Oldřich Kýn: Kvalita studentů klesá, známky zůstávají!
Lukáš Kovanda, Ekonomika, 22.11.2010
Oldřich Kýn je emeritním profesorem ekonomie Bostonské univerzity. V šedesátých letech se podílel na tvorbě takzvaných Šikových hospodářských reforem a přednášel na pražské Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Působil i na Ekonomickém ústavu ČSAV. Od roku 1971 žije v Bostonu, kam emigroval po srpnu 1968. Počátkem osmdesátých let byl členem týmu, který radil, jak reformovat čínskou ekonomiku.
V šedesátých letech jste se podílel na reformách československé ekonomiky. Ty ztroskotaly...
...omyl. Reformy, které v šedesátých letech navrhl a počal uplatňovat tým ekonomů, jehož jsem byl jedním z vedoucích členů, neztroskotaly, ale byly uměle zvráceny v důsledku politických změn vyvolaných sovětskou vojenskou invazí. Netvrdím, že projekt reforem byl perfektní, ale směřoval tam, kam se hospodářství dostalo po pádu komunismu v roce 1989, to jest k tržnímu systému. Nikde dosud neexistoval absolutně dokonalý hospodářský systém a věřit, že takový systém vůbec může existovat, je nesmysl. Existuje však dost teoretických a empirických důkazů, že tržní hospodářství je mnohem efektivnější než direktivní centralistické plánovaní sovětského typu. Je také slučitelné s politickou demokracií, zatímco centralistické plánovaní vede k totalitární politické diktatuře.
Pak jste ale také radil s reformami v Číně...
Ano, to bylo počátkem osmdesátých let. Když Teng Siao-pching začal ekonomickou reformu, pozvali mne, Otu Šika a Jiřího Skolku, tedy emigranty, abychom jim podle našich zkušeností radili, jak zavádět tržní hospodářství. Byli jsme tam každý zvlášť, takže nevím, co jim radili Šik a Skolka, já jsem však vehementně doporučoval co nejvolnější trh bez centrálního určovaní cen.
Nesloužil jste tehdy systému, jejž jste se snažil o desetiletí dříve demontovat?
To je mi občas vytýkáno - že jsem prý v Číně pomáhal systému založenému na totalitní moci jedné strany. Ale šlo mi o přechod od centrálního plánování k trhu, neboť už v době Pražského jara jsme věřili, že k tomu, aby se komunistům odebrala moc nad celým národem, musíme jim nejdříve vzít moc nad hospodářstvím.
Jak na Čínu hledíte dnes?
Číňany se podařilo přesvědčit, že ceny musí být utvářeny tržně. To jistě přispělo k úspěchu jejich transformace. Byl jsem potěšen, když jsem ve vaší knize (Příběh dokonalé bouře) četl rozhovor s laureátem Nobelovy ceny za ekonomii Robertem Fogelem, který tvrdí, že nejvíce protržní vládou je dnes ta čínská a že v Číně je méně vládních intervencí než v Evropské unii. Navíc díky úspěšné transformaci čínské hospodářství fantasticky rychle roste, což jen potvrzuje, že naše reforma z šedesátých let měla správný směr.
Sdílíte i Fogelův názor na Evropskou unii? Co soudíte o přijetí eura?
Zavádění eura a zejména lisabonská smlouva značně omezují nezávislost národních vlád. Argument, že totéž se přece stalo v USA a funguje to, nepovažuji za vhodný. Jednotlivé státy v rámci USA nemají vlastní jazyky, kulturu a historii. Evropské národy ano, a to vytváří silný pocit národní identity, a tudíž nechuť podřizovat se jiným. Mnohonárodní státy prodělávají velmi často vnitřní rozpory, přičemž se po čase rozpadají.
Argumentujete podobně jako český prezident Václav Klaus. Ostatně, ke konci šedesátých let jste se často setkávali.
Ano, ale tehdy jsem já již publikoval a přednášel, zatímco on se v Ekonomickém ústavu ČSAV teprve začínal učit skutečnou ekonomii. Jak Václav sám uvádí, Ekonomický ústav byl tehdy neobyčejně liberální a v seminářích jeho starší kolegové a učitelé, mezi nimiž jmenuje mě, kritizovali marxismus a propagovali nemarxistickou ekonomii.
Byl jste docentem. Byl jste i ve straně?
Ano. Docentem jsem se na Univerzitě Karlově stal, protože jsem byl velmi úspěšným ekonomem s mnoha publikacemi. Do strany jsem vstoupil z jiného důvodu.
Povídejte...
Během studia na VŠE jsem často chodil na koncerty vážné hudby. Jeden z mých studentských kolegů ze stejného ročníku směru politické ekonomie, Standa Kráčmar, mne tehdy požádal, abych mu kupoval také lístky, že bude se mnou na ty koncerty chodit. O přestávkách a po koncertech jsme často diskutovali o politické situaci. Navíc při jedné studentské demonstraci v roce 1956 jsem vystoupil na podium a kritizoval nedemokratičnost stávajícího politického systému. Vše se „sečetlo" při závěrečných zkouškách následujícího roku: dosáhl jsem vynikajících výsledků, ale zároveň mně studentská komunistická skupina schválila velmi negativní kádrový posudek připravený právě Standou Kráčmarem. Také profesor Felix Oliva na mne napsal velmi špatný posudek, a to přesto, že v jeho kursech jsem měl výborné známky. K tomu všemu si mne popletl s jistým Kühnlem, jenž byl právě tehdy veřejně kritizován jako revizionista.
Co bylo dál?
V důsledku toho jsem po několik měsíců nemohl najít žádné zaměstnání dokonce ani mimo akademickou půdu. Potom se však můj bývalý profesor z VŠE Antonín Červinka stal vedoucím katedry politické ekonomie na Právnické fakultě UK a začal jednat se stranickými výbory až po ÚV KSČ, aby mu dovolili mne zaměstnat. Nakonec se to podařilo, ale protože jsem nebyl ve straně, stejně jsem nesměl učit. Tak jsem začal jako tajemník katedry a po roce mne poslali do továrny na motocykly Jawa pracovat jako soustružník válců s tím, jak jsem se později dozvěděl, že se mohu vrátit a učit na univerzitě, jestliže mne dělníci přijmou do strany. Neměl jsem sice vůbec chuť se do strany hlásit, ale moji dělničtí kolegové mne přesvědčili, že mohu udělat pro pád komunismu víc jako universitní profesor, který učí a publikuje, než jako doživotní soustružník válců. A měli pravdu. Stalo se.
Tenhle pocit vás zřejmě dočista přešel v srpnu 1968?
V době ruské invaze jsem byl na chatě v severních Čechách. V Praze už jsem viděl tanky. Zajímavé bylo, že když jsem šel na Právnickou fakultu, kde jsem tehdy učil, spatřil jsem před vchodem vojáka se samopalem. Dost jsem zpozorněl. Vstoupil jsem, ale dál už vojáci nebyli. Prý Rusům Dubček nebo někdo řekl, že Češi mají dlouhou tradici apolitičnosti akademické půdy (smích).
Kdy jste prchl?
Dva tři týdny po invazi se mluvilo o uzavření hranic. Zdeněk Mlynář mi pak řekl, že hranice se uzavřou v sobotu v poledne. Vlak, jímž jsem cestoval s rodinou, dojel na hranici hodinu před polednem. Pokračovali jsme do Paříže.
Nakonec jste se dostal do Ameriky. Proč jste zakotvil v Bostonu?
Nejdříve jsem působil na Berkeleyské univerzitě v Kalifornii, ale má pozice nebyla moc dobře placená. V Bostonu jsem od roku 1971. Usadil jsem se tu, protože mi připadá jako nejevropštější z amerických měst - měl jsem tak pocit, že jsem blízko domovu. Mimochodem, víte, že v v takzvaném Velkém Bostonu je celkem 85 univerzit či institucí vyššího vzdělání? Je tu Harvard, Massachusettský technologický institut čili MIT...
...a také „vaše" Bostonská univerzita...
Ano, ale ta v době, kdy jsem sem přišel, nestála za nic. Na špičkovém MIT, který je přes řeku, jsem se tehdy ptal, kdo na Bostonské univerzitě přednáší a oni si nevybavili jediné jméno!
Změnilo jste to za ta léta, kdy jste na univerzitě aktivně působil?
Určitě. Založili jsme tu třeba institut pro Latinskou Ameriku. Přetáhli jsme sem dobré lidi, dokonce jednoho ekonoma z MIT. Učil se tu třeba Sergio Gabrielli, který je dnes nejvyšším šéfem brazilské ropné společnosti Petrobras. Pamatuji se, že původně to byl marxista - a dnes je jedním z nejlépe placených lidí v Brazílii. Na institut docházeli také pozdější členové mexické vlády, guatemalský ministr či vrcholní ekonomové Světové banky. Ale nahoru šla celá ekonomická fakulta - někdy počátkem devadesátých let byla dokonce vyhodnocena, tuším, jako sedmá nejlepší na světě.
Dnes už tak vysoko není. Proč?
Zároveň se zlepšováním naší fakulty, zejména v oblasti doktorského studia, se zhoršovala úroveň bakalářských a magisterských studentů. To byli většinou Američané. Souviselo to i s tím, že tito studenti již značně podváděli, opisovali, lhali a jinak nekale jednali. Když jsem začínal na Berkeley, nemuseli jsme je při písemkách vůbec hlídat. O tom po těch letech v Bostonu nemohla být již ani řeč.
V Česku se často traduje, jak že jsou prý američtí studenti čestní, jak na sobě tvrdě pracují...
Kdepak. Kvalita studentů klesá, avšak známky zůstávají. A jak říkám, hrozně podvádějí. Jednou za mnou přišli dva studenti, že mají špatnou známku, ať jim prý umožním opravit si jí napsáním eseje. Souhlasil jsem. Donesli mi oba stejný text! A byl navíc kopií jiného textu, který asi někde koupili od nějakého chytráka. Jednou jsem také načapal jednu dívku, kterak podvádí. Dal jsem jí známku, jako že neprošla. Ale vedoucí katedry to změnil - a prošla. Nejhorší bylo, že mi o tom ani neřekl. Té dívce bylo takto pomoženo nejspíše proto, že její rodina věnovala univerzitě peníze. A univerzita peníze potřebovala, tudíž také to, aby takovíto lidé postupovali dále.
Ale třeba jste měl jen smůlu na studenty?
Ne, jde o obecný jev. Výuka studentů na středních školách se značně zhoršila. Spojené státy se propadly v mezinárodních srovnáních vyspělých zemí na poslední místo. Jde to ruku v ruce s neuvěřitelně hlubokým morálním úpadkem. Studenti si v důsledku tohoto všeho na mě začali stěžovat a já byl vedením fakulty v roce 2004 přitlačen dobrovolně odejít do penze. V Americe kdo má úvazek, jejž jsem měl já, nemůže být vyhozen, může skončit jedině ze své vůle. Proto na mě začali tlačit, že když neodejdu sám do penze, zažalují mě, bude z toho velký soudní proces, prohraju to.
To připomíná situaci v totalitním Československu, ne?
Ještě za studií na Vysoké škole ekonomické jsem měl dobrého přítele, jistého Jiřího. On pak na škole pokračoval a vedl večerní kursy. Na ně docházel i syn prezidenta Antonína Novotného. Měl špatný prospěch, nevím, zda to skončilo jen u špatné známky, nebo jej Jiří nechal „opakovat", ale samozřejmě z toho byl velký povyk. V žádném případě se však nestalo, aby kdokoliv měnil kantorovo rozhodnutí, byť šlo o syna prezidenta. Platilo, že známku, kterou dá profesor, nemůže shora nikdo jiný změnit bez jeho vědomí. Oni ho tehdy tlačili, aby známku změnil, to jo, ale neučinil tak. A mně tohle tady v Americe udělali - za mými zády.
Připraveno ve spolupráci s časopisem Týden
Foto: profimedia.cz
