https://www.finmag.cz/byrokracie/438390-monstrum-zvane-penze-kdyz-ho-nezkrotime-vydame-se-reckou-cestou
Monstrum zvané penze. Když ho nezkrotíme, vydáme se řeckou cestou
Tak dlouho si budeme říkat, že zadlužení státu je zatím ještě dobré, až to dobré nebude. Pozor si musíme dát hlavně na velkorysé penzijní systémy. Itálie nebo Řecko by mohly vyprávět.
Potíže se státním dluhem málokdy vznikají jednorázově, aspoň za mírových podmínek. Velké válečné konflikty jsou jiná věc: stačí se podívat, jak rostl britský nebo americký veřejný dluh během první a druhé světové války.
V dobách míru rostou dluhy pomaleji, ale o to zákeřněji. Podívejme se na českou praxi posledních dejme tomu dvaceti let. Začátkem každého roku převládá přesvědčení, že „tentokrát bychom už s tím rozpočtovým deficitem měli něco udělat“. Zároveň ale panuje názor, že na to je ještě dost času. Jenomže během léta jsou sněmovní prázdniny a na podzim už skoro všichni souhlasí s tvrzením, že „letos se už nic zásadního nedá stihnout“.
Tenhle rituál je doplněn tradičním navýšením výdajových stránek o částku, která plus minus odpovídá inflaci, případně lobbistické síle jednotlivých resortů. Navýšení příjmů se v lepším případě odehrává díky růstu ekonomiky (samozřejmě jen tehdy, pokud hospodářství roste), v horším případě díky zvýšení daní. To se obvykle týká daní spotřebních, protože zdražení alkoholu a tabáku se dá v nejhorším „prodat“ jako péče o veřejné zdraví.
Ponechme nyní stranou skutečnost, že nikdo nikdy neprovedl důkladný audit veřejných výdajů. Soustřeďme se na největší výdajovou položku: penzijní systém.
Jak se vysoce zadlužené státy dostaly do nepříznivé situace? Zejména v případě Itálie a Řecka hrály roli velmi velkorysé penzijní systémy.
Zrádné zadlužení
Podle podkladů k navrhovanému rozpočtu na příští rok ministerstvo financí letos očekává výdaje na penze bezmála 590,5 miliardy korun, píše ČTK. Příští rok by to mělo být 671,7 miliardy korun. Podle posledního odhadu České národní banky by se zadlužení veřejného sektoru mělo v příštím roce zvýšit na 42 procent HDP, což odpovídá stejné úrovni jako v roce minulém.
Vzhůru do předčasného důchodu. Systém penzí hoří a vláda dál přikládá
Naplňuje se proroctví Andreje Babiše, který před dvěma lety zvěstoval, že bude možné snížit věk, v němž se odchází do důchodu, protože bude „ještě líp“. Jenže jen z poloviny. Češi míří do důchodu dřív, a přitom je hůř, píše dvorní komentátor Finmag.cz Pavel Jégl.
Na první pohled to nevypadá tak strašně: 42 procent HDP? Co by za to daly dejme tomu Francie, Británie, o Řecku nebo Itálii nemluvě. Jenomže všechny tyhle státy si před lety rovněž říkaly, že zatím je to dobré. A pak se najednou ukázalo, že není.
Jak se vysoce zadlužené státy dostaly do téhle nepříznivé situace? Zejména v případě Itálie a Řecka hrály roli velmi velkorysé penzijní systémy. Lze snadno dokázat, že kdyby Itálie od 80. let dodržovala výdajovou disciplínu aspoň na úrovni České republiky, její problém s vysokým dluhem by neexistoval. Český stát donedávna vydával na starobní a pozůstalostní penze kolem sedmi až osmi procent HDP ročně. Italské výdaje však podle srovnatelné metodiky dosahovaly hodnot kolem 15 až 16 procent HDP…
Podle jiného způsobu výpočtu – který představuje analýza Národní rozpočtové rady z roku 2019 – Itálie utrácí za penze „jen“ asi deset procent HDP a Česká republika 6,8 procenta. I rozdíl v hodnotě 3,2 procenta HDP by ale stačil k nastřádání velkého dluhu během desítek let. Což se v Itálii a v Řecku skutečně stalo.
V Itálii nastává něco, co by se odborně dalo nazvat „suboptimální ekvilibrium“, míň odborně pak vleklý malér.
Vleklý malér
Svou roli v tomhle problému hraje pochopitelně rozpočtový populismus. V Řecku je tohle téma spjato především se jménem Andrease Papandreoua, což byl dlouholetý předseda vlády za socialistickou stranu PASOK. Ještě v roce 1980 Řecko dlužilo jen 23 procent HDP, za třináct let už přes sto procent. Vrcholu bylo dosaženo v roce 2020 na úrovni 212 procent HDP – přičemž jen díky tvrdým opatřením z předchozích let tento poměr nebyl ještě vyšší.
Dlužno dodat, že ani pravicové vlády se v Řecku o dluhy příliš nestaraly, dokud v roce 2010 nepřišla krize. Pokud se ale podíváme na Itálii, její dluh byl vytvořen převážně během 80. let, a to především vládami pravého středu pod vedením křesťanských demokratů. Není tedy dílem nějaké zběsilé extrémní levice, ale respektovaných umírněných politiků, kteří nechtěli nic zlého. Pouze byli na prostý lid „hodní“.
Následná opatření před i po přijetí eura dokázala výši dluhu postupně snižovat. Když už ale Itálie byla na slibné hodnotě 104 procent HDP, přišla finanční krize. A později covid.
Nyní je italský dluh poblíž úrovně 150 procent. Země je závislá na nízkých úrokových sazbách a ECB si kvůli téhle závislosti nemůže dovolit podniknout účinné kroky proti inflaci. Italský stát pro změnu nemůže snížit daně s cílem povzbudit ekonomiku. Nastává něco, co by se odborně dalo nazvat „suboptimální ekvilibrium“, míň odborně pak vleklý malér.
Bohužel, ekonomové už Řeckem strašili natolik dlouho, že veřejnost je vůči podobným hrozbám apatická.
Jde do tuhého
Zpět do Česka. Tady totiž přichází pointa příběhu. Dlouho jsme byli zvyklí, že náklady na průběžný penzijní systém nepřesahují dlouhodobě udržitelnou hranici osmi procent HDP. Podle posledních projekcí státního rozpočtu a HDP mají ale penzijní náklady v roce 2023 dosáhnout hodnoty – prosím bubny a fanfáry – 9,5 procenta HDP. Samozřejmě za předpokladu, že růst ekonomiky neutrží nějaké další nečekané rány.
Dostáváme se do čísel, která jsou nezpochybnitelně už za hranicemi komfortní zóny. Začíná jít do tuhého. K dovršení všeho ještě vláda vyzvala občany k masovému odchodu do předčasné penze.
Předčasný důchod v roce 2022 bude díky mimořádné inflační valorizaci vyšší než řádný důchod o rok později. Nad tím zůstává rozum stát. Nejsem zastáncem názoru, že Češi si neumějí vládnout, ale neumím si představit něco podobného ve Švédsku nebo v jiné zemi, kde je vláda v rukou finančně gramotných osob.
Vzhledem ke složení českého politického spektra nelze s nějakým velkým optimismem očekávat, že příští vláda bude výrazně méně populistická. Bohužel, ekonomové už Řeckem strašili natolik dlouho, že veřejnost je vůči podobným hrozbám apatická. Ale neztrácejme naději. Koneckonců, dokonce i v politice občas nastávají příjemná překvapení a změny k lepšímu.
Autor je bývalý člen Národní ekonomické rady vlády, nyní působí v čele investičních fondů Algorithmic SICAV
Kam dál? Důchody a penze na Finmagu:
- Důstojné stáří jen pro bohaté? Domov v Mělníku dokazuje, že to jde jinak
- Rostou důchody moc rychle? Nižší valorizace očima expertů
- Do penze později? Růst důchodového věku očima expertů
- Penzijní perpetuum mobile nefunguje. Dožít se důchodu bude těžší
- Jak se zajistit na důchod? Penzijní připojištění očima expertů
Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu
Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.
MEDICÍNA A BYZNYS
Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.
BYZNYS JE HRA
„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.
Související témata
Nejnovější podcasty