Tomáš Sedláček - články a profil autora

Září je takový nepěkný měsíc. V září má plno věcí tendenci začínat – třeba školní rok, ale taky se hroutit – třeba Dvojčata v New Yorku nebo finanční trhy.

Co se stane, když se proti nám vzbouří náš vlastní výtvor? Veliké téma nejen science fiction, ale i mnohem starších mýtů: Bůh stvořil člověka, člověk se vymkl z jeho rukou, člověk stvořil stroj, stroj se vymkl z jeho rukou...

Když už tolik jedinců upíná své naděje k rozpadu eura, bylo by fajn si představit, co by se dělo potom. Vyhodit zlobící počítač z okna mají ve slabší chvíli tendenci mnozí, otázkou ale je, jakýpak bude život bez počítače.

V debatě o tragické události v Norsku se často přehlíží několik základních paradoxů. Zaprvé, pokud považujeme Breivika za blázna a šílence, na čemž se shodnou skoro všichni, pak přece nemá ale naprosto vůbec žádnou cenu poslouchat jeho argumenty, pohnutky, důvody a pocity.

Koncem minulého týdne měl Jean-Claude Trichet snad nejzajímavější projev vysokého činitele EU za posledních několik let. To napsal Wall Street Journal a je třeba souhlasit. Trichet zde volá po hlubší fiskální integraci Evropy, ale zejména členů eurozóny. Navrhuje zřízení evropského ministerstva financí jakožto cestu k řešení současné situace kolem eura, anebo alespoň právo unijního veta nad národními rozpočty, a to zejména nad výší jejich dluhů.

Poslední CD křehké britské punkerky P. J. Harvey, která sklízí nekončící ovace kritiků, se jmenuje Let England Shake (ať se Anglie zatřese). Poslední kniha "nejnebezpečnějšího filosofa současnosti", slovinského levicového Slavoje Žižeka, se jmenuje Living it the End Times (Život na konci věků).

Kdo z vás viděl krásný film (nejen) pro děti "Na vlásku", jejž právě dávají v kinech, jistě poznal, že hudební hit "Já chci jen to, co chci", který se objevil na konci, dokonale vystihuje celý příběh, a jak už to ve filmech bývá, vlastně i naše životy a jejich prazvláštní ekonomii - ekonomii touhy.

Máme proti sobě dva pohledy na svět. Jeden jen takový, že peníze hýbou světem, člověka lze manipulovat, systém (finanční) je určující a dusí jedince, který se v něm topí. Druhý, Keynesův, naopak tvrdí, že kde se najde dobrá myšlenka, najít peníze už nebude problém.

Minuly týden jsem asi po 16 letech náhodou absolvoval stejnou cestu autobusem, kterou jsem jezdíval každé ráno na gymnázium. Šestnáct let, to už je celkem slušně dlouhá doba, a tak jsem přirozeně sledoval, co se vše změnilo a co naopak zůstalo stejné.

V poslední době se často setkávám s otázkami, které se točí kolem rozdílu mezi hodnotou a cenou. Ač se to nezdá, ten rozdíl je zcela fundamentální a v mnoha případech i fatální, a ta otázka tedy velice užitečná. Ekonom totiž neumí odborně odpovědět na otázku po objektivní hodnotě věci.

Někdo si před časem konečně dal tu zbytečnou práci a vytvořil normalizační seznam pravdoláskařů. Jsou tam herci, režiséři, sochaři, filozofové, ekonomové a finančníci, intelektuálové. Nikdo mi nemohl vyseknout hlubší poklonu než mne zařadit, neb si osobně myslím, že ostatním lidem „na seznamu“ sahám tak po kotníky... když si hodně stoupnu na špičky. Děkuji a slibuji, že se budu snažit více.

Rezignací Pavla Kohouta se spustila vlna otázek na roli NERVu. Své mediální komentáře jsem si šetřil právě na tento článek. Odchodu Pavla Kohouta je mi líto, do boje proti korupci stejně jako do důchodové reformy vložil mnoho energie, zkušeností a času. Pavla Kohouta považuji za velice nadaného odborníka a publicistu, ač se v mnohém naše názory různí (euro), což je dobře. Není nic méně příjemného než být v místnosti plné lidí, kteří mají na vše stejný názor.

Pojďme se zamyslet nad samotným jádrem krize – a co vše vyjevila. Kdyby si to člověk namíchal sám, stejně zřejmě by nepřišel se zajímavějším drinkem. Mám na mysli průběh světové krize až do dnešního dne.

Představte si následující situaci. Po lahodné vánoční večeři se přesunete do obýváku, rozdáte dárky, dopřejete si šálek kávy nebo sherry a pohodovou vánoční náladu chcete dovést do sladkého konce, a tak se před celou nastoupenou rodinou postavíte doprostřed místnosti a svůj oslavný projev zakončíte slovy: "...a ta večeře byla tak vynikající, maminko, že ti tady za ni dávám tisíc korun! Ne, tisíc je málo, byla opravdu znamenitá a tys přípravou musela trávit dlouhou dobu, tak patnáct set, tady máš maminko - děkujeme!" A patřičný obnos vytáhnete hned na místě z peněženky. Co by asi nastalo? Maminka by jistě propukla v slzy: ne vděku, ale hanby.

Jak by se vám líbilo, kdyby vás mohl zadlužovat soused – a to téměř bez omezení? Nelíbilo? A přece se vám to děje. Ten soused se jmenuje stát a dělá to dvěma základními nástroji: fiskální a monetární politikou. A jak se ukazuje, bylo by mnohem lepší, kdyby neměl pod kontrolou ani jeden…

Polský satirik Stanisław Jerzy Lec kdysi napsal: Otevřete okna, ať ten smrad cítí i ti venku! V poslední době se hodně hovoří o tom, že nás převálcují jiné kultury zvenčí – a že už teď Západu dochází dech a že žijeme v dekádě úpadku naší civilizace, kdy lze prohlásit, že i vzhledem k poslednímu titánu Západu – Americe – žijeme v postamerickém světě. Evropa a Amerika ztrácejí relativní pozici a dochází k „rise of the rest“, tedy řečeno spolu z Fareedem Zakariou, „nástupem zbytkového světa“.

Podstata tohoto článku i současné penzijní šlamastiky se dá shrnout jednou větou: v roce 1840 byla průměrná délka dožití v Evropě čtyřicet pět let. V roce 2000 se ale průměrně dožíváme 80 let (muži) nebo dokonce 85 (ženy). Jinými slovy – před 170 lety tady žádný problém s důchody nebyl, protože nebylo důchodců. Dnes je to „trochu“ jinak. Co s tím?

Profesor Valtr Komárek reagoval v MF Dnes na mé články, které se tážou po smyslu růstu. Těchto reakcí si vážím, jako mnohého z toho, co pan profesor vykonal. Zde bych chtěl uvést věci na pravou míru a reagovat.

Násilí bývá velkým tématem filmů (akční filmy, horory, ale i psychologická dramata), pohádek (tam stále nějaký vlk žere babičku a pak ho hajný páře) a možná i našeho uvažování.

Poslední dva navržené rozpočty (na rok 2010 a 2011) mají cosi společného: přestože je sestavovali lidé na vysoké odborné výši, časová a politická konstelace z nich udělala rozpočty úsporné, škrtavé (a bylo to nutné), ale nikoli reformní.

Zdá se, že jak naše vláda, tak i vlády světové dostaly rozum: jejich prioritou konečně přestává být dosahování vysokého růstu. Místo něj nastupuje vyrovnanost a finanční zdraví. A je to tak dobře.