoval přes 200 kg plutonia (na 25–40 jaderných hlavic) ročně. KLDR zůstal jen malý výzkumný 5MW reaktor v Jongbjonu, okolo kterého se 15 let odehrával denuklearizační kolotoč.

Co si člověk neudělá sám...

I ten už je ale nyní mimo provoz, a tak se Heckerova v pořadí už čtvrtá návštěva v Jongbjonu zaměřila hlavně na prohlídku stavby experimentálního lehkovodního reaktoru, který KLDR začala svépomocí budovat v létě 2009. Připomeňme si, co se tehdy stalo.

Poté, co Rada bezpečnosti 13. dubna odsoudila severokorejský test rakety středního doletu z 5. dubna, KLDR v rozmezí hodin reagovala odmítnutím prohlášení Rady bezpečnosti; vypovězením inspektorů Mezinárodní agentury pro atomovou energii, dohlížejících na demontáž zařízení v Jongbjonu, a odchodem ze šestistranných rozhovorů s tím, že už se jich nikdy v budoucnu nezúčastní. O dva týdny později pak KLDR prohlásila, že pokud se Rada bezpečnosti okamžitě neomluví za zásah do suverenity KLDR, zahájí výstavbu lehkovodního reaktoru a práce na vývoji domácí technologie výroby paliva pro tento reaktor.

Zde je zajímavé si připomenout, že Hecker už v květnu 2009 v Bulletinu atomových vědců spekuluje že „kuriózní prohlášení o výstavbě lehkovodního reaktoru vlastními silami může KLDR posloužit jako záminka pro zveřejnění informace, že již uran obohacuje“. Tedy přesně k tomu, čeho jsme nyní svědky.

Rozestavěný reaktor má mít výkon 25 až 30 MW a být spuštěn v roce 2012 (pro KLDR symbolický rok Kim Ir-senových narozenin), což Hecker posoudil jako nerealistické. Vedle něj Severokorejci Heckerovi ukázáli i nově postavené zařízení na obohacování uranu, které má pro budovaný reaktor vyrábět palivo. Hecker ho popsal jako „malé, ale ultramoderní“, na rozdíl od starších zařízení v Jongbjonu prý nevypadalo jako „americké zařízení z padesátých let nebo sovětské z let osmdesátých“, ale bylo „ohromující svojí moderností“ a mohlo by být součástí jakékoliv současného amerického závodu na obohacování uranu. Závod má 2 000 centrifug a je schopný produkovat dvě tuny lehce obohaceného uranu (LEU, palivo pro lehkovodní reaktory) nebo až 40 kg vysoce obohaceného uranu (HEU, vhodný do bomb) ročně.

Reality check

A nyní zpět k českému mediálnímu remixu Heckerovy zprávy. Hecker zdůrazňuje, že zařízení na obohacení uranu které mu bylo předvedeno, je „malé“ a zjevně bylo navržené pro civilní účely, nikoliv pro posílení severokorejského programu jaderného zbrojení. Hecker dále konstatuje, že i když je možné tento „mírový program“ zneužít pro vojenské účely, jeho význam pro mezinárodní bezpečnost zásadní není. I kdyby byl centrifugami produkován místo lehce obohaceného uranu vysoce obohacený uran, ten je stejně k výrobě sofistikovanějších, miniaturizovaných hlavic (které je možno použít v raketách) méně vhodný než plutonium, jehož výrobu už KLDR zvládla.

Přitom bez miniaturizace hlavic jsou severokorejské jaderné zbraně prakticky nepoužitelné. Hecker navíc tvrdí, že pro kvantitativní nebo kvalitativní posun v severokorejském jaderném programu by mělo smysl buď znovu spustit 5MW plynový reaktor, který už v Jongbjonu stojí, nebo postavit větší plynový reaktor, tak jak se o to KLDR pokoušela v devadesátých letech. Hlavní význam jeho zprávy tak lze spatřovat jednak v potvrzení podezření, že KLDR se obohacování uranu už nějaký čas věnovala, ale hlavně v tom, že embargo jeho rozvoji nezabránilo a že západní rozvědky a analytici byli s hodnocením severokorejských pokroků v této oblasti dost vedle.

Autor se zabývá problematikou Korejského poloostrova, jako jeden z nemnoha Čechů, strávil část života v KLDR. Je tajemníkem Česko-korejské společnosti, o. s.

Foto: profimedia.cz