H-System: krajina po bitvě

Tomu odpovídalo i zjištění politiků, kteří sice přiklusali na pomoc poškozeným, ale stejně tak rychle zase odtáhli domů, když zjistili, že bitva proběhla už dávno předtím, než začalo být zajímavé předstírat zájem.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu vzbudilo nejprve nebývalou kritiku. A já nikdy nepatřil mezi ty, kteří by tvrdili, že pravomocná rozhodnutí soudu nelze kritizovat a musí se mlčky respektovat. Pravda, respektovat jej musíme, ale i pravomocné rozhodnutí soudu může být chybné a pak si zaslouží kritiku. A to i klidně ze strany politiků. Ostatně nespokojenost lidí s chybující a nespravedlivou justicí padne na hlavy politiků, nikoliv soudců.

Odolat kouzlu háelpéček

V tomto případě ale myslím, že je rozhodnutí soudu správné. Navíc je i přesvědčivě a citlivě odůvodněné. Nejvyšší soud tušil, co jeho rozhodnutí spustí, a byl připraven. To se pak pozitivně projevilo v tom, jak rozhodnutí zpracovali novináři. Jako právník musím uznat, že média obstála. Nejvyšší soud hledal aspoň nějakou a co nejširší spravedlnost v hromadě nespravedlností. Jeho rozhodnutí totiž nebylo jen o právech klientů, co si domky dostavěli, ale i o právech těch, co tak neučinili a kterých je většina. Na to média od počátku upozorňovala a přinášela objektivní pohled, a to i přesto, že příběhy klientů, co si domky dostavěli, jsou esencí zmaru a bylo by tolik snadné dělat reportáže plné jednostranných háelpéček – hlubokých lidských příběhů.

Že klienti neměli právo dostavět si domy, se vědělo už dávno. Že jim domy nepatří, o tom bylo rozhodnuto před desíti lety. Rozhodnutí o jejich vystěhování tak bylo jen logickým vyústěním celého sporu. A jen pro pořádek. Vystěhování klientů se konkurzní správce Josef Monsport domáhal, kvůli tomu, aby mohl zpeněžit konkurzní podstatu, tedy prodat předmětné domy. Jejich cenu by ale „ilegální obyvatelé“ snižovali. A to pochopitelně není v zájmu věřitelů, mezi které by se pak rozdělovalo méně peněz. Správce ani neměl jinou možnost než postupovat, jak postupoval.

Bezpráví nemá plodit bezpráví

Můžu plně chápat pohnutky, které vedly lidi k tomu, že si domky sami dostavěli. I snad se umím vžít do jejich přesvědčení a naivního očekávání, že pak je snad nebude moci nikdo vystěhovat a že se to už tak nějak uhraje, aby to dopadlo dobře, a že po 20 letech přece nemůžou přijít o střechu nad hlavou. Jenže právo a spravedlnost je složitější. Domky postavili na cizím, nejsou jejich, a obývají je tedy neprávem. Pochopitelně do nich investovali peníze a zhodnotili předmětné pozemky a rozestavěné stavby. Za to jim má náležet kompenzace v podobě nároku na bezdůvodné obohacení od vlastníka. Na to zákony taky máme.

Ostatně taková možnost byla i na stole. Dotčené rodiny mohly bydlení (ano, to které si samy postavily) odkoupit průměrně za 2,5 milionu korun. Následně by jim správce vyplatil zhodnocení nemovitosti. Zhodnocení by pochopitelně nedosáhlo kupní ceny, ale to plyne už z prostého faktu, že nedostavěli svůj majetek, ale cizí. Na tom nic nemění, že i oni jsou mezi podvedenými klienty. To jim nedává právo zabrat si majetek zkrachovalého H-Systemu na úkor jiných, tedy ostatních podvedených.

Dnešní optikou se znalostí cen nemovitostí se pochopitelně jeví rozhodnutí nabídku odmítnout jako chybné, ale po bitvě každý generál. Problém je ten, že od počátku byly jejich vyhlídky na to, že by jim zabrání a dostavění cizího majetku prošlo, víc než pochybné. Část klientů H-Systemu se prostě rozhodla vzít spravedlnost do svých rukou a nemohlo to dopadnout dobře. Nedopadá to nikdy dobře.

Vyhráli jen tuneláři. Dík amnestii

Ačkoliv Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy klienti nemůžou být hned vystěhováni (což ale správce ani nezamýšlel udělat), neznamená to, že nakonec nebude rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrzeno. A kdyby snad bylo i zrušeno, nic se nezmění na tom, že jsou dané domy obývány neprávem a otázka vystěhování se jen odsune. Bez odkoupení domků či hrazení nájmu půjde situaci vyřešit už jen těžko.

Na celé kauze je nejhrozivější to, jak dlouho trvá. Pro všechny to musí být neskutečně ubíjející. Jak ukazuje třeba kauza Rath, naše justice má problém. Ten ale ani tak neplyne z nějakých pochybení soudců, ale z nekvalitních procesních předpisů, které nevedou k efektivnímu a rychlému rozhodování. Někdo by mohl namítat, že rychlá spravedlnost povede ke špatné spravedlnosti, ale to je jen projev pesimismu a nedostatku ambicí. Naopak spravedlnost, co přijde pozdě, přestává být uspokojující spravedlností.

V kauze H-System tak už nebude vítězů. Za ty můžeme považovat jen amnestované stíhané tuneláře H-Systemu, kteří nestihli být pravomocně odsouzeni. Pokud se pak někdo podvedeným klientům vysmál, nebyla to justice, ale politici, konkrétně Klaus a Nečas, kteří amnestii umožnili. Amnestovat trestně stíhané podvodníky s argumentem, že je třeba udělat tlustou čáru a že jejich stíhání trvá dlouho, když to je víc než osm let, je výsměchem do tváře poškozených, kteří tehdy za sebou měli 15 let sporů. A od té doby do dneška uplynulo dalších pět roků.

Pokud tedy někdo neobstál, tak to byli politici. Zákony i amnestie jsou jejich dílem. Pokud musí soudci pracovat s vadným materiálem, nelze čekat zázraky. Příště si tak můžeme povědět o vadném Rathovi.