Freakonomics: Špekonomie na stříbrném plátně

Michal Kašpárek, Knižní recenze, 17.02.2011

Jedna z nejznámějších pop-ekonomických knih posledních let se dočkala filmové adaptace. Z dokumentu Freakonomics se dozvíte třeba to, proč mají Japonci dvě různá slova pro pravdu.

Ekonomii se s mnohaletým zpožděním dostalo stejné pocty jako lásce, dýmkám, tokijské olympiádě, New Yorku či Paříži - tedy povídkového filmu, natočeného předními režiséry. Kompilaci osobitých dokumentů Freakonomics dokonce produkoval Chad Troutwine, stejný chlapík, který stál u zrodu mého oblíbeného zástupce tohoto žánru: Paříži, miluji tě. V případě Freakonomics ovšem miluji tě hlavní roli nenajdete. Jako mnohem lepší přívlastek by filmu slušelo líbíš se mi, ale dostáváš mě do rozpaků.

Zdroj: YouTube

Ekonom Steven Levitt a novinář Stephen J. Dubner dovedou pod hlavičkou Špekonomie psát skvělý blog a vydávat docela zábavné knihy. K televizní obrazovce to člověka chvílemi úplně přilepí, o chvíli později máte ale zase pocit, že jste v neděli zapomněli přepnout z formulí na fotbal a najednou se koukáte na Střepiny.

Když datová žurnalistika vysvléká zápasníky sumo

Nejdřív k části, která se jako jediná jednoznačně vymyká standardům televizní publicistiky: dokumentarista Alex Gibney zkoumá v příspěvku “Čistá korupce” podvádění ve světě sumo. Sportu, jež má být ztělesněním všech japonských morálních zásad; motiv čistoty a fair play prochází celým předzápasovým rituálem; o korupci nejsou v japonském tisku žádné zmínky, jenže ejhle…

…když v duchu datové žurnalistiky, o které jsme na Finmagu psali nedávno, projedete rozsáhlou sadu výsledků a tabulek počítačem, vyskočí na vás zajímavé zjištění. Při zápasech mezi hráči, kteří mají před posledním zápasem turnaje bilanci 8-6, takže nemůžou nic ztratit, s těmi, co sedmkrát vyhráli a sedmkrát prohráli a teď jim jde o všechno, jsou papírové šance téměř vyrovnané - na obou stranách stojí chrobáci zhruba stejných kvalit. Na krovkách ale v 75 % případů končí ten, kterému o nic nejde.

Špekonomové spolu s režisérem soudí, že jde o případ korupčního jednání. Ne toho prvoplánovitého, jak ho znáte z kopané, ale o elegantní systém “půjček za oplátku”. O hru s nenulovým součtem, která zvyšuje počet zápasníků končících turnaje s rovnými osmi vítězstvími, což je dost na to, aby postoupili na vyšší úroveň. O existenci vzorce svědčí i studie dokazující, že 26 % zápasníků končí turnaje s osmi vítězstvími a jen 12,2 % se sedmi.

Od dohjó – sumáckého ringu – se pak tvůrci přesouvají k osudům těch, kteří se rozhodli o korupci v sumo promluvit. Tenhle výlet ale netrvá dlouho… Dlouhé totiž nejsou ani životní příběhy mluvků – obvykle končí za záhadných okolností pár dnů před oznámenou tiskovkou.

Vše se pak uzavírá krásným filmovým obloukem vedoucím od udušených sumistů, kteří chtěli s pravdou ven: Vysoká objasněnost vražd v Japonsku je totiž podle dokumentaristů jen tatemae, tedy místní řeči iluze skutečnosti. Japonští policisté si totiž neradi kazí statistiky, a tak od pohledu neřešitelné případy čas od času přečarují na jiné druhy úmrtí. Tak vypadá honne - po japonsku skutečná pravda.

Poučení je jednoznačné: Tatemae suma? “Ušlechtilý sport s dvoutisíciletou tradicí.” A jeho honne? “Stejná fligna na fanoušky jako kterákoliv jiná disciplína.”

Co v ejdž-ár řeknou na Deža Horvátha

Problém s podobnými analýzami dat je ale v tom, že si do nich příčiny vždy dosadíte sami, až při interpretaci. Velké spiknutí nakynutých zápasníků totiž nemusí být tak zjevné, když si uvědomíte, že:

• Zápasník hůře umístěný v tabulce má zkrátka v posledním zápase nesrovnatelně větší motivaci.
• Lépe umístěný borec nemusí mít vyloženě altruistické cíle. Pravděpodobně sám šetří síly a vyhýbá se zranění.
• Celá čtvrtina výsledků popírá myšlenku jednoznačného spiknutí.

Poměrně snadno se dá rýpat i do ostatních částí dokumentu a jejich “objevů”:

• Legalizace interupcí tv šedesátých letech prý snížila na začátku devadesátých let v Americe kriminalitu, protože matky se takto mohou zbavovat dětí, kterým by nedaly dostatečnou lásku a zázemí, ergo by z nich v případě jejich příchodu na svět vyrostli kriminálníci. Jak ale upozorňují Christopher L. Foote a Christopher F. Goetz z Federal Reserve Bank of Boston, tvrzení neobstojí v důkladné statistické analýze.
• Životopisy s typicky černošským jménem nevídají personalisti tak rádi jako životopis jednoznačně bílého žadatele o zaměstnání: Dvacet minut nablblého vtipkování o tom, že Dežo Hortváth na místo ředitele banky dosáhne hůř než Jindřich Spořádaný, čehož je jednoduché si všimnout, o dost složitější je však říct, co s tím. Ještě jedna drobná poznámka: závěrům prezentovaným v téhle pasáži se nemůžete divit. Natočil ji totiž ten samý Morgan Spurlock, který v dokumentu Super Size Me! hodinu a půl ukazoval, že když budete jíst jen u Maca, ztloustnete a bude vám blbě.
• Některé děti na finanční motivaci ke zlepšování známek slyší, jiné ne. Ach ou.

Starý problém s vejcem a slepicí

Levitt a Dubner jsou sice vzděláním ekonomové a specializací špekonomové - ať už ale ekonomii definujete jakkoliv, jejich dílo toho s ní má společného míň a míň. Už skoro nezkoumají uspokojování potřeb ani využívání zdrojů, ale hlavně kazualitu, tedy vztahy mezi různými příčinami a následky. Jenže celým filmem prokazují vlastně jen to, jak těžko jde jasnou souvislost prokázat.

Až z filmu jsem se dozvěděl, že v půlce 20. století vědci věřili v záhadný vztah mezi dětskou obrnou a lízáním zmrzliny - nejvíc případů onemocnění se zkrátka vyskytlo v létě. Zpětně to zní jako blbost, ale graf byl stejně přesvědčivý jako tolik jiných grafů, kterými se zaklíváme dnes... Když se autoři do takového vysvětlování pustí sami, musí přece tušit, jak nelehký úkol si vybrali. A nedopadá to dobře. Občas přímo jako ty proklaté Střepiny.

Zopakujme si nakonec japonská slovíčka, která jsou na celém filmu Freakonomics nejhodnotnější: Levitt, Dubner a Troutwine rozkopali tatemae pořádně. Až k honne se ale neprohrabali. Na to, že je to mainstramový, povídkový film, ale udělali slušně velkou jámu.

Freakonomics. Režie: Heidi Ewing, Alex Gibney, Seth Gordon, Rachel Grady, Eugene Jarecki, Morgan Spurlock. Produkce: Chad Troutwine. USA, 2010, 89 minut.