Předplatit časopis Finmag

Prachy, za který se holka svlíkne i z kůže. Život prostitutky

Petra Dlouhá
Petra Dlouhá
21. 5. 2013
 11 813

Pokládám na stůl tisícovku. Než po ní sáhne, nechává ji dlouho ležet. Zná ten obchod dobře. Prodala se už tisíckrát. Plnila zákazníkům nejbizarnější představy. Zažila zlatou éru prostituce. Dneska dostala poloviční taxu než tenkrát. A bylo to stejně bizarní: nekupovala jsem od ní sex, zaplatila jsem za její příběh.

Prachy, za který se holka svlíkne i z kůže. Život prostitutky

Podle ředitelky organizace Rozkoš bez rizika Hany Malinové je každý den v České republice deset až třináct tisíc dívek a žen připravených poskytnout „sexuální služby“ za úplatu. Zhruba deset procent z nich pracuje na ulici, třicet až čtyřicet procent působí v privátech, zbytek v nočních klubech. Sexbyznys v Česku stále patří do šedé zóny ekonomiky. I šedá ekonomika je ovšem ekonomika a jako taková nestojí stranou našeho zájmu. 

Dívám se na Editu a vidím lvici. Sedí proti mně žena plných tvarů s hustými rozevlátými vlasy. Vyzařuje z ní energie, ženskost, ochranitelské mateřství. „Když mi koncem devadesátých let zastřelili přítele, prostituci jsem doslova propadla. Začala jsem brát pervitin. Kdybych mezi těmi lidmi na ulici mohla být nonstop, tak bych tam byla. Dneska na to vzpomínám jako na indiánský léto, poznala jsem snad všechny pouliční narkomany v Praze, vyslechla jejich příběhy,“ vypráví Edita. Nedělala to pro peníze. Těch tenkrát měla dost. „Potřebovala jsem utéct z vlastního života.

Příběh se začal psát mnohem dřív. „S prostitucí jsem koketovala už předtím,“ usměje se. Divoká devadesátá léta odpočítávala první cifry, Slováci ještě byli bratři. „Tehdejší přítel hrál automaty, spoustu peněz prohrával v kasinu. Tak jsem si půjčovala. Nakonec i od lichvářů,“ vzpomíná Edita. Bylo jí třicet dva a zrodil se byznysplán, který předurčil příštích dvanáct let jejího života. „S kamarádkou jsme si otevřely privát.“

S prvním zákazníkem skončila na sáňkách na balkoně. „Na sex vůbec nedošlo, musel někam vypadnout, byla to hektická doba,“ vypráví. Další byl Řek, žil ve Francii, tady měl nábytkářskou firmu. „Tenkrát poprvé jsem šla s chlapem za peníze do cizího bytu. Vzala jsem i kamarádku. Uvařil večeři, opily jsme se a zůstaly až do rána,“ směje se.

Velké prádlo

Za pár měsíců se z privátu stal zavedený podnik. „Navážely jsme prádlo do prádelny, pořádaly videoprojekce, začaly si budovat stálou klientelu,“ líčí. Na rozdíl od klubů měly otevřeno přes den. „Chlapi si k nám odbíhali místo oběda, mezi schůzkami z kanclu.“ Vzpomíná na knihaře, který jí nosil leporelo. „Chtěl, abych mu poroučela, tak jsem mu dávala domácí úkoly,“ zachechtá se.

Nemusely jsme vůbec vyjít z domova a vydělaly deset tisíc za den.“ Co vydělaly, daly do hrnce, všechno dělily půl na půl.Za první dva roky splatila na dluzích milion. „Pak se mi začalo líp dejchat. Začaly jsme si peníze užívat, lítaly jsme do ciziny, utrácely za boty, šaty od návrhářky... Byl to takovej náš byznys.“

Po třech letech jim to v malém bytě začalo lézt na mozek. Editina kamarádka víc a víc pila. „Sekly jsme s tím a šly dělat do klubu.“ Finančně zůstala na svém, i když půlku peněz bral majitel. „Dělala jsem zhruba za dva tisíce na hodinu. Někdo platil za čas, jiný podle toho, co po mně žádal. S některýma bylo úmornější trávit čas než souložit,“ utrousí Edita. Zvláštní příplatky nežádala. Ale hranice měla stanovené jasně: „Ne bez gumy a ne sado-maso. Neumím lidem ubližovat a nejsem schopná snášet jejich bolest,“ vysvětluje. V klubu byla větší rivalita. „Víc holek, nevyjdete s každou. Ale šlo to. Dokud se tam tenkrát nestřílelo. Byl do toho zapletenej majitel, přitom nám měl zajišťovat bezpečnost. Pak nás tahali po policii. To nemám zapotřebí,“ řekla si Edita a začala psát novou kapitolu na ulici. Příštích několik let měla své tělo, svoji intimitu prodávat tam.

Dlouho stávala ve Skořepce, později se jako jedna z prvních usídlila na Karláku. „Patřila jsem mezi vyšší kastu, neměla jsem to tak drsný jako některý holky. Pasáci jim vyhrožovali, většinou to byli taxikáři, který se na holkách přiživovali, aniž by se o ně starali.  Vytvořila jsem si tam postavení, takže mi dali pokoj, netroufli si, byla jsem takovej samorost,“ říká mi pyšně. Vydělávala průměrně šest tisíc za večer – což znamenalo obstarat zhruba tři klienty. „Ve dvě ráno jsme to většinou zabalily a šly s holkama pařit do Jaguára.“

Plyšák nacucanej krví

Jednou, když vystupovala v Holešovicích od zákazníka z auta, použil na ni paralyzér. „Nepochopila jsem to, už bylo po všem, měl zaplaceno, celou dobu byl v pohodě, spokojenej. Udělala jsem děsnej cirkus, aby mě pustil ven, nedokázala jsem otevřít dveře,“ vypráví. Před násilnickými klienty se holky vzájemně varovaly. Jenže ne vždycky to stačilo. „Nezapomenu na ten pohled, když mojí kamarádku přivezli na ubytovnu z nemocnice. Ta holčička na sobě měla plyšovej kožich. Nacucanej krví.“  Nějaký čas potom na stejném místě jinou dívku zavraždili. „Nikdy se nezjistilo, jestli to udělal zákazník,“ zamyslí se.

Zajímá mě, jestli dokázala se zákazníkem prožít rozkoš. „Vždycky si v tom můžete najít to svoje. Mně se třeba chlap nikdy nesměl zeptat, co se líbí mně. Ale dokázala jsem mu to nenápadně vnutit, aby se mu to líbilo taky. Někdy jsem si přitom vyloženě odpočívala. Ke spoustě chlapů si za ty roky vytvoříte vztah. Některý ale byli odporný, říkala jsem si – s tebou už nikdy, za žádný prachy na světě. Každá holka má hranici toho, co už prostě nesnese,“ vykládá.

Vypráví, jak v devadesátých letech kdekdo pohazoval statisíci. „Nejhorší byli ty rádoby podnikatelé, co dřív neměli ani vindru, rychle přišli k penězům a nevěděli, co s nima. Ty se k nám chovali jako prasata. Mysleli si, že za ty jejich prachy se holka svlíkne i z kůže.“ Jeden ji vyhodil z auta uprostřed lesa u Zbirohu. „Tři hodiny jsem se tam brodila ve sněhu s vybitým telefonem v kapse.

Punčošky jen pro Editu

Spousta jiných se prý chovala hezky. S jedním mužem seděla na hotelu a koukali dvě hodiny na tenis. „K ničemu se neměl, ale každou hodinu mi platil předem.“ Čas běžel a Edita už chtěla zpátky za holkama. „Tak jsem ho pomalu nasměrovala do postele. Když už se blížil do finále, vrazil mi facku. Tak jsem ho skopla a zmydlila jako psa. Pak jsme si to vysvětlili, styděl se mi to říct předem. Mohli jsme si to ušetřit,“ vzpomíná s úsměvem. Pro zvláštní libůstky klientů jinak mívala pochopení. „Dlouho za mnou jezdil chlap, co si v kufru vozil dámské prádlo a punčošky, chtěl se mazlit jako lesba. Manželce to nechtěl za žádnou cenu přiznat.“

Kunšafty si dělila do tří skupin. První byli dobrodruzi. „Měli prachy a byl to pro ně adrenalin. Chutnalo jim zakázaný ovoce. Pak byli podnikatelé a hospodský, který se vraceli z práce pozdě večer, manželka jim už spala. Jedni a ty samí najížděli roky.“ Poslední skupinu tvořili muži se zvláštními požadavky, které jim partnerka nechtěla plnit nebo které se jí styděli přiznat.

V letech, kdy vydělávala na ulici, Edita střídavě brala drogy. „Devadesát procent prostitutek z ulice je na drogách, tam před tím prostě neutečete.“ Zároveň ale měla až panický strach o zdraví. „Byla jsem s tím až nechutná, jak jsem furt obíhala doktory a chtěla vyšetření, testy. Bez gumy bych nešla, ale chlap si ji může vždycky strhnout nebo se protrhne. Potkala jsem v životě čtyři lidi, co byli HIV pozitivní, jeden na AIDS umřel. To vám nikdo nezaplatí,“ říká dneska.

Většina času, kdy se prodávala, pro ni byla bohémským obdobím života. „Vždycky jsem měla peníze. Ale to je můj příběh. Dokázala jsem hospodařit. Mám hotelovku, ale zkoušela jsem ještě studovat další školu, co jsem si platila, občas jsem i chodila na brigády. Pořád jsem chtěla dělat ještě něco navíc, aby mě to nesemlelo – dělat to každou noc a celý den prospat, jako většina holek, to ze života nic nemáte. Já jsem ráno v osum už běhala se psem, byla na bruslích, nebo někde poletovala.“

Fabrika  

Roky ubíhaly a život si vybíral daň. Soukromým životem muži jen procházeli. „Většinou jsem měla takový dvouletky. V druhém roce mi každej chlap začal vadit, měla jsem pocit, že je mi přítěží, že se jen přiživuje, peníze jsem vydělávala já.“ Editiny tři děti skončily v pěstounské péči. Navíc ji začala stíhat jakási paranoia. „Postupem času úplně ztratíte sebedůvěru, jako byste to měla vytetovaný na čele. Když mi byl nějakej obličej povědomej, krčila jsem se v koutě. Zdá se vám, že je potkáváte všude, že to na vás všichni vědí.“ Dlouho se přitom za svou práci nestyděla. „Jezdily jsme s holkama z ubytovny na Karlák jako do fabriky.“ Mohla si dovolit podstatně lepší bydlení. „Mně ale na tý hrozný ubytovně na kraji Prahy prostě bylo dobře. Když mi zastřelili přítele, chtěla jsem z centra pryč.“ Měl zastavárnu. Jeden převoz zboží nepřežil.

Zlom v Editině životě nastal před devíti lety. Když zjistila, že je těhotná, s drogami skončila. „Až do šestýho měsíce jsem ale normálně makala, nikdo to nepoznal, mysleli, že jen tloustnu.“ Práci prostitutky opustila krátce na to – když jí umřel kamarád, kterého znala z ulice. „Tenkrát jsem se sesypala. Hodně jsem se na něj upnula, starala se o něj, když byl nemocnej. A on to vzdal… Brala jsem to jako podraz. Měla jsem už všeho plný zuby, věčně někomu z ulice pomáhat a dělat samaritánku, chtěla jsem mít svatej pokoj.“

Život prchavý jak šampaňské

Na cestě zpět do „normálního života“ Editě pomohla Rozkoš bez rizika, sdružení, se kterým dnes už dlouhé roky spolupracuje. Vydělává si administrativou a úklidem. Už dva roky je vdaná. Nejmladší dcerku by ráda dala na osmiletý gympl.

Připadá mi jako žena, která se vykoupala v šampaňském. Balancovala na hraně života a smrti. Nikdy nevěděla, jestli jí příští zákazník nepřidrží hlavu pod hladinou příliš dlouho a poslední bublinka jí nezhořkne napořád.

Když dneska vidím ty holčičky na ulici… Tak rychle stárnou, chřadnou. Jasně, můžou vydělat peníze, ale dřív nebo později se na ně vždycky nalepí někdo, kdo z nich ty prachy vysaje. ——Nejhorší na té práci je, že vám může způsobit smrt.

Editě se rukama protočily miliony. Vyprchaly stejně rychle jako šampaňské. Dnes žije v chatě za Prahou. „Říkám tomu kolonie hvězd.“ 


Rozkoš bez rizikaRozkoš bez rizika

Článek vznikl díky spolupráci s ROZKOŠÍ bez RIZIKA, nestátní zdravotnickou organizací, která v Česku působí už od roku 1992. Cílem její práce je stabilizace a snížení výskytu HIV a pohlavně přenosných infekcí a zlepšení postavení sexuálních pracovnic ve společnosti, na jejich pracovištích i v jejich osobních vztazích. Klientkám z řad sexuálních pracovnic nabízí ROZKOŠ bez RIZIKA zdravotní, sociální i terapeutické služby. Pravidelně nabízí testování na pohlavně přenosné choroby také veřejnosti. Kromě toho s klientkami hrají divadlo, provozují Job klub pro ženy a organizují volnočasové aktivity pro děti a jejich matky. Organizace provozuje poradenská a zdravotnická centra v Praze, Brně a Českých Budějovicích. Terénní programy ROZKOŠE bez RIZIKA, jejichž pracovnice vyjíždějí za ženami z prostředí sexbyznysu přímo na ulici, do klubů nebo do privátů, fungují ve dvanácti krajích České republiky.

Ohodnoťte článek

-
16
+

Sdílejte

Diskutujte (3)

Vstoupit do diskuze
Petra Dlouhá

Petra Dlouhá

Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK, během studií pracovala jako stážistka v Lidových novinách. Od roku 2011 píše pro Peníze.cz a Finmag.

Související témata

podnikáníprostitucerozkoš bez rizikašedá ekonomika

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu

Koupit nejnovější číslo