Chaos a týmová práce aneb muzikanti u ohně

Možná znáte, jaké to je, když se sedí kolem velikého táboráku. Pár lidí si přineslo kytary. Každý zná nějaké písničky, někdo umí spíš české kotlíkárny, někdo Dylana a jedna hvězda dokonce i REM a Rolling Stones. Shodnou se na Nohavicovi, ale i toho hraje každý trochu jinak – unyle, rytmicky či uspěchaně. U těch známějších písniček se hraje společně… ale ouvej! Jak sedí od sebe přes čtvrt kruhu a oheň praská, muzikanti se špatně slyší. Někteří ani nevědí, že by se měli poslouchat a přizpůsobit se navzájem, ehm, třeba v tempu. Sedět někde mezi nimi může být pro člověka s citlivým uchem dost nepříjemný zážitek.

Sednout si blíž. A najít si místo

Je komu co vyčítat? Všichni přece přišli dobrovolně a chtějí přispět ke společné atmosféře. To je sice pravda, ale ne všichni jsou stejně obdarovaní. Ne všichni se umí zapojit tak, aby jejich muzicírování bylo příjemné „dohromady“. Co pomáhá, nepočítáme-li možnost odejít?

Zaprvé, sednout si blíže k sobě. Když se dva hráči neslyší, nemohou dost dobře hrát spolu.

Zadruhé, uvědomit si rozmanitost nástrojů. Někdy je lepší (po marné snaze sehrát se se svérázným kolegou) odložit kytaru a vzít do ruky foukací harmoniku. Ta se může pěkně přidat i k všelijaké kytaře. Máte-li tu pokoru, můžete – byť jste třeba mnohem lepší kytarista – nekonkurovat, a přitom zazářit.

Zatřetí, sehnat někde basu a přijmout její dar. Pokud chceme hrát s basou, je to ona, která udává rytmus a tempo. Sama nedělá muziku, není nástrojem nejkrásnějším ani nemá nejtěžší part, ale může jednoduchostí, spolehlivostí a čitelností spojovat všechny ostatní.

Mezi chaosem a řádem

Proč to tak sáhodlouze popisovat? Sedmnáct let se pohybuji ve sféře neziskových organizací a projektů postavených na dobrovolnické práci. Tyto oblasti mají s „více kytarami kolem ohně“ leccos společného. Zejména spontánní nadšení, nesehranost, utrpení plynoucí z nekoordinované snahy několika lidí „chvíli vést“ – anebo z představy, že vůbec není třeba, aby někdo vedl. Na druhou stranu: fungovalo by to kolem ohně, kdyby se někdo začal vztekat, že ve filharmonii to funguje líp?

Terapeut a neurovědec Daniel Siegel mě velice oslovil svým povídáním o tom, jak je v životě neustále nutné smiřovat chaos a rigiditu. Přemíra jednoho či druhého či obojího je podle něj zdrojem většiny člověčího utrpení. Takže ten zápas asi bude univerzálnější. Krásně v příkladech se k tomu vyjadřuje i Itay Talgam ve své přednášce o způsobech vedení.

Pokud něco vytváří skupina dobrovolníků, s vysokou pravděpodobností bude organizace směřovat spíše k chaosu než k rigiditě. Problém s chaosem vznikne, když se všeobecná anarchie rovnou prohlásí za demokracii. A každý začne mluvit do všeho, nikdo nemá jasnou zodpovědnost a není jasné, co kdo kdy a jak. Zmatek se však demokracií stává až tehdy, domluví-li se v partě pravidla fungování a jsou zvoleni zástupci s klíčovými rolemi – autority, které mají za úkol zpřehlednit a zjednodušit společnou práci. Bez vedoucího, který v případě nouze řekne „takhle ano, takhle ne“, bez manažera, který včas připomene „tohle je nutné udělat tehdy a tehdy, jinak jsme v rejži“, a bez pravidel typu „choďte včas na schůzky a mluvte k věci“ se stane z celého projektu málo funkční a nevyzpytatelné plýtvání časem. Může to být celkem zábavné, ale bez úspěšného výsledku taková společná snaha časem omrzí.

Nejprve formu, potom obsah?

Zažil už jsem i pokus postavený obráceně: nejdřív vymyslíme jméno organizace, pak si sepíšeme stanovy a jednací řád, pak si zvolíme jednotlivé statutární zástupce v tajném hlasování, pak vyhlásíme soutěž na logo, pak vybereme členské příspěvky… a pak začneme něco dělat. Tenhle rigidní model také nefunguje, pokud něco nedodává energii zvenčí. (Co by to mohlo být, nevím. Možná nějaké nevyhnutelně dobré obchodování s čímsi.) Pravidla mají smysl tam, kde usměrňují živoucí tvořivou aktivitu směrem ke společnému dobrému dílu. Sama pravidla však žádnou aktivitu nevyvinou; a pokud ji utlumí nebo rovnou v lidech zadusí, jsou k ničemu.

Čím větší a pestřejší skupina lidí se sejde, tím těžší je krocení chaosu, vyjednávání pozic a společných pravidel. Tím únavnější to všechno je. Naopak přínosem pro celou komunitu je různost názorů a důrazů, vzájemné doplňování mezer a vyvažování extrémů. Přitom únavná demokratická pestrost dává obohacení i samotnému člověku, který se rozhodl do ní zapojit. Máločím si člověk může být předem jistý, když o svém záměru bude nucen diskutovat s několika lidmi, které si často sám do party nepozval. Musí si svou pozici obhájit, uvědomit si, za čím si opravdu stojí. A také co je schopen – při troše pokory – nechat na ostatních. Může také nečekaně nalézt prostor, ve kterém se dobře realizuje jeho nadání, aniž by ostatním konkuroval. Tím vším roste a zraje.

Tomáš Rektor letos na TEDxPrague krásně vypíchl dva základní principy psychoterapie (a asi obecně každého zdravého vztahu): bezvýhradné přijetí a nastavení pevných hranic. Nejsou nakonec tyto dva principy také základem funkční a radostné práce v dobrovolnickém týmu?