Prostě Východ
Jediná jízda z Hlavního nádraží nebo návštěva směnárny kousek od Staroměstské radnice stačí k tomu, aby si turista odvezl dojem, že jsou Češi zloději. Nepoctivým taxikářům a směnárníkům se postavil mladý muž s kamerou. Janek Rubeš.
„Jen jsem vám chtěla říct, že vám držím palce. Dlouho jsem žila v zahraničí, a pokud se u nás máme mít líp, potřebujeme víc takových, jako jste vy.“ Stačilo pět minut cestou z kavárny na tramvajovou zastávku, abych pochopil, jaké to je být internetovou celebritou. Po milé paní, která strávila celý život v Kanadě, si pro selfíčko přiběhly dvě rozesmáté puberťačky. „Ahoooj, Janku, můžeme se s tebou vyfotit?“ Prý je to úplně normální. „A to nejsme na Staromáku, tam se s žádostí o fotku přidávají už i turisti, kteří koukají na Honest Guida,“ přidává Janek Rubeš. Denně po centru Prahy nachodí patnáct kilometrů, další najezdí na kole. Jak to mezi všemi gratulacemi a selfíčky stíhá, upřímně nechápu.
Poprvé jsem se s Jankem potkal před dvěma lety, kdy se ze dne na den stal z tvůrce virálních videí investigativním novinářem a občanským aktivistou. Byl nadšený a odhodlaný. Jeho videa ukázala statisícům zvědavých očí pravdu o podvodech skupiny taxikářů okolo Pavla Jelínka. Po nich se Janek zaměřil na směnárny, které v centru Prahy bez mrknutí oka nabízejí za euro patnáct korun. Teď už kauzy netočí. Ve svém anglickém průvodci Honest Guide radí turistům, kde se při návštěvě metropole dobře najíst nebo kde najít čisté a pokud možno bezplatné veřejné záchody. Na první pohled to může působit jako krok zpět, možná je to ale taky racionální způsob, jak se z toho všeho nezbláznit.
Pořad Honest Guide s podtitulem Co všechno chtěli turisté vědět o Praze, ale báli se zeptat je výrazně míň konfrontační než tvoje předchozí seriály na Streamu. Nestýká se ti po nocích strávených pronásledováním nepoctivých taxikářů?
Chybí mi adrenalin. Někdo leze po skalách, já si užíval šimrání v podbřišku při pronásledování Aleše Ryjáčka [jeden ze skupiny podvodných taxikářů, o kterých Janek točil seriál Praha vs. prachy – pozn. autora]. Zároveň to ale bylo nesmírně vyčerpávající. Bojoval jsem proti všem a měl pocit, že mi nikdo nepomáhá. Snad kromě policistů v terénu, kteří vědí, co se na ulicích děje, a štve je to. Scházela podpora odjinud, a hlavně chuť věci měnit u lidí, kteří by je změnit dokázali.
Minimálně na internetu ale podpora vidět byla. Stovky pozitivních komentářů, lidé nabízející pomoc…
Podpora v onlinu byla skvělá. A nabíjela mě. Ale… Lidi mají bohužel – ať už ti fandí, nebo ne – tendenci všechno zjednodušovat. Když jsem po stopadesáté četl reakci, že všichni taxikáři jsou šmejdi, přestával jsem věřit, že svou práci dělám dobře. Asi na tom nesu svůj díl viny i já, ale ke konci už mě nebavilo pořád dokola vysvětlovat, že to tak není, že většina taxikářů je slušných a hlavně že o tom náš pořad není. Všichni taxikáři prostě šmejdi nejsou. Není to tak a nikdy to tak ani nebylo. Špatná je hrstka zlodějů. A o těch jsme točili.
