Tři pochody na Washington. Pochod první: za hladové silnice a fiat měnu
Pochodovat na Washington je dnes součást amerického politického folklóru. Mýlil by se ale ten, kdo by se domníval, že tradici založil Martin L. King. Ten ji oživil a svým slavným projevem I had a dream znovu proslavil. V krátké sérii si připomene trojí významné putování do hlavního města USA. Všechna spojuje jeden dnes nečekaný motiv. Motiv sociální.
V roce 1893 začala ve Spojených státech ekonomická krize. Probíhaly runy na banky, přes pět set jich padlo a krachovaly i podniky, například železnice. Nezaměstnanost v některých státech přesáhla 35 procent. Objem zlata v státní pokladně klesl na takovou úroveň, že si vláda Grovera Clevelanda půjčovala u Rotschildů i J. P. Morgana.
Stříbrná panika
Ekonomická krize, která propukla roku 1893, bývá nejčastěji označována jako panika roku 1893 někdy jako stříbrná panika. Její příčinou byla mimo jiné státní měnová politika. V Americe se ustálil měnový systém založený na dvou cenných kovech, stříbru a zlatu. V oběhu byly jednak mince z obojího kovu, jednak bankovky kryté obojím kovem. Zákon z roku 1834 určoval pevný směnný kurz mezi zlatem a stříbrem: 16 uncí stříbra za unci zlata.
V roce 1890 podepsal prezident Benjamin Harrison zákon, který měl zvýšit množství peněz v oběhu a zastavit deflaci, která drtila zejména americké farmáře. Nařizoval státní pokladně nakupovat enormní množství stříbra a vydávat bankovky – které ovšem byly kryté jak tímto stříbrem, tak i zlatem. Tržní kurz stříbra ke zlatu ale tou dobou zdaleka neodpovídal tomu zákonnému, pohyboval se někde kolem 25 až třiceti uncí stříbra za unci zlatou. Lidé tedy vyměňovali ve výhodném kurzu stříbro za zlato a bankovky taky za zlato, protože se báli, aby na ně nějaké ještě zbylo, a někteří obchodníci odmítali protizákonně přijímat stříbrné mince. V obavě z pádu dolaru se z trhu začali stahovat investoři…
Prezident Cleveland se od začátku svého funkčního období snažil krizi zastavit, ale neměl šanci, přestože zákon o výkupu stříbra se mu podařilo zrušit ještě v roce 1893. Krize trvala čtyři roky.
V druhém roce čtyřleté krize se v hlavě ohijského podnikatele a politika Jacoba Coxeyho zrodil nápad na petition of boots. Volně přeloženo do češtiny, rozhodl se protestovat nohama.
Coxeyho armáda nezaměstnaných
Coxey byl dřív činný v Greenback party. To byla strana, která prosazovala například osmihodinový pracovní týden, snažila se bojovat proti monopolům a jejím základním ekonomickým receptem byl přechod na nekrytou měnu, jakou si americký Sever vyzkoušel během občanské války. V devadesátých letech devatenáctého století už strana nefungovala, ale řada jejích politiků včetně Coxeyho byla členy People’s party, Lidové strany, tedy populistů, jak si sami říkali.
Do protestu nohama ovšem Coxey nehodlal zapojit svoje nohy. Jeho cílem bylo dát k pochodu na Washington dohromady armádu nezaměstnaných a v hlavním městě přesvědčit Kongres, aby prosadil veřejné programy na podporu zaměstnanosti, zejména stavbu silnic. Zaplacené měly být – jak jinak – papírovými penězi, krytými ne zlatem, ale vládními dluhopisy.
Na Velikonoce roku 1894 se skutečně na víc než pět set kilometrů dlouhou pouť z Massillonu v Ohiu vydalo zhruba sto nezaměstnaných. Coxey jel v lehkém čtyřkolém voze, spolu s manželkou, její sestrou a synkem, kterému dal poněkud nezvyklé jméno Legal Tender, tedy Zákonné Platidlo Coxey.
