Články na téma: hospodářský růst

Česká ekonomika nakonec loni podala lepší výkon, než se původně předpokládalo. Jde o pozitivní překvapení, které upevňuje předpoklad, že letos by tuzemské hospodářství mělo růst dokonce i nad rámec takzvané černé nuly.

Akcelerace digitalizace, chytré řízení přijímání pracovní síly ze zahraničí, snížení míry certifikace profesí, snazší propouštění či radikální zkrácení povolovacích lhůt a usnadnění vlastních investic do výzkumu a vývoje. To je jen část z 37 doporučení, která v úterý odpoledne zveřejnila Národní ekonomická rada vlády (NERV). Kabinet nyní posoudí, jaká z nich je reálné splnit.

Čtyři roky hot, čtyři roky čehý. Čtyři roky pravice, čtyři roky levice. Čtyři roky Babiš, čtyři roky antibabiš. A pak to vypadá, jak to vypadá: jen přešlapujeme na místě, zatímco ostatní rostou. Vítejte u nového Finmag newsletteru.

Přesvědčení, že hospodářský růst je naprosto normální a systém roste nějak automaticky a sám od sebe, je absurdní. Na rozdíl od klasických ekonomů dnes jen málokdo přemýšlí, jak bude společnost vypadat, až se růst třeba po sto letech zastaví. Tedy jestli jdeme směrem, kterým opravdu chceme jít.

Inflace míří k sedmi procentům, průmysl má problémy. Bude to jen na chvíli, nebo nás čeká delší doba utahování opasků?

Hrubý domácí produkt je ukazatel, o kterém už jeho autor říkal, že sotva dokáže ukázat, jak se lidi mají dobře. Rána, kterou světovému hospodářství zasadil koronavirus, píše ekonomka Ala’a Shehabiová, je příležitost k tomu, nedokonalý ukazatel opustit.

Akciové trhy se v září chovaly přímo vzorně, učebnicově. V srpnu se propadly, a jestli někdo čekal rychlý návrat na předchozí hodnoty, mýlil se. Přesně podle pouček hledají nový rovnovážný stav, vychylují se denně plus minus o tři procenta.

Česká ekonomika v letošním roce roste. Dokonce prý nejrychleji v celé Evropě. Máme se radovat? A přinesou dobré hospodářské výsledky lepší mzdy? Ptáme se Vladimíra Dlouhého, Pavla Kohouta, Aleše Michla a dalších osobností.

Stát má v plánu v roce 2015 hospodařit se stamiliardovým schodkem. Není to zbytečně moc? A míří peníze opravdu tam, kde jsou potřeba? Zeptali jsme se ekonomů Pavla Kohouta a Lukáše Kovandy, státního tajemníka Tomáše Prouzy, poradce ministra financí Aleš Michla a dalších lidí ze světa peněz.

Vlastními silami se Evropa z bláta nevyhrabe. Pomohla by poptávka po jejím zboží. jenže odkud by tak asi mohla přijít? Ale nač si lámat hlavu, můžeme dál bádat o nesmrtlenosti chrousta, zakřivení banánů a dalších světoborných záležitostech.

Toto je jeden z mých prvních článků na téma deflace. Pochází ze začátku února 1999.Článek je mírně krácený a doprovázený několika krátkými komentáři z prosince 2013. Komentáře jsou označeny kurzívou. Polotučným písmem jsou vyznačena místa, která se ukázala být zvláště důležitá pro budoucnost.

Různí ekonomové a analytici již řadu let varovali před recesí a bankovní krizí v Číně. Zatím neměli nikdy pravdu, což optimisty svádí k myšlence, že Čína je nezranitelná. Varování před recesí a bankovní krizí v Číně se ale jednoho dne naplní.

Michael Lim Mah-Hui, přední malajsijský ekonom a bankéř, říká: „Je neuvěřitelné, když si vezmete, že Čína, druhá nejbohatší země na světě, spotřebovává jen tolik procent svého HDP, kolik spotřebovávali Evropané během druhé světové války.“

Jednou přijatý plán bývá radno dodržovat i tehdy, jsou-li okolnosti právě nepříznivé.

Navrhovat rozšíření státních investic se u ekonoma v Česku považuje téměř za profesní sebevraždu. Ale buď můžeme rozumně investovat, nebo se jako jediní v regionu budeme zbytečně plácat v dlouhodobé recesi.

Vlad Ender reaguje na článek Pavla Kohouta z minulého týdne. Ten ve svém článku „Ždímání daní není šetření“ brojí za snižování státních výdajů. Stát prý totiž z principu investuje neefektivně, plýtvá. Pokud ale soukromý sektor neinvestuje vůbec, není lepší horší státní investice než žádná investice?

Známý investor Bill Gross (PIMCO) se nedávno nechal slyšet, že „kult akcií upadá“ a vysoké výnosy na akciovém trhu nejsou nadále udržitelné. Odbornou veřejnost Gross nadzvedl ze židle ani ne tak svým (trochu chmurným) závěrem, jako spíše argumenty, jimiž zažehl diskuzi o souvislosti mezi výnosem a hospodářským růstem.

Plnější státní kasy, méně zadluženého nebo aspoň pomaleji se zadlužujícího státu můžeme dosahovat dvojím způsobem: jednak míň utrácet, jednak víc „vydělávat“, tedy vybírat na daních. Ekonom Pavel Kohout upozorňuje na to, jak zvrácené je jedním dechem mluvit o obojím jako o – úsporách.

Paul Krugman nabídl v poslední knize recept na to, jak několik měsíců, nebo možná i let, dál růst. Jenomže „ukončit depresi“ není to samé jako „začít vzkvétat“.

Školství je obor výjimečný mimo jiné tím, že lidé, kteří v něm pracují, mají nadprůměrnou schopnost vytvářet mýty a přesvědčovat veřejnost o mnoha věcech, které jsou fakticky nepravdivé. Na některé z nich se podíváme v následujícím textu.

Mizí-li riziko bankrotu, začínají se organizace chovat rozmařile a žádný systém kontrol ani pravidel nedokáže omezit neustále rostoucí výdaje a požadavky. To se netýká jen komerčních podniků, ale také vlád. Iluze světa bez státních bankrotů nemůže být udržována donekonečna.