Bohatí chtějí vyšší daně, držte si peněženky. Proč volání miliardářů ohrožuje všechny

Co svět světem stojí, bohatí se zpravidla netěší široké popularitě. Vezměme si například pohádky nebo pověsti. Chudý Honza vždy vyzraje na bohatého, ale hloupého statkáře nebo mlynáře. Popelka nakonec triumfuje nad zazobanou macechou. Rybářova žena je potrestána zlatou rybkou za svoji lakotu návratem do chudoby. A raději ani nezmiňujme novodobou marxistickou pohádku O milionáři, který ukradl slunce.

V rovině společenské a makroekonomické se tyto postoje promítají do progresivního zdanění jednotlivců a do řady povinností, které jsou ukládány firmám.

Do jisté míry je to logické: nemá velkou cenu soustředit se na danění příjmů relativně chudých zaměstnanců či živnostníků, když boháči představují pro finanční úřady větší sousto při menším objemu práce. Proto také v předválečné době relativně málokdo platil daň z příjmů, ať už v Československu nebo v jiných vyspělých zemích.

Jak to bylo po válce

Druhá světová válka a poválečné období byly ve znamení vysoce progresivních daní, a to zejména ve státech, které patřily mezi vítězné mocnosti. (Poraženým byly dluhy z větší části velkoryse odpuštěny.)

A tak americká mezní daň z příjmu jednotlivců ještě v roce 1963 dosahovala neuvěřitelných 91 procent (viz graf), což mimochodem přimělo tehdejšího funkcionáře hereckých odborů Ronalda Reagana, aby přehodnotil svoji politickou kariéru směrem doprava. Jak uvádí britský historik Cyril Nortcote Parkinson, britský občan si v 50. letech nemohl legálně vydělat více než zhruba šest liber ročně kvůli konfiskativním daňovým sazbám.

Pokud jde o korporátní daňové sazby, málokdy šly tak vysoko. Americký rekord z roku 1968 činí 52,8 % (je to sazba federální daně z příjmů korporací). Britský rekord z roku 1982 je podobný: 52 procent. Mimochodem, Československo mělo počátkem budování socialismu dokonce 100% daň z podnikových příjmů, což se ale neukázalo být praktické. Dokonce i byrokraticky řízené státní molochy s manažery odměňovanými podle tarifních tabulek potřebovaly aspoň nějakou svobodu v rozhodování.

Martina Dekastello, Bakalářská práce Vývoj přímých daní od poloviny 19. století až po současnost

Pro srovnání, naše země měla v první polovině 90. let dokonce 55% sazbu z příjmů právnických osob. Poté, co sazba podstatně klesla, ovšem daňové inkaso nezaznamenalo propad, nýbrž nárůst. Češi empiricky ukázali, že Lafferova křivka funguje.

V rámci mezinárodních srovnání pak české podniky patří mezi velmi dobré daňové poplatníky (měřeno podílem výběru daní na HDP). Podle údajů OECD za rok 2020 představuje výběr daně z příjmů právnických osob (DPPO) 3,27 % HDP (shodně s Belgií). Více daní vybírají Malta (4,62 % HDP), Lucembursko (4,75 % HDP) a Lichtenštejnsko (9,85 % HDP). Je skvělé být daňovým rájem.

Současnou daňovou sazbu ve výši 21 % lze hodnotit jako přijatelnou — dnes už nemá cenu litovat, že česká vláda si před vstupem do EU nevydobyla nějaké lukrativní výjimky v daňové oblasti. Zdali se zvýšení z původních 19 % opravdu vyplatí, uvidíme časem.

Je mimochodem zajímavé, jak malý vliv obvykle mívají změny podnikových daňových sazeb na výsledné inkaso, a to prakticky ve všech zemích. Rozhodně zde neplatí přímá úměra. Velkou roli naopak hrají méně viditelné faktory: odpisové třídy a doby odepisování, účtování dceřiných společností a holdingů a tak dále. Chytrý stát umí s těmito nástroji pracovat. Český stát možná není v tomto směru tak hloupý, jak si možná máme sklony myslet, avšak určitě je i zde prostor pro zlepšení.

Nerovnost roste

Vraťme se však k poválečnému vývoji na Západě. Vysoce progresivní daňové sazby přispěly k poklesu příjmové nerovnosti. V posledních zhruba třech nebo čtyřech desetiletích však můžeme pozorovat opačný trend: míra nerovnosti se v USA a některých dalších zemích začíná blížit úrovni panující před válkou. Kritici hovoří o sociálním pnutí. Do popředí se dostaly názory ekonomů, mezi něž patří zejména Thomas Piketty a Gabriel Zucman. Podle nich je třeba míru nerovnosti zkrotit, více zdanit extrémní boháče a učinit kapitalismus více sociálním.

