Články na téma: HDP

Jednou přijatý plán bývá radno dodržovat i tehdy, jsou-li okolnosti právě nepříznivé.

Státní dluh působí jako krátkodobý stimulant, dlouhodobě však přináší škodlivé účinky

Evropská komise schovává svou nebezpečnou hospodářskou politiku za sofistikované studie, v Čechách si vystačíme s novinovými rozhovory. Výsledek je ale stejně škodlivý.

Na každou ekonomickou bolístku i opravdovou nemoc se dnes používá totéž, po celém světě. Jeden recept vládne všem, jeden jim všem káže: Víc peněz, pusťte do světa ještě víc peněz. Víc peněz v oběhu má rozhýbat ekonomiku, rozjetá ekonomika má spolu s hospodářským růstem přinést také plody v podobě snížení míry nezaměstnanosti. Věří tomu veřejnost, věří tomu politici, věří tomu někteří ekonomové. Nebo se tak aspoň tváří. Ve skutečnosti – a data to potvrzují – to prostě tak jednoduché není.

Škrtáme, škrtáme – a pořád se nemůžeme proškrtat k lepším hospodářským výsledkům. Škrtání bez hlubšího rozmyslu, pro škrtání samo a pro hezčí obrázek u ratingových agentur, k nim totiž prostě nevede.

Poslanci nechtějí, aby korupce ve veřejných zakázkách definitivně zmizela.

Růst čínské ekonomiky zpomalil na 7,8 procenta v roce 2012. Jde o nejpomalejší růst za posledních třináct let, dodávají agentury. Co bychom za to dali my, říkají si mnozí Evropané.

Před dvaceti lety souhlasili mnozí Češi s rozdělením státu, protože mysleli, že na tom vydělají. Že přestanou „doplácet“ na Slováky, že budou moci uskutečnit radikální ekonomické reformy, že rychleji doženou Západ. Dvacet minulých let je v tomto ohledu velké zklamání.

Vlad Ender reaguje na článek Pavla Kohouta z minulého týdne. Ten ve svém článku „Ždímání daní není šetření“ brojí za snižování státních výdajů. Stát prý totiž z principu investuje neefektivně, plýtvá. Pokud ale soukromý sektor neinvestuje vůbec, není lepší horší státní investice než žádná investice?

Známý investor Bill Gross (PIMCO) se nedávno nechal slyšet, že „kult akcií upadá“ a vysoké výnosy na akciovém trhu nejsou nadále udržitelné. Odbornou veřejnost Gross nadzvedl ze židle ani ne tak svým (trochu chmurným) závěrem, jako spíše argumenty, jimiž zažehl diskuzi o souvislosti mezi výnosem a hospodářským růstem.

Optimální kompromis? Snižujme výdaje a daně srazme a držme dole – a bude prosperující soukromý sektor i vyrovnané rozpočty.

Představte si následující situaci: Jednoho dne doma zjistíte, že horko těžko splácíte hypotéku na dům, snižují se vám příjmy, ale úroky z úvěrů jsou nebývale nízko. Víte, že v dalších letech si novou televizi a každoroční dovolenou na Azurovém pobřeží neodpustíte, a tak si pro jistotu s předstihem půjčíte další peníze.

Den před druhým kolem senátních voleb, necelý týden po zveřejnění výsledků z kola prvního a z voleb do krajských zastupitelstev, v nichž nebývale zazářila rudá hvězda, přinášíme deset let starý text ekonoma Pavla Kohouta. Doplnil ho pro nás stručným úvodem, jinak nebylo třeba měnit ani čárku.

Japonský jen od nástupu globální recese strmě posiluje. Ne že by to bylo díky oslňujícímu výkonu jeho ekonomiky, spíše šlo o odklon od jiných světových měn směrem do Asie. Už se ale zdá být silně nadhodnocený.

Je čas poslat ministru financí složenky. Vypsané by měly být na 9519 korun. To je podíl schodku státního rozpočtu na rok 2013 připadající na každého muže, ženu i dítě v Česku. Rozpočet, který vláda poslala do sněmovny, počítá s příjmy 1085 miliard a výdaji 1185 miliard korun, deficit má být těsně pod „magickou“ hranicí tří procent HDP.

Paul Krugman nabídl v poslední knize recept na to, jak několik měsíců, nebo možná i let, dál růst. Jenomže „ukončit depresi“ není to samé jako „začít vzkvétat“.

Heslům o boji proti korupci a rozpočtové odpovědnosti této vlády již nikdo nevěří. A premiér se poslední dobou chová tak, jako by v jeho osobním erbu bylo vepsáno heslo Republiku si rozvracet nedám.

Čína nezná zázračný recept proti krizi, jen mohutné finanční injekce.

Z propočtů Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu padá brada. Kdyby ze škol lezli méně natvrdlí deváťáci, lidé by vydělávali víc, do důchodu chodili dřív a stát by hospodařil vyrovnaně.

Levicový kabinet Roberta Fica hledá peníze, kde může. Zrušení dvou státních svátků by prý rozpočtu přineslo stovky milionů eur. Jenže jeden ze dvou svátků na odstřel je svátkem, který se Slovensko slavit zavázalo. Ve smlouvě nikoli s ekonomických ďáblem, nýbrž – s církví.

„Krize? Žádná krize ani v USA, ani v Evropské unii není a nebyla,“ říká v pokračování exkluzivního rozhovoru ekonom Aleš Michl. V pokračování se taky dozvíte, co mají společného McDonald’s a komunisté a proč si česká pravice kope vlastní hrob.