Další skupiny vyšly z různých míst USA, včetně dvou skupin až z Kalifornie. Pro postupně se sbíhající dav se ujal název Coxeyho armáda. Lidé, kteří chtěli, ale nemohli jít, posílali alespoň dopisy a finanční příspěvky. Už na startu v Ohiu se prý Coxeyho armádě sešlo asi 1400 dolarů, což byl v té době solidní obnos.
Coxey měl nápad, ale nikdy by ho neuskutečnil bez svého spolupracovníka Carla Browna. Browne se považoval za inkarnaci Krista a sám Coxey byl tak trochu blouznivec; jejich průvod měl (asi nejen) dnešní optikou poněkud bizarní nádech, sami si říkali Commonweal in Christ. Jenže kromě toho, že byl Browne magor, byl taky charismatický řečník, který dokázal strhnout davy.
Na stereoskopickém snímku J. F. Jarvise dorazila Coxeyho armáda do Washingtonu. Zdroj: Washington Area Spark, licence CC BY-NC 2.0
Nešlapejte na trávu
Stejně jako Coxey i mnozí další účastníci pochodu (mimochodem byli mezi nimi v souladu s politikou tehdejších populistů i černoši) nespoléhali výhradně na vlastní nohy. Patřilo mezi ně i mnoho někdejších železničních zaměstnanců a kus cesty se čas od času nějakým tím vlakem svezli. Občas po jednom, občas po dvou tuctech. „Zaměstnanci železnic si s nimi nezdají vědět rady,“ psaly v té době New York Times. Jedna z kalifornských skupin dokonce ve městě Ontario vlak prostě ukradla a dojela jím až do Texasu.
Pochodu se účastnilo o dost víc lidí, než jich do Washingtonu dorazilo, zejména ze západu mnozí nedošli. Mnoho lidí se taky solidárně připojilo jen na den či dva nebo prostě na kousek cesty. Nakonec do Washingtonu došly asi čtyři stovky poutníků, které ve městě kromě davů lidí (o pochodu barvitě a pravidelně informoval dobový tisk) očekávalo taky zhruba 1600 vojáků. Závěrečnou část cesty ke Kapitolu mohlo sledovat asi deset tisíc lidí, jak čumilů, tak podporovatelů.
Jacob Sechler Coxey zhruba v době pochodu na Washington, to mu bylo 40 roků. Zemřel v rodném Massillonu v Ohiu v požehnaném věku 97 let. Svůj dlouihý život vyplnil politickým bojem, o různé vyšší funkce – od senátora přes guvernéra až po prezidenta – se ucházel šestnáckrát. Zvolen byl ale jen ve třicátých letech – za starostu Massillonu.
Přestože Coxeyho Lidová strana měla v té době v Kongresu 14 zástupců, zastání nenašel žádné, a než stačil přečíst své požadavky, byl zadržen za to, že vstoupil na Kapitolu na trávník – což zakazoval jen pár měsíců starý zákon, který měl kongresmanům zaručit klid na práci. Následovalo dvacet dní ve vězení a armáda nezaměstnaných se mezitím rozešla.
Pochod Coxeyho armády jako nátlaková protestní akce zcela selhal. Ovšem inspiroval do budoucna podobu jiných protestů. A bez jeho – v Americe 19. století šokantního – návrhu na státem placené veřejné práce by možná Rooseveltův New deal pravděpodobně vypadal úplně jinak, pokud by vůbec někdy byl.
Příště: 1932. Veteráni z první světové si jdou pro bonus
Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu
Je čas upravit slavný slogan Komenského. Alternativní formy vzdělávání v Česku bodují a soukromé školy často udávají směr i veřejným školám.
ŠKOLA JE BYZNYS
Do montessori škol Duhovka investovali manželé Janečkovi přes 300 milionů. • Jan Kala do škol Heuréka vložil zase peníze ze svého podílu v eBance. • Proč jsou přesvědčeni, že to bylo to nejlepší, co mohli udělat?
BYZNYS JE HRA
Kdy odejít? ptá se dnes celá generace podnikatelů. • Jak se povedlo Jaroslavě Valové předat SIKO dětem? • Kdy se Zbyněk Frolík rozhodl svěřit Linet manažerům? • A proč v Dino Toys převzali vedení vnuci zakladatele?
Související témata
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu