Je to pro vaše dobro, plaťte
Jistě nejsem sám, kdo pozoruje strmý nárůst regulací nebo spíš – dámy prominou – buzerací všeho druhu. O co vlastně jde, proč se to děje a proč je to špatné pro celou společnost?
Regulace bychom mohli rozdělit do několika druhů podle toho, jak vznikají a komu slouží: Obecné regulace (třeba pravidla silničního provozu nebo normy na elektrické zásuvky) se vztahují bez rozdílu na všechny a jsou také pro všechny užitečné. Jsou ovšem i regulace, jejichž skutečným účelem je vykazování činnosti a „páchaní dobra“. Ty slouží hlavně úředníkům nebo poslancům (přičemž platí, že čím dál je navrhovatel vzdálen od dopadu svého návrhu, tím větší absurdnosti to jsou).
A pak je tu samozřejmě snaha o zisk a o potlačení konkurence, která se za užitečnou regulaci jen vydává.
Příklad: Protože jsou březová košťata ekologičtější, prosadím zákaz všech ostatních košťat. Zároveň si vylobuji monopol na výrobu březových ekologických košťat, protože na ně jako jediný budu mít certifikát od ministerstva životního prostředí. A kontrolní útvar ministerstva bude kontrolovat zametání, a kdo použije jiné koště, dostane pokutu. A protože jde o obecný zájem, ochranu přírody, můžou kontroloři vstupovat i do obydlí občanů. Zaplatí to všichni a zisk budu mít výhradně já a ti, kdo mi pomohli.
Že je ten příklad absurdní a nic takového se neděje? Ale kdepak. Srovnejte to s konkrétní regulací, kterou platíme všichni:
Z Pravého břehu
Pravý břeh přináší analýzy, články a glosy, ve kterých promýšlí témata české pravicové politiky. Podporuje politiku zdravého rozumu, staví se proti levicovým receptům na štěstí i proti prázdnému populismu středu. Pravý břeh znamená alternativu pověstnému levému břehu Seiny, symbolu evropské nové levice.
Přejděte na Pravý břeh
Příběh energetických štítků budov
Na základě direktivy 2002/91/ES máme podle zákona 406/2000 Sb. povinnost opatřit budovy (tedy i rodinné domy) energetickým štítkem. Podle prosazovatelů zákona a dotčených lobistů „průkazy energetické náročnosti slouží k ochraně spotřebitele a informují účastníky realitního trhu o kvalitě zboží, což je základním předpokladem jeho dobrého fungování“.
Je ale takový štítek k něčemu dobrý? Pokud někdo staví nebo shání rodinný domek, dobře ví, že jeho cílem je mít pokud možno nejlepší obydlí podle své kapsy, ne podle lejstra. Kdo někdy kupoval nemovitost, dobře ví, že jsou věci daleko důležitější než nějaké další číslo – poloha, okolí, cena. Představa, že ve stejném místě, čase a za stejnou cenu existují dvě identické nemovitosti, ze kterých bude někdo vybírat podle čísla na energetickém štítku, je naprostý nesmysl.
A to ani nemluvím o časté situaci, kdy někdo kupuje starší domek na totální rekonstrukci. Ten povinně zaplatí „výpalné“ za něco, co stejně zbourá. Stát takto vstupuje do soukromého obchodního vztahu dvou občanů a nutí je pod sankcí platit za něco, co nepotřebují. Tím poskytuje zaručený příjem „majitelům razítka“ a vzniká tu další korupční potenciál.
O jak velký kšeft jde
Když dnes v ČR existuje 1,5 milionu rodinných domků, ročně se postaví 16 tisíc novostaveb a prodá se cirka 13 tisíc starších domů a cena energetického štítku se podle nabídek na internetu pohybuje od čtyř do osmi tisíc korun, není to malý trh.
Podle původního textu zákona měl do roku 2019 energetický štítek mít každý rodinný dům. Proto se majitelé razítek mohli pominout, když byla roku 2015 tato povinnost díky návrhu poslance Adamce z ODS odstraněna a nadále se vztahuje jen na prodeje či pronájem.
Pořád tu ale máme nějakých 30 tisíc domů, které majitelům razítek zaručují slušný zisk v objemu 100–300 milionů korun ročně. A protože platnost průkazu je jen deset let, jde vlastně o trvalý příjem.
Kdo to platí
Samozřejmě v prvé řadě prodávající a kupující, ale nejen oni. Průkazy totiž zpracovávají odborníci autorizovaní ministerstvem průmyslu a obchodu a kontrolu správnosti zpracování průkazů má na starosti Státní energetická inspekce (kontroluje pět procent štítků). Tyto náklady už platíme my všichni.
Jeden z důvodů, proč na trhu chybí pracovní síly, je i to, že řada lidí vykonává zcela neproduktivní, zbytečnou, vlastně škodlivou činnost. Neodpovídají na skutečné potřeby lidí, ale na poptávku uměle vytvořenou úřadem. A za to budou pobírat i důchody – placené z peněz těch, kdo vytvářejí něco užitečného.
To je jen jeden z příkladů, k čemu zbytečné regulace vedou. Přesunují peníze z kapes všech občanů do kapes vybraných příjemců. Jednotlivé částky jistě nejsou velké, ale je jich hodně, stejně jako nedobrovolných plátců.
Co se s tím dá dělat? Cesta ke zvýšení reálných příjmů i k řešení problémů na trhu práce je jasná a zdánlivě snadná: zrušení části regulací zároveň s úřady regulátorů a revizorů.
Představte si ten křik.
Vyšlo na Pravém břehu
