K čemu jsou v kapitalismu kapitalisti I
Myslíte, že by to šlo bez kapitalistů? Pojďme si to zkusit. Bezpečně, jen jako myšlenkový experiment.
Spousta lidí nerozumí tomu, co vlastně v kapitalismu dělají kapitalisté. Někdo má dokonce za to, že by se měli odstranit, protože jsou to jen paraziti, kteří zatěžují produktivní části společnosti, například zaměstnance.
I
Říká se například, že kapitálové příjmy (nájemné, úroky, dividendy, kapitálové zisky) nepocházejí z produkce věcí, ale z jejich vlastnictví. Nepocházejí z výměny kapitálu za práci ani nic podobného – to dělají podnikatelé. Do určité míry se to týká i pracujících (manažerů, personalistů atd.).
Elon Musk, Amancio Ortega nebo Jeff Bezos jsou zároveň zaměstnanci i kapitalisté. Jako zaměstnanci spravují firmy, které zároveň jako kapitalisté částečně nebo úplně vlastní. Je jednoduché pochopit, jakou hodnotu přidává k výslednému produktu dělník v pásové výrobě, který dlouhé hodiny tvrdě pracuje. O něco těžší už je chápat, jakou přidanou hodnotu přináší inženýr, který kouká do monitoru, škrábe na kus papíru nečitelné poznámky a tvoří trojrozměrné modely k dalšímu použití ve výrobě. Takový inženýr se při práci dvakrát nezapotí, stejně ale vydělá víc než dělník u pásu. Je to proto, že inženýr vykazuje vyšší produktivitu. Přesněji řečeno: mezní produktivita inženýrů je vyšší než mezní produktivita dělníků v sériové výrobě – částečně kvůli tomu, že těch druhých je víc než těch prvních.
Manažeři můžou působit jako lidé, kteří chodí na obědy s dalšími dobře placenými zaměstnanci, sedí v kanceláři a lelkují, případně komandují všechny kolem. Když dělají rozhodnutí, nepotřebují ani problém předem nastudovat – mají na to lidi. Manažer zkrátka občas působí jako někdo, kdo na základě firemních potřeb mačká tlačítka Ano a Ne. Háček je ale v tom, že tenhle zdánlivě jednoduchý úkol je ve skutečnosti nesmírně složitý. Špatné zmáčknutí tlačítka může stát firmu miliony nebo ji dokonce přivést ke krachu. Chyba, které se dopustí dělník u pásu, se obvykle dá snadno napravit a v továrně, kde pracuje, nejspíš funguje kontrolní systém, který zaručuje kvalitu výrobků. Tu je poměrně jednoduché porovnat se zavedenými standardy. Pokud ale manažer schválí rozhodnutí o postavení nové továrny v Indii místo v Íránu, nebo pokud určí, že se místo investic budou navyšovat dividendy, nikdo nedokáže říct, jestli udělal chybu. Pokud ano, může se projevit až po několika letech.
Občas se říká, že na trzích platí ryzí (knightovská) nejistota. Klíčovou lidskou vlastností, kterou stroje hned tak nenapodobí, je schopnost třídit nejisté informace a tvořit na jejich základě produktivní plány, které uspějí v konfrontaci se světem plným nejistoty. Proto trhy odměňují manažery tak, že to odpovídá jejich zásadní důležitosti.
Teoreticky byste mohli řídit firmu, která by neměla řadové zaměstnance, jejich práci by plně zastaly stroje. Nevyhnete se ale faktu, že někdo musí rozhodovat o tom, co s těmi stroji dělat. Co budou vyrábět? Kdy? Jak? A kolik to bude stát? Tahle rozhodnutí jsou řádově důležitější než jakékoliv pájení, nýtování, programování nebo jiné sestavování. Ti, kdo si to nemyslí, argumentují buď na základě nesprávných intuitivních představ o ekonomii, nebo nesprávných ekonomických teorií hodnoty.
Manažeři jsou ale zaměstnanci a tenhle text je o kapitalistech.
II
Co tedy kapitalisté vlastně dělají?
Podle některých nic neprodukují: prostě jim patří věci, a protože je těch věci nedostatek, dostávají za ně peníze. Říká se, že kapitálový příjem je nezasloužené drancování, pochází jen z vlastnictví, nemá žádnou přidanou hodnotu a jen zatěžuje ekonomiku. Pokud to tak skutečně je, ekonomika bez kapitalistů by byla možná lepší než s nimi.
Představme si tedy, že kapitalisté z ekonomiky zmizí. Společnost, kterou předtím ovládalo několik tisíc malokapitalistů, kteří každý vlastnili po několika akciích, a pár velkých hráčů, se najednou ocitne bez majitelů. Může to vést k některé z několika možností:
- Nejvyšší manažer zůstane nejvyšším manažerem a de facto se tak stane novým kapitalistou
- Ze společnosti se stane družstvo a zisk se podle nějakého vzorce rozdělí zaměstnancům. Novými kapitalisty se stanou zaměstnanci.
- Zisk připadne nějaké státem spravované organizaci, která bude dělat to, co po ní bude chtít nějaký zvolený politik. Tím pádem by každý byl kapitalistou v zastoupení (o peníze a o zisk by se staral státní úřad). Organizace by od všech společností inkasovala podíl ze zisku. Ten by byl takový, aby zajistil, že zaměstnanci společnosti pobírají odpovídající plat. V praxi by to znamenalo, že úřad by musel propočítal, jaký podíl na zisku vytváří samotná práce, jaký podnikatelská činnost a jaký pochází z kapitálu.
Třetí možnost s sebou nese spoustu problémů a znamená konec kapitalismu, protože pro kapitál přestane existovat trh a všechny výrobní prostředky se začnou řídit centrálně. Pokud jste četli nějakou knihu o ekonomické historii Sovětského svazu, víte, o čem je řeč. Úskalí tohoto přístupu podrobněji probereme později.
Možnost číslo jedna odpůrci kapitalismu zrovna neupřednostňují. Kapitalisté by existovali pořád, jen by se snížil jejich počet, a tedy vzrostla jejich moc.
Možnost číslo dva je ta, kterou mají antikapitalisté obvykle na mysli. Uvědomte si ale, že nevede ke konci kapitalismu ani kapitalistů. Jen tak nutíte kapitalisty firmy X stát se zaměstnanci firmy X. Kdyby se třeba Apple změnil v družstevní podnik, pořád by platilo, že jeho zaměstnanci využívají svých privilegií majitelů firmy – její zisky nerozdávají, ale nechávají si je. K jejich zaměstnanecké mzdě se připočítá zisk vzniklý „prostě tím“, že spoluvlastní Apple.
Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu
ŠKOLA JE BYZNYS
Do montessori škol Duhovka investovali manželé Janečkovi přes 300 milionů. • Jan Kala do škol Heuréka vložil zase peníze ze svého podílu v eBance. • Proč jsou přesvědčeni, že to bylo to nejlepší, co mohli udělat?
BYZNYS JE HRA
Kdy odejít? ptá se dnes celá generace podnikatelů. • Jak se povedlo Jaroslavě Valové předat SIKO dětem? • Kdy se Zbyněk Frolík rozhodl svěřit Linet manažerům? • A proč v Dino Toys převzali vedení vnuci zakladatele?
III
Podívejme se teď na to, jak fungují společnosti vlastněné zaměstnanci. Patří mezi ně třeba několik bank (jako Crédit Agricole), španělská Mondragon a britské John Lewis a The Co-operative Group. Největší z nich byla k roku 2016 poměrně neznámá Indian Farmers Fertiliser Cooperative Ltd.
Vypadá to tedy, že nic nebrání tomu, aby se společnosti v družstevním vlastnictví šířily.
Zběžné studium literatury (Pencavel 2012, Pérotin 2016) dává tušit některá úskalí družstev. Patří mezi ně tvrzení o „degeneraci“: z družstev se stanou kapitalistické podniky. Původní zaměstnanci prostě zaměstnají nové pracovníky bez vlastnického podílu a po nějaké době budou moct přestat s prací a žít jen ze zisku. Například v Mondragonu nemělo v roce 1990 deset procent zaměstnanců vlastnický podíl. V roce 2007 už to bylo 70 procent. Případy družstevních podniků, které zaměstnávají jen a pouze pracovníky s vlastnickým podílem, jsou vzácné.
Dalším možným problémem je, že rovnoměrné dělení zisku nemusí poskytovat dostatečnou motivaci k práci. Manažeři můžou zůstat na svých postech jen tak dlouho, dokud mají podporu zaměstnanců, což může vést k problémům s příliš krátkým funkčním obdobím, které známe z moderní politiky. Firma může také zvýšit svou úhrnnou časovou preferenci (tj. zvýšit mzdy na úkor investic). Zmiňuje se také to, že družstva budou pomaleji zavádět inovace, které šetří práci, protože chtějí, aby všichni jejich členové zůstali zaměstnaní.
Servírujeme svět!
Chytré čtení na víkend
Nabízíme vychucený talíř duševní stravy. Chtěli byste každý pátek dostávat do e-mailu přehled nejlepšího inspirativního čtení, které z hlubin českého i světového čtení vyšťoural šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek?
Přihlaste se k odběru našeho newsletteru.
Čtení na víkend
Jako další argument zaznívá, že pokud je firma řízená procesy přímé demokracie, může to vést ke „zvráceným motivacím“, podobným jako jsou ty zmiňované výše. Jestli bude výsledek lepší než v případě běžné společnosti vlastněné akcionáři a řízené manažerem, závisí na schopnosti manažerů a zaměstnanců řídit firmy. Demokratický proces může také vyvolat konflikty založené na různorodých preferencích vlastníků, které nejsou u běžných společností tak artikulované: hlavní manažerský cíl je u nich maximalizovat zisk akcionářů – a zisky se měří snadno. Tento cíl je přesto slučitelný s dalšími, například s CSR, společenskou odpovědností firem.
Existují ale také argumenty pro družstevní vlastnictví. Pokud zaměstnancům patří stroje a vybavení, které používají k práci, mohou o něj lépe dbát, a oproti kapitalistické firmě se možná snižuje potřeba dohledu nad pracovníky.
Další důvod je, že zisky připadají zaměstnancům, takže se jejich snaha přímo projevuje na vyšší odměně – a ta je vždycky dobrou motivací.
Pár faktů z empirické literatury:
- Družstva bývají větší než běžné firmy (mají větší mediánový i průměrný počet zaměstnanců). Je to částečně proto, že se s větším počtem zaměstnanců už zakládají – spousta firem začíná na jednom nebo dvou zaměstnancích, zatímco družstva mají na začátku průměrně čtyři.
- Neexistuje odvětví, ve kterém by družstva byla lepší než běžné firmy nebo naopak.
- Družstva mají stejně dlouhou nebo delší trvanlivost než jiné firmy (s ohledem na odvětví, nástupní mzdu, velikost a rok založení).
- Kapitálová náročnost (dlouhodobý majetek přepočtený na zaměstnance) je nižší než u běžných firem, i když některé studie ukazují, že ne vždy.
- Družstevní podniky mají v průměru vyšší produktivitu.
- Družstva na výrazné výkyvy v poptávce reagují úpravou platů, ne počtu zaměstnanců. Nepropouštějí a nenabírají tolik jako jiné firmy.
Někteří (Schwartz 2011) soudí, že důvod, proč družstvo není na trhu převládajícím typem firmy, není to, že je horší než jiné typy, ale to, že jejich založení komplikuje nutnost kolektivní akce. Individuální zaměstnanci o družstevních podnicích nemají povědomí (jsou vzácné), nevědí, jak je založit, a nemají k tomu ani prostředky. Kapitalisty můžeme vnímat jako tržní podnikatele, kteří vydělávají na tom, že problém nashromáždění prostředků vyřeší.
Fakt, že kapitalistické vlastnictví bylo historicky a po velmi dlouhá období normou, ale naznačuje, že nějaké výhody přece jen má. Pokud je družstevní vlastnictví celkově předčí, a s přihlédnutím k tomu, že technologie obecně snižují ceny transakcí, a tedy usnadňují řešení problémů s kolektivní akcí, můžeme očekávat, že družstev bude v budoucnu přibývat.
A nakonec může být pravda i to, že družstva jsou efektivnější, než vypadají, takže je jejich sociální optimum výrazně pod stem procent celku firem.
Poznámka: V literatuře o družstevních podnicích nejsem příliš zběhlý, takže si celou touto sekcí nejsem tolik jistý. Vím, že existují teoretické důvody, proč nejsou družstva tak rozšířená – ale celé dějiny ekonomie jsou příběhem toho, jak teoretické důvody selhávají a institucionální inovace vítězí. Zásadní knihou o tématu má být Governing the Firm: Worker’s control in theory and practice (Spravovat firmu. Teorie a praxe družstevní správy), ale nečetl jsem ji.
Připsáno po vydání: Tak přece jenom jedna metaanalýza, která ukazuje, že družstevní podniky fungují o trochu lépe než běžné firmy.
Z autorova webu Nintil a s jeho souhlasem pro Finmag přeložil Michal Zlatkovský
Pokračování zítra
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu