Otravně optimistický premiér

Portugalský premiér António Costa působí na evropské politické scéně tak trochu jako zjevení. Vůbec neodpovídá trendům posledních let – není ani populista hrozící migrací, ani obhájce národního státu před bruselským diktátem, a dokonce ani mladý charismatický lídr typu rakouského kancléře Sebastiana Kurze, který by jinak tradiční stranu schoval za svou novou a dosud neokoukanou tvář.

Právě naopak. Osmapadesátiletý Costa reprezentuje Socialistickou stranu (PS), historicky jedno ze dvou hlavních portugalských politických uskupení, a v politice je bez přestávky v podstatě od samých počátků demokracie po Karafiátové revoluci v roce 1974. Přesto 6. října s bezmála 37 procenty přesvědčivě zvítězil ve volbách a znovu stane v čele menšinové vlády.

Jak to dokázal?

Politická krev

O Costovi se v Portugalsku říká, že „sál politiku s mateřským mlékem“. Narodil se totiž do velmi angažované rodiny. Jeho otec Orlando byl spisovatel a přesvědčený komunista v permanentním konfliktu se Salazarovou diktaturou (1926–1974), kterého třikrát věznila nechvalně známá tajná policie PIDE a pět z jeho šesti knih skončilo na indexu. Jeho matka Maria Antónia Palla se podílela na protivládních protestech už během univerzitních studií a později se stala jednou z prvních novinářek v zemi.

Na rozdíl od Orlanda byla ke komunistické straně od počátku kritická, přestože v dobách diktatury představovala jedinou dobře organizovanou opoziční sílu – nezamlouvala se jí její ideologická zabedněnost, předem připravená rozhodnutí a jak říká, „zatímco oni četli Marxe, já jsem četla Freuda“. António po rozvodu rodičů vyrůstal s matkou, a možná proto těsně po Karafiátové revoluci nezamířil ke komunistům, ale k demokratickým socialistům z PS.

Do mládežnického křídla strany vstoupil už ve svých čtrnácti letech a vydržel s ní až dosud. Až do 90. let sice paralelně vedl úspěšnou právnickou kariéru, ale bylo jasné, že jeho hlavním zájmem je politika. Postupně se stal členem vedení strany, poslancem i několikanásobným ministrem. „Costa se účastnil všech vnitřních i vnějších bitev Socialistické strany,“ shrnul bývalý poslanecký kolega Vítor Ramalho.

Osel, nebo Ferrari?

Současný premiér byl tedy odjakživa kariérní straník a v podstatě všichni jeho příznivci i odpůrci se shodují, že vynikl jako zkušený diplomat (někdo by hanlivě řekl intrikán). Zprostředkovával dialog mezi znepřátelenými stranickými frakcemi, pohyboval se v blízkosti všech socialistických premiérů a v případě potřeby se od nich uměl dostatečně rychle odpoutat.

V roce 2007 tak opustil ministerskou pozici ve vládě Josého Sócratese a místo toho pro socialisty znovu dobyl hlavní město Lisabon, kde působil osm let jako starosta. Ukázalo se, že to byla moudrá volba – Sócrates mezitím dovedl zemi na pokraj bankrotu, musel přijmout nenáviděnou půjčku Mezinárodního měnového fondu a nakonec skončil za korupci a praní špinavých peněz ve vězení.

Costu však od zástupu jiných kariérních politiků odlišovala ještě jiná vlastnost než jen dobrý instinkt, a to schopnost čas od času překvapit neotřelým, na první pohled snad absurdním nápadem. Do povědomí širší veřejnosti se poprvé zapsal v roce 1993 jako kandidát na starostu města Loures, když na hlavním tahu do Lisabonu zorganizoval závod mezi Ferrari a oslem, aby upozornil na tragickou dopravní situaci. Jelikož se závod pořádal ve špičce, osel samozřejmě s přehledem vyhrál – a Costa díky netradiční kampani skončil jen těsně za komunisty, kteří přitom ve městě dominovali od pádu diktatury.

Otravný optimista

Neotřelý, i když mediálně méně vděčný byl i Costův tah z roku 2015. Tehdy už v čele Socialistické strany prohrál v parlamentních volbách a skončil za vítěznou pravicí, přesto se ale díky dohodě s komunisty a s antikapitalistickým Levým blokem stal ministerským předsedou menšinové vlády. Řada spolustraníků ho za spojení s krajní levicí označovala za zrádce, do opozice vytlačená pravice hrozila státním bankrotem a média předpovídala brzký konec dohody, jenže Costovi se povedl pravý opak.

V čele vlády vydržel celé čtyři roky, obrovský rozpočtový schodek srazil téměř na nulu a po letech drsných škrtů znovu prosadil řadu sociálně citlivých opatření, aniž přistoupil na nejradikálnější návrhy prosazované zleva. Voliči pak letos nečekaně stabilní a efektivní vládu ocenili prvním místem ve volbách, zatímco krajní levice buď alespoň oslabila (Levý blok), nebo v případě komunistů úplně propadla.

Skutečný test pro věčně usměvavého a slovy prezidenta Marcela Rebela de Sousy „chronicky a poněkud otravně optimistického“ premiéra ale přichází teprve nyní. Ačkoli se mu bude díky většímu zastoupení v parlamentu snáz vládnout, jeho dalšímu úspěchu tentokrát nepřejí vnější okolnosti. Portugalská ekonomika stejně jako zbytek světa znovu zpomaluje, státní dluh je i přes postupné snižování stále masivní a ukáže se, jestli je Costa stejně schopným státníkem v době krize, jako byl v době končící prosperity.

Úvodní fotka: Alexandros Michailidis / Shutterstock.com