A ještě jedna věc mě na virtuální podpoře rozčilovala. Když udělám video o nepoctivém taxikáři nebo vekslákovi, který cizincům nabízí místo českých korun bezcenné běloruské rubly, lajky se jenom hrnou. Když se s ním ale dostanu na ulici do přímé konfrontace a držím ho za flígr, než přijede policie, projde kolem mě deset lidí, kteří mě poznají, zamávají mi a jdou vesele dál. Že by mi v tu chvíli chtěl někdo z nich pomoct, to zrovna ne.
A chtěl bys to?
Určitě bych nechtěl, aby kvůli mně kdokoliv dostal do držky, ale když se někdo přidá, jako při okupaci nepoctivých směnáren, mám radost. Ten den jsme zachránili stovky turistů a tisíce eur.
Našel bys na lidech, co pomáhají, nějaké společné znaky?
Každý pes jiná ves. Někdy přijdou starší tátové od rodin, jindy malí kluci. Dokonce už mě jedna směnárnice obvinila, že vymývám mozky nezletilým. Paradoxní na tom bylo, že mi zrovna pomáhal člověk, který pracuje v Googlu, nebo majitel Liftaga, kterým nebylo lhostejné, že turistům někde nabízejí euro za patnáct korun.
Neměl jsi chuť odpovědět, jestli nemá pocit, že někdo vymyl mozek jí, když jí nevadí obírat turisty? Bavil ses vlastně se směnárníky o jejich motivacích?
Nesčetněkrát. A občas, když se potkáváme na ulici a nejsou v práci, i hodně do hloubky.
To po natáčení zajdete na pivo?
Ukážu ti zlatou Prahu
Oni mě poznávají a já už některé z nich taky. Tak se společně bavíme. Drtivá většina z nich věří, že nedělají nic špatně. Svorně argumentují, že oni tam přece lístek s tím, kolik turista dostane za euro, vyvěšený mají. A že pak už je to na každém, kdo k okénku přijde. Oni jen nabízejí službu. Dokonce jsem potkal kluka, který mi tvrdil, že to je pro něj super brigáda, protože se potřebuje hodně učit a ve směnárně, která nabízí šestnáct korun za euro, čas má. Takže pohoda. Když jsem se ho zeptal, co studuje, odpověděl, že medicínu. Do té doby jsem si myslel, že za sklem sedí vlastně ne moc vzdělaní lidé, kteří prostě potřebují peníze a nedokážou si je vydělat jinde. Minimálně v tomhle případě to tak ale fakt nebylo. Jestli mě tenhle kluk bude jednou léčit, potěš pánbůh.
Asi ještě neskládal Hippokratovu přísahu…
Tihle lidé nemají pocit, že někomu ubližují. Jen dělají svou práci. Berou to tak, že bych klidně mohl točit stejná videa o lidech v McDonaldu, protože prodávají nezdravá jídla. Nebo o trafikantech, kteří prodávají cigarety a stírací losy. Mimochodem, ten budoucí doktor pracuje v Karlovce, kdyby ses na něj chtěl jít podívat. Směnárnu poznáš podle toho, že má na skle pavouka, protože po něm nedávno naštvaný turista hodil těch pár drobáků, co dostal za svoje eura.
ChequePoint, která nabízí poloviční kurz ve srovnání s ČNB, i Interchange, která lidem sebere víc než čtvrtinu, jsou mezinárodní řetězce. Zkoušel jsi kontaktovat jejich majitele?
Jasně. Vesele si posíláme maily. Nikdy se mi ale nepodařilo žádného z nich dostat před kameru. V mých očích to jsou zbabělci, kteří se schovávají za brigádníky. Pokud jsou si tak jistí v kramflecích, tak ať mi sakra řeknou na kameru: My účtujeme padesátiprocentní poplatek a je to ok.
Evoluce?
Janek před dvěma roky
Vycházející hvězda investigativní žurnalistiky. Persona non grata mezi nepoctivými pražskými taxikáři. Napůl novinář, napůl aktivista. Jedni mu děkovali, že bojuje proti nepoctivostem v pražských ulicích, druzí mu nemohli přijít na jméno, že na ně upozorňuje a kazí tak prý Praze jméno. Co se změnilo? Připomeňte si Janka R. před dvěma lety v rozhovoru pro Finmag:
A ten pan Rubeš je jako kdo?
Potkal ses s nimi bez kamery?
Ne. To, co dělám, je sice strašně rozčiluje – vyhrožují mi vězením, osobně jsme se ale nikdy nepotkali, stejně jako nikdy nepřišla žádná žaloba. Místo toho radši volají policii. Jenže my žádný zákon neporušujeme, a tak policisti zase odjedou. Je mi jich líto. I peněz, co to stojí. A nejen za zbytečné výjezdy policejních aut. Česká republika ročně utratí půl miliardy za kampaně, které mají přilákat nové turisty, a pak stačí jedna výměna peněz na Staromáku a všechno je v kelu. Připočítej si k tomu lidi v České národní bance, kteří řeší stížnosti cizinců, a tak dále. Tahle legrace nás ve finále stojí miliardy.
Není tedy chyba, že je u nás legální prodávat euro za patnáct korun? Zvlášť v kontextu zákazů kouření, jízdy na kole bez helmy… Stát myslí na všechno, ale na tohle ne. Proč?
Kafe, co právě piješ, by taky klidně mohlo stát pět set. Podíval ses, kolik stojí, když sis ho objednával?
Ne.
Já taky ne. Protože oba čekáme, že bude stát podobně jako v ostatních kavárnách tady na Andělu. Mohlo by to být něco mezi čtyřiceti a šedesáti korunami. A teď si představ, že by ti obsluha přinesla účtenku na pět set. Řeknu ti, co bys udělal. Nejdřív by ses začal vztekat a hádat se. Číšník by pak řekl, že zavolá policii, protože jsi agresivní a on je v právu, protože nikdo nezakazuje prodávat kafe za pět set. Proto bys radši nakonec zaplatil. Jen už bys do téhle kavárny nikdy nevkročil a všechny, koho znáš, před podnikem varoval. Možná bys o tom i napsal článek, který by si lidi sdíleli, a majitel by musel brzo zavřít, protože by k němu na kafe už nikdo nechodil. Jenže ty máš obrovskou výhodu, jsi Pražák. Směnárny jako Chequepoint nebo Interchange cílí na lidi, kteří žádný článek nenapíšou a varování nasdílejí maximálně pár lidem po svém návratu. Do Prahy ročně přijede přes sedm milionů turistů a většina jich tu je poprvé a naposledy. Směnárny je tak můžou okrádat do aleluja. Je to nekonečný proud, ve kterém se vždycky najde spousta much, které sednou na lep podvodníkům.
Podle mých informací by se ale zákon měl brzy změnit. Nově budeš mít možnost vyměněné peníze do dvou hodin vrátit bez udání důvodu. Je to dobré řešení, protože většina turistů si svou chybu uvědomí hned, jak peníze dostanou a přepočítají si je.
Jenže v tu chvíli už transakce proběhla a směnárník je může odmítnout?
Jasně. Směnárny mají dokonce rovnou na účtence vytištěné, kam si můžou jít turisti stěžovat, a co vím, tak podobných stížností dorazí do České národní banky každý den stovky. Jenže je podávají turisti a to nejsou Češi. Tihle lidi u nás nemají volební právo, a tak na ně každý kašle. V Praze 1 žije dvacet tisíc lidí, kteří svými hlasy určují, co se v ní bude dít. Ovlivňují tak životy mnoha milionů jiných lidí, kteří ji ročně navštíví. Je to zvláštní paradox. Neříkám, že by to mělo být jinak, protože jinak by se celá Praha proměnila ve velký trdelník, ale za zamyšlení to stojí.
Na kameru máš ale natočenou i scénu, kdy ti směnárník jako Čechovi nabízí výrazně lepší kurz než Američanovi, který přijde vzápětí.
To už je porušení zákona. Stejně se mi ale nikdo neozval, že by to chtěl vyšetřit. Asi bych to měl nahlásit sám, ale proč? Stejně jako když se slečna v Chequepointu na Staromáku obhajovala slovy: My tady ale neokrademe úplně každýho.
Jak se k tomu, co dělají Interchange a Chequepoint, staví poctiví směnárníci?
Děkují mi, že o šmejdech točím…
Není to málo? Pokud je v Kaprově ulici Exchange, která nabízí férové kurzy, a hned vedle spoléhá Checquepoint na to, že si někdo splete dveře, asi bych se snažil být asertivnější.
Ani Česká národní banka, ani magistrát, ani městská policie nedělají vůbec nic, co by pomohlo problém vyřešit. Garantuju ti, že kdyby spojily síly, do měsíce by bylo po starostech. Máme teď skvělý antikonfliktní tým, který prudí kuřáky. To je paráda! Kdyby ale stejní nabušení týpkové stáli čtyři týdny v kuse před každou nepoctivou směnárnou a společně s nimi jedna slečna s iPadem v oficiální vestě Prague City Tourism [marketingová organizace hlavního města Prahy, jejímž posláním je péče o rozvoj domácího i zahraničního cestovního ruchu – pozn. autora] by vysvětlovala, proč a kam si raději jít vyměnit peníze, podvodníci by to neustáli. Udělal bych to sám, ale nemám na to čas ani rozpočet dvacet pět milionů jako Prague City Tourism. A když mi říkají, že to takhle udělat nemůžou, protože by je nepoctiví směnárníci zažalovali, že jim brání v podnikání, a to je trestný čin, občas mám problém se udržet. Prostě mě to sere. Vždy stačí jenom prudit a požadovat dodržování zákonů. Tak třeba: v každé směnárně by měl mít kurzovní lístek dominantní pozici, najdi mi jednu, která to tak má. Minimálně stejně velká jako kurzovní lístek bývá cedule zákaz fotografování a zpravidla ještě větší je plakát s nulaprocentním poplatkem.
Může za to lhostejnost, nebo strach?
Strach určitě ne. Nikdo nikomu držku rozbíjet nebude. To je nesmysl. A pokud jo, tak půjde do vězení.
Zatím jsme si povídali jen o centru Prahy, ale naprosto stejná situace je i na pražském letišti, které celé ovládá Interchange.
Na letišti sice Interchange neúčtuje 28procentní poplatek, protože museli po nátlaku slevit jen na pět procent, jenže společně s tím výrazně zhoršili kurz, takže lidi pořád obírají stejně. Když jsem to zjistil, šel jsem za Norou Dolanskou, ředitelkou Prague City Tourism, s prosbou, ať nabrífuje všechny své lidi na letišti, aby turisty posílali měnit peníze kamkoliv jinam, jen ne do směnárny, protože kdekoliv jinde dostanou za jedno euro víc peněz. Nevěřila mi. Tak jsem obvolal všechny provozovatele, kteří mají na Ruzyni pobočky – restaurace, obchody… A v každém jednom z nich opravdu dostaneš za euro víc než v oficiální letištní směnárně. Mimochodem, nejvýhodnější směnárnou na Letišti Václava Havla je dnes Billa. I Starbucks je lepší.
Není tohle všechno, o čem se dnes bavíme, zásadní důvod, abychom přijali euro?
Všichni by ze dne na den skončili. Zajímalo by mě, kolik utrácejí za lobbing. Jen Interchange má po Praze na čtyřicet poboček.
Během natáčení jsi narazil ještě na jednu skupinu podvodníků, klasické veksláky. Myslel jsem, že tahle sorta lidí vymřela.
Znova se derou na povrch. Postávají před kamennými směnárnami, někdy dokonce přímo v nich, a ukazují turistům na kalkulačce, kolik dostanou, když půjdou měnit s nimi. Většinou nabízejí 28 korun, někdy i třicet. Ale na tom nezáleží, protože místo korun turista dostane prošlé běloruské rubly. Vtipné je, že jsme se dost často potkávali právě před předraženými směnárnami a stejně jako já i oni turistům říkali, tam nechoďte, to jsou podvodníci.
Policie a ostatní zodpovědné instituce neřeší ani tohle? To už je přece trestný čin.
Jsou dobře organizovaní, není snadné chytit je při činu. Došlo to dokonce tak daleko, že si směnárny najímají bezpečnostní agentury, vlastně privátní domobranu, aby od nich rumunské veksláky odháněly.
Vždyť na Staroměstském náměstí stojí permanentně policejní auto.
To máš pravdu, jenže kdykoliv jim jdu nahlásit nějaký trestný čin nebo přestupek, dozvím se, že nesmí opustit stacionář a že musí přijet někdo jiný. Na co tam čekají, nevím. Každopádně zkus se někdy projít ze Staroměstského náměstí na Hrad, na policistu tam nenarazíš. Kromě stacionáře.
Strávils hodně času s nepoctivými taxikáři, teď se směnárníky. Kdo je podle tebe horší?
Obě skupiny mají svá specifika. Spojuje je to, že ničí pověst téhle země. Ničí jméno nás všech. V očích turistů jsme ve finále zloději všichni. Prostě Východ. A pak samozřejmě sdílejí potřebu vydělat rychle velké peníze. To ale bohužel většina lidí, kteří se živí turismem. Od prodavače šunky na Staromáku až po taxikáře.
Janek Rubeš
Reportér, dokumentarista, kameraman a pražský patriot. Dráhu profesionálního tvůrce odstartoval už v roce 2006 jako člen dua Noisebrothers, s Jindrou Malíkem tehdy točil krátká vtipná videa. Je autorem několika úspěšných internetových pořadů na Stream.cz a Youtube, mezi jinými Život v luxusu nebo Praha vs. prachy, ve kterém se mu podařilo zdokumentovat podvodné praktiky gangu pražských taxikářů. Za projekt získal Křišťálovou lupu v kategorii Obsahová inspirace. Jako kameraman je podepsán pod pořadem Gebrian versus a Jídlo s.r.o.
S Honzou Mikulkou připravuje sérii Honest Guide, v níž v angličtině varuje zahraniční turisty před nástrahami pražské metropole, třeba před nepoctivými směnárníky, a sdílí doporučení na originální místa a zážitky.
Sleduješ, jak to s nepoctivými taxikáři dopadlo?
Humbuk, obrovský mediální ohlas… Pak to všechno pominulo. Jediný hmatatelný výsledek je kriminálkou dotažený případ, ve kterém je obviněných sedm lidí včetně jednoho úředníka z magistrátu, který taxikářům předával informace o chystaných kontrolách. Jinak nic. Pro mě se vlastně změnilo jen to, že hodně lidí díky našemu pořadu ví, jaká tady vládne lhostejnost. Na Staromáku nebo Hlaváku pořád potkávám ty stejné obličeje. Aleš Ryjáček stojí každý pátek, sobotu a neděli přímo vedle magistrátu, jako za starých časů. Neříkám, že magistrát nic nedělá, ale když je tohle možné, asi to nedělají dobře. Mám pocit, že většině lidí na magistrátu je zkrátka Praha ukradená. Podle mě v ní snad ani nežijí. Jinak by to přece viděli. Řešení jsou při tom tak snadná: třeba na Hlavním nádraží by stačilo sundat cedule „taxi“, které ukazují doleva do průchodu, kde stojí šmejdi, a nechat lidi vyjít před budovu, kde parkují slušní taxikáři. Lidem z magistrátu to říkám pokaždé, oni udělají svoje hmmm, hmmm a tím to hasne.
V našem posledním rozhovoru jsi říkal, že nevěříš, že by nad taxikáři držel ochrannou ruku někdo mocný s vazbami na magistrát. Nepřijde ti ale, že tohle už ničím jiným způsobené být nemůže