Vzpomínky na 90. léta aneb To se to podnikalo, když padla opona!

Pro mladší ročníky je to možná nepředstavitelné, ale až do svých 22 let prožitých v socialismu jsem nikdy nenakupoval v soukromém obchodě, nikdy jsem nebyl v soukromé restauraci ani u soukromého holiče. Tehdejší zákony upravovaly soukromé podnikání jediným paragrafem, který hovořil o nedovoleném podnikání. (Koncem 80. let prý začaly vznikat první živnosti, ale nikdy jsem tehdy žádnou neviděl.)

Představte si, jaká to byla změna, když se začátkem roku 1990 najednou smělo prakticky všechno. Společně se třemi kamarády jsme se tehdy pustili do vývoje počítačové hry běžící na strojích Sinclair ZX Spectrum, Commodore 64, Atari 800 a Sharp MZ 700. Řešili jsme, jak celou akci legálně zastřešit, protože zákon o obchodních společnostech ještě neexistoval.

Výsledek? Nakonec jsme tuto záležitost prostě ignorovali. Reklamu a marketing nám poskytl tehdejší Československý rozhlas a deník Mladá fronta (tehdy snad ještě ani nebyla DNES).

Náklady nula. Nadšení ze společenské změny bylo takové, že rozhlas i nejčtenější český deník nám vyšly vstříc úplně ve všem.

Abych nezapomněl: z výnosu, který dosahoval řádu stovek tisíc Kčs (velké peníze v roce 1990!), jsme nezaplatili žádnou daň. Ne snad, že bychom nechtěli, ale nevěděli jsme, jak se to dělá.

Taková tehdy byla doba (a doufám, že tento zločin je již promlčen).

Podnikatelský klondike

Nakonec jsme ve svém slibně rozjetém podnikání nepokračovali, o čemž jsem dodnes přesvědčen, že byla chyba. Kolegové zamířili za různými zaměstnáními v IT, já jsem se vydal na dráhu financí.

Zde jsem se setkal s Petrem Kellnerem ještě v době, kdy tehdejší První privatizační fond (PPF) sídlil v podkrovní kanceláři na Oldřichově ulici v Nuslích. Můj první pracovní den začátkem června 1993 vypadal takto: tady máš stůl s počítačem, dělej cokoli uznáš za vhodné, ale očekáváme od tebe nějaký skvělý nápad pro druhou vlnu kuponové privatizace!

Vzhledem k tomu, že neexistoval internet, na němž by bylo možné zabíjet čas, nebyla jiná možnost než zahnat nudu prací. Druhá vlna kuponové privatizace dopadla dobře. Alespoň pro PPF.

V oné době (zhruba v polovině 90. let) se ovšem začaly objevovat nepříznivé důsledky politiky „co není zakázáno, je dovoleno, a když to není vidět, je dovoleno i to, co je zakázáno“. Vznikl termín „tunelování fondů“.

Do dnešních dnů panuje mezi českým obyvatelstvem (zejména staršími věkovými skupinami) nedůvěra a nechuť vůči fondovým investicím. Navzdory tomu, že dnešní regulované fondy jsou zcela neprůstřelně odolné vůči potenciálním pokusům o tunelování. Ale nepředbíhejme.

Všichni byli diletanti

V 90. letech jsme všichni byli diletanti ohledně fungování tržní ekonomiky. Včetně našich vedoucích politiků. Těžko jim to vyčítat, první republiku nezažili, v kapitalistické cizině byli jen někteří z nich na nedlouhou dobu, navíc hlavním předmětem jejich zájmu byly ekonomické teorie, které považovali za aplikovatelné i v rámci reálného socialismu. Například monetarismus. Kapitálové trhy? Španělská vesnice. (S čestnou výjimkou Tomáše Ježka.)

Jednou z naprosto kritických transformačních chyb bylo dát privatizačním fondům právní subjektivitu. Skončilo to tím, že jedna dravá finanční skupina začala masivně skupovat akcie těchto fondů na burze. Když získala majoritu, valná hromada fondu schválila změnu správce a bylo to. Drobní akcionáři, plačte.

Pokud jde o PPF, ta rovněž čelila pokusu o nepřátelské převzetí ze strany Pavla Tykače, ale vzhledem k tomu, že na jednom brainstormingu z podzimu 1993 se o podobném hypotetickém scénáři hovořilo, Petr Kellner byl dobře připraven. Naproti tomu privatizační fondy velkých polostátních bank „spaly jako mimina“ (doslovný citát Pavla Tykače).

Jak se stalo, že právě Kellner, Tykač a pár dalších vyšli z 90. let bez úhony? Jsou přece příklady jiných (Mrázek, Pitr), kteří skončili mnohem hůře.

Především, Kellner ani Tykač se nikdy nepustili do podnikání vysloveně mafiánského typu. Bylo to prostě pod jejich intelektuální i společenskou úrovní. Hlavně ale nepodnikli nic nezákonného (přesně řečeno nic, co by čeští soudci byli schopni kvalifikovat jako nezákonné). Při bližším studiu některých případů, například Plzeňské banky, nad tím můžeme kroutit hlavou — ale kdo si dnes vzpomene na Plzeňskou banku?

Nová doba, nové problémy

Uplynula desetiletí. Namísto anarchie dnes žijeme ve vyspělém kapitalismu. Máme regulované fondy, které jsou z hlediska vytunelování nedobytné. Byrokracie pokročila takovým způsobem, že prodej poměrně obyčejných a nezáludných finančních produktů je svázán přísnými pravidly stejně jako obchod se zbraněmi. A možná ještě přísněji.

Jistě, i dnes se najdou podvodníci nebo v lepším případě nesolidní prodejci vysloveně hazardních produktů. Zákon umožňuje existenci neregulovaných fondů, což již stálo za několika případy škod vyjádřených ve stovkách milionů. Připomeňme případ Ondřeje Janaty.

Dále je tu celá řada emisí podnikových dluhopisů, jejichž prospekty emitenta byly sice schváleny Českou národní bankou (ČNB), ale jejich kreditní kvalita je extrémně nejistá. (Lidé zapomínají, že schválení prospektu ČNB je pouhá formalita, nikoli punc kvality či garance návratnosti.) A pak se vyskytly případy společností založených v různých zahraničních jurisdikcích, které buď fungovaly jako pyramidové schéma, anebo šlo prostě o podvod. Peníze zmizely, obvykle neznámo kam.

Hovoříme-li o nefinančním podnikání, i zde byrokracie urazila obrovský kus cesty. V 90. letech se málo stavělo, protože lidé neměli peníze. Neměli je, protože hypotéky prakticky neexistovaly; banky se teprve učily půjčovat peníze (s obrovskými náklady na školné) a kromě toho, úrokové sazby byly prohibitivně vysoké. Důvodem vysokých sazeb byla transformační inflace, ale také nezkušenost bankovní rady ČNB během 90. let.

Dnes se málo staví především kvůli byrokracii a lokální politice. Objeví se projekt výškových obytných budov kdesi na předměstí a místní zastupitelé ihned bijí na poplach — vždy ta monstra zkazí pohádkově krásné panoráma Hájů či Chodova!

Bylo nám už líp?

Nelze tvrdit, že 90. léta byla z hlediska podnikání jednoznačně lepší než současnost. Dlouhá řada různých neúspěchů a skandálů hovoří sama za sebe. Podnikání ovšem tehdy bývalo mnohem snazší, pokud jste v roce 1990 (nebo aspoň během první poloviny devadesátek) měli dobrý nápad.

S výhodou zpětného pohledu si člověk uvědomuje, jak neuvěřitelně snadné bylo tehdy zbohatnout.

Dnes už to není tak jednoduché. Ale aspoň už víme, jak platit daně.

Autor je bývalý člen Národní ekonomické rady vlády, nyní působí v čele investičních fondů Algorithmic SICAV.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Tohle už na levnou pracovní sílu nesvedete. Proč Čína válcuje Západ?

• Známe obory v ohrožení. Může umělá inteligence sebrat práci i vám?

• Mají peníze a nebojí se utrácet. Generace 50+ ukrývají obří potenciál