Michal Hron / Midjourney

Právní a daňové změny 2024. Otestujte se a zjistěte, jak dobře jste připraveni

Vyšší zdanění právnických osob, rozsáhlé změny v DPH či omezená uznatelnost odpočtového auta. Daňové a legislativní změny roku 2024 přináší povětšinou vládní konsolidační balíček. Co všechno se nás hrne a jak moc se v tom vyznáte? Otestujte se v našem kvízu.

Možná poněkud překvapivě nacházejí spojence v nečekaných kruzích: mezi samotnými miliardáři. Více než 250 miliardářů a milionářů nedávno v otevřeném dopise vyzvalo politické představitele z celého světa k většímu zdanění velmi bohatých lidí. Mezi signatáře dopisu patří například Abigail Disneyová z rodiny Walta Disneyho.

„Pokud volení představitelé předních světových ekonomik nepodniknou kroky k řešení dramatického vzestupu ekonomické nerovnosti, budou následky pro společnosti nadále katastrofální,“ píše se v dopise adresovaném politikům, kteří se účastnili zasedání Světového ekonomického fóra (WEF) v Davosu.

„Náš požadavek je jednoduchý. Žádáme vás, abyste zdanili nás, ty nejbohatší ve společnosti. Náš životní standard to zásadně neovlivní, nezpůsobí to újmu našim dětem, nepoškodí to hospodářský růst v našich zemích. Ale promění to extrémní a neproduktivní soukromé bohatství v investici do naší společné demokratické budoucnosti,“ píše se rovněž v dopise.

Tento hlas není z okruhu superbohatých první ani jediný. Podobně se už dřív vyjádřil například slavný americký investor Warren Buffett. Také v českém prostředí se ozývá kritika. Nedávno byl zveřejněn průzkum, podle něhož Česko patří mezi země s vysokou majetkovou nerovností na úrovni USA nebo Švédska. A i když metodika průzkumu je zpochybnitelná, asi nikdo nebude zpochybňovat, že i čeští miliardáři postupně bohatnou, a to pravděpodobně rychlejším tempem, než činí medián populace. 

Pozor na vedlejší efekty

Nicméně existují i argumenty proti. Jedním z nich je po staletí pozorovaná empirická pravidelnost: jsou-li zavedeny nové daně nebo zvýšeny stávající daně pro bohaté, je jen otázkou času, kdy se tento trend přelije i do středních a často i nižších příjmových skupin. Samotná daň z příjmu byla původně zavedena jako doplněk hlavních zdrojů státních příjmů. Postupně nabyla na významu, zejména v souvislosti s válkami. A po válkách už „provizorium“ nebylo nikdy zrušeno.

V USA během války daň z příjmů — dříve exkluzivní záležitost bohatých tříd („class tax“) — získala masový charakter („mass tax“). Franklinu D. Rooseveltovi se úspěšně podařilo zdanit chudší vrstvy, což mělo daleko větší přínos pro federální rozpočet než zvyšování mezních sazeb DPPO a daně z příjmů fyzických osob (DPFO).

Pak je tu teoretický argument: nikdo vlastně neví, jaká je optimální výše daňových sazeb, daňové kvóty a ideální míra majetkové a příjmové nerovnosti. Dílčí konsensus panuje pouze v tom smyslu, že extrémy jsou neoptimální.

Piketty a jeho myšlenkoví souputníci vždy pracovali s předpokladem, že nerovnost je špatná. Jak ovšem mnohé země prakticky vyzkoušely, snaha o extrémní rovnost vede k hospodářské strnulosti a k zaostávání. Málokomu se chce podnikat, má-li před sebou vidinu konfiskace budoucích zisků. Nejúspěšnější podnikatelé přicházejí o prostředky, které by mohli reinvestovat. A naopak, hojnost daňového inkasa svádí stát k neprozřetelnému utrácení.

Je poněkud překvapivé, že akademická ekonomie věnuje tak málo pozornosti optimálním mírám zdanění a nerovnosti. A pokud ano, poskytuje rozporuplné výsledky. James Mirrlees, nositel Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1996, došel po matematicky dosti náročném odvozování k závěru, že optimální mezní sazba daně z příjmu by měla klesat s rostoucími schopnostmi pracovní síly. Ideální by tedy byla degresivní sazba daně z příjmu. William Vickrey, který získal cenu společně s Mirrleesem, je naopak zastáncem progresivního zdanění. Můžete si vybrat.

Konečně se nabízí určité řešení: učinit daňovou sazbu od jistého prahu (dejme tomu od několika stovek milionů ročně) dobrovolnou. Mají-li miliardáři pocit, že jsou příliš bohatí, nechť platí dobrovolné daně. Ať za to dostanou třeba státní vyznamenání, ale ať se proboha nevrátí sazby z válečného období.

Autor je bývalý člen Národní ekonomické rady vlády, nyní působí v čele investičních fondů Algorithmic SICAV.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Zdaňte nás víc, volají bohatí. Štědrost, nebo vyčůranost?

• Vyšší daně místo úspor. Vláda se na své idealistické cestě ztratila

• Vyšší daně, vyšší příjmy? Reálné dopady zvýšení korporátní daně očima expertů

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag