Hybaj do polí
Řídce zastavěné periferie plní sen o bydlení všem příjmovým skupinám. Život v nich je ale závislý na skrytých dotacích a levných energiích. Když zdraží, přijde šok.
Přestože zastavěné území tvoří jen tři procenta rozlohy České republiky, jsme jednou z nejhustěji obydlených zemí. V obci nad deset tisíc obyvatel nás žije 5,4 milionu, historické centrum krajského města, například Plzně, se vejde na rozlohu jednoho shopping parku s parkovištěm a skutečně městské prostředí tvoří i v Praze sotva pět procent katastru.
Vedle kompaktních bloků v centrech měst tu jsou periferie. Nejde jen o místa materiální nouze, kde žijí ti druzí, je to běžný stav moderních zemí. Jsou všude, kde lidskou krajinu netvoří ulice, náměstí nebo bloky, ale haly, billboardy a průtahy, bez ohledu na příjem obyvatel.
Většina nových sídel vzniká už desítky let v místech kdesi mezi přírodou a městem, v prostředí, které ignoruje civilizační odkaz krajiny, a v budovách, které by mohly stát kdekoliv. Zaběhnutý termín je urban sprawl, česky sídelní kaše.
Sto let rozvoje české průmyslově-zemědělské krajiny je velký experiment s dřív nepředstavitelnou prosperitou (jen podle HDP nám je osmkrát lépe) výměnou za rezignaci na to, jak to celé vypadá. Je dobře, že žijeme v bezpečné zemi, ale bylo by asi těžké někoho přesvědčit, že se vyplatí žít a zemřít za logistickou zónou v Čestlicích.
Horší z obou světů
Každý režim zanechá otisk v krajině – vzpomeňme rybníky a barokní vesnice, smrkové lesy Marie Terezie, odsuny lidí a měst, jednotná zemědělská družstva, zahrady s bazény nebo řepku. Periferie je prostorem věčné revoluce: rozdíly ve spravování krajiny vytvořily celky, jejichž jednotlivé části na sebe nenavazují. Celková podoba krajiny není otiskem národního charakteru, výstavba jen pragmaticky tvoří servisní zónu pro to, co je zrovna potřeba.
Výstavba kolem velkých měst připomíná letokruhy. První periferie, vystavěné ve stylu podnikatelského baroka, byly domovem těch, kteří si mohli dopřát luxus velkých sídel. Ty současné rostou pro ty, kteří si už bydlení ve městech nemůžou dovolit, a délka dojezdu je inverzně proporční finančním možnostem. Novinkou je bytový dům do pěti podlaží (aby nemusel mít výtah) na samém okraji obce. Tam, kde se spojí všechny nevýhody bytu se všemi nevýhodami venkova.
Problémy současné krajiny lze popsat jednou delší větou: Monofunkční budovy na nevhodných místech vytvářejí příliš velké vzdálenosti pro vznik hodnotných celků i v prosperujících oblastech, drancují krajinu a nechávají lidi zcela odkázané na dojíždění autem do blízkého města, kde doprava přespolních ničí to, co je na něm hezké, a v obyvatelích vzbuzuje pocit, že by měli větší klid za městem… v monofunkčních budovách na nevhodných místech.
Rozšířené představy o pomoci jsou dvě: postavit nové dálnice a zavést rychlý internet. Oboje má bohužel opačný efekt, funguje jako hnojivo pro nízkou hustotu nového osídlení a zrychluje chátrání problematických míst. Dojezd autem a virtuální spojení se světem umožňuje žít tam, kde by to jinak nedávalo smysl, na úkor kvalitní zemědělské půdy, bez prostorové návaznosti na blízkou obec, bez škol a nemocnic, bez pracovních příležitostí, v enklávách plošně rozdělených podle příjmů. Ani investice do vzdělání nemusí stačit, jak napovídají data o překvalifikovanosti zaměstnanců zaostávajících regionů.
Příští týden ve Finmagu
Už ve čtvrtek bude nové číslo Finmagu. Architekt Peter Bednár vás v něm vezme na výlet do Litvy. Místy z jeho cestopisu budete mít dojem, že je to země mírně bizarní. Ale pak vám dojde, že se tam vlastně budete cítit jako doma.
„Spor o to, komu, čemu a od kdy je dobré stavět nové sochy, je vyřešený nejviditelněji ve Vilniusu, kde zbylo nejvíc prázdných podstavců. Dnes jsou na nich sochy psů, koček, basketbalových míčů, ovoce nebo lidí, kteří s Litvou nemají téměř nebo vůbec žádnou spojitost. Například sochy Franka Zappy (kterou v roce 1995 přijel odhalit Václav Havel), Leonarda Cohena (jehož matka sice pocházela z Litvy, sám ale zemi nikdy nenavštívil) a Johna Lennona. Na jednom náměstí stojí obrovská kraslice, v nejužší uličce Vilniusu najdete sochu pupku a na hlavním náměstí sochu chlapce, který očichává botu. U té se údajně plánují první rande.“
Vynucená separace
Kromě efektivnějšího poměru zdanění práce a majetku pomůže periferiím hlavně lepší správa krajiny. To nezní problematicky, každá strana se přece s chutí hlásí k ochraně lesů a zadržování vody. Ale konkrétní řešení budou velmi kontroverzní: revize další automobilové infrastruktury, akceptování kompaktnější výstavby a možná i rozhodnutí, že mnohé z šesti tisíc českých obcí zjevně nemají perspektivu bez ohledu na to, kolik korun, eur nebo betonu se do nich nalije.
Nevýhody nízké hustoty osídlení mimo stávající strukturu nejsou tajemstvím, na jejich problematičnost reaguje například dokument Politika územního rozvoje ČR z roku 2009. Přesto se výstavba řídí archaickým rozdělením územních funkcí a tlakem na co nejmenší výšku budov.
Termíny nízká hustota nebo monofunkčnost působí neutrálně, ale mají zásadní dopad na podobu krajiny. Z paradoxní obavy před zastavováním přírody obce nařizují výstavbu na velkých pozemcích, co nejdál od už postaveného.
Stavební legislativa na většině míst neumožňuje postavit smíšenou čtvrť s obchody a školkou. Tyto funkce musejí být od sebe oddělené a natolik vzdálené, že každá běžná aktivita vyžaduje jízdu autem. Vylučují se i jiné komplementární funkce, například logistika nemůže být v areálu s výrobou. Návaznost bydlení, práce, nakupování a klidně i halových center do sjednoceného celku, známá třeba z rakouských vesnic, je u nás nepřípustná. Rakouská vesnice není hezká kvůli vkusu a bohatství našich sousedů, ale hlavně proto, že jsou budovy blíž. A i díky tomu, že Billa může stát na historickém náměstí a dál plnit centrum obce každodenním životem lidí. U nás je většina malých center před komercí „ochráněna“, ale za cenu toho, že na náměstí není důvod jít a do jeho okolí investovat. Místo menších samoobsluh na návsích vznikne jeden supermarket na poli.
Samotná ulice mezi domy, často pojmenovaná podle stromů, které byly na místě vykácené, je primárně prostorem pro hladký průjezd aut.
Nemožnost postavit výrobní areál blízko centra, třeba i se skromným bydlením pro zaměstnance, je motivovaná ušlechtilým cílem oddělit obyvatele od průmyslu a dopřát pracovníkům dost zeleně, přestože velká část výroby dnes probíhá prakticky nehlučně a bez kouře. Zaměstnance, často špatně placené, to vyhání v lepším případě do aut či sběrných autobusů, v horším případě do ubytoven, které lze provozovat jen tam, kde si na ně nikdo nebude stěžovat – na těch nejhorších a nejvzdálenějších místech.
Skryté dotace
Ideální verzí naší civilizace je městský nebo vesnický život v čitelných sídlech, s náměstími, hezkými ulicemi a institucemi vytvářející zázemí pro rozvoj a spolupráci jejich obyvatel. Buď tam, kde je tramvaj, nebo aspoň tam, kde Zdeněk Pohlreich může růžolícím sedlákům pochválit domácí speciality v dřevěnici s muškáty za okny. Navzdory tomu si ale prakticky ve všech zemích se svobodnými volbami a svobodným trhem většina vybere opak.
Většinový ideál bydlení je rodinný dům se zahradou, daleko od lidí, ale zase blízko městu, obklopený zelení, ve které se nukleární rodina může po práci rekreovat grilováním v zahradě plné batolících se dětí nebo lovením pstruhů v blízkém potoce. Výstavba mimo město tuto představu bohužel nenabídne. Příroda se v okolí sídelní kaše nenachází vůbec, nebo pozůstává z polí protkaných silnicemi, ploty, sklady a parkovišti.
Tato preference je samozřejmě zcela legitimní. Jenže popularita je možná jen proto, že cena nemovitosti je pouze zlomkem skutečných nákladů na řídké osídlení krajiny. Infrastrukturu, údržbu, sítě a sociální služby hradí stát a obce. Jen to, co je před domem pod zemí, často převyšuje hodnotu nemovitosti samotné. Představa o soběstačnosti soukromých domů je možná jen za předpokladu ohromného dotování všeho: silnic, aut, služeb, a dokonce i malých obchodů. Odpovědí samozřejmě není trestat vlastnictví rodinných domků, spíš upravit pravidla jejich výstavby, aby mohly zabírat menší plochu, na které se touha po životě v přírodě může potkat s realitou.
Přerozdělování na Finmagu
Na venkově je život dražší. Cena je ale často schovaná ve statcích, za které lidé přímo neplatí. Například sítě: v Praze musí každý obyvatel zaplatit v průměru pár centimetrů kanalizačního potrubí. Na vesnicích to můžou být metry. Silnice, po kterých projede denně sto aut a deset tisíc aut stojí v průměru na jednu jízdu velmi rozdílnou cenu. Vybudovat dětské hřiště může stát stejně ve městě jako na vesnici, ale je rozdíl, jestli si na něj přijdou hrát stovky dětí denně nebo nejvýš nižší desítky.
Nedomy v neulicích
Eklektický styl nových domů vychází z laických představ o podobě historických sídel. Jenže základ krásy tradiční architektury nespočívá jen v ornamentálních detailech. Zajímavé je dnes už nepostavitelné umístění v krajině, většinou s domy těsně u sebe. Vesnickou malebnost vytváří koncentrace budov a lidí, kteří následně uživí třeba místní hospodu.
Architektura může jen kamuflovat dopady legislativy. Bohaté a chudé satelity se zásadně neliší, bez ohledu na rozměr obydlí a jejich vnitřní vybavení. Jsou až překvapivé rovnostářské: i český premiér žije v satelitu s ploty z levných cihel, na ulici bez chodníku, v domě s typickou střechou s nízkým sklonem, vycpanou izolací. I zjevně prosperující ostrovy luxusu v rekreačních oblastech, třeba Špindlerův Mlýn nebo Lipno nad Vltavou, ukazují, že lze koupit cokoliv, kromě normální ulice.
Velké vzdálenosti vynucují pro důstojný život rodin alespoň dvě auta. Dům s tímto požadavkem téměř nejde navrhnout jinak, než aby celé čelní fasádě dominovala garáž, která je zároveň hlavním vstupem. Vchodové dveře v satelitech jsou úplně vedlejší, schované a zjevně nepoužívané. Nová typologie domů se radikálně odřezává od tisíciletého vývoje lidských sídel, která jsou zajímavá právě propracovaností vstupu a fasádou, která obohacuje i kolemjdoucí.
Rodinný dům bývá na pozemku nejčastěji zhruba uprostřed, kde spolehlivě znehodnotí všechny potenciální kvality domu i zahrady. Celá přední část pozemku je v nejlepším případě čistě dekorativní předzahrádka, ve které není důvod se zdržovat. Může pouze signalizovat příjem domácnosti nákladností a exotičností zeleně. Samotná ulice mezi domy, často pojmenovaná podle stromů, které byly na místě vykácené, je primárně prostorem pro hladký průjezd aut. Proto v ní chybí cokoliv, co by ho narušovalo: stromy, mobiliář a často i chodníky, tedy zároveň to, co vytváří příjemné a hezké prostředí. Nebezpečí plynoucí z rychlosti průjezdu znemožňuje mimo jiné bezpečný pohyb dětí, přestože jejich rodiče často utíkají z měst právě proto, aby si měly kde hrát. Důsledné oplocení pozemku je proto celkem logické řešení, hradba proti nebezpečí a okolní nehostinnosti.
Ve zkratce: ochranářská regulace výstavby se bohužel zabývá nepodstatnými detaily jako sklony střech a okenními materiály, zatímco by měla hlídat především velikost parcel!
Až zdraží energie
Česká periferie je poklidná, přestože se do ní z úspěšných měst pomalu vystěhovávají lidé, kteří v nich historicky tvořili nespokojené revolucionáře. Varováním můžou být nedávné, nejdřív těžko pochopitelné protesty žlutých vest ve Francii. Jednalo se zřejmě o první revoltu jinak materiálně zajištěné krajiny kruhových objezdů a benzinek proti drobnému zdražení pohonných hmot. Co z pohledu města působilo jako logická daň, bylo výrazným zásahem do životní úrovně lidí žijících daleko od míst, ze kterých lze kamkoliv dojít pěšky.
Kritika periferií není jen estetickým soudem, špatnou strukturu osídlení stejně nelze vyřešit krásnějšími budovami. Nejpalčivější problém dokonce nemusí být ani celková nákladnost. Hlavní slabina neudržitelně nízké hustoty osídlení je křehká závislost na konkrétní, zhruba současné, ceně energií. Skokové, ale představitelné zdražení benzinu třeba na dvojnásobek by bylo likvidační i pro život těch, kteří se teď v okolí velkých měst právem považují za střední třídu.
Vyšlo v únorovém Finmagu. Vlastníkům digitálního předplatného je celé číslo – jako všechna další čísla – přístupné v archivu. Do archivu se taky příští čtvrtek přesune toto ↓↓↓ číslo. Pokud byste chtěli vlastnit jen to a žádné jiné, klikejte na tlačítko níž, později nebudou.
Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu
Inflace, politika i snahy o postpandemickou obnovu v posledních dvou letech ovlivnily globální i český trh s uměním. Oba však prokázaly odolnost. V turbulentních časech je umění prostě spolehlivým investičním prostředkem.
UMĚNÍ JE BYZNYS
Martin Kodl miluje modernu a vede nejúspěšnější aukční dům u nás. • Jakub Kodl se zaměřuje na současnou tvorbu a jeho KodlContemporary zastupuje nejžádanější autory. • Proč rodinný klan Kodlů už 150 let sbírá umění?
BYZNYS JE HRA
Studium molekulární biologie i zážitky z kláštera přivedly Terezu Královou k výrobě mýdel Onwa. • Pro Zdeňka Lefflera bylo otevření prvního ReFresh Bistra návratem na střední školu. • Kde se berou talenty na podnikání?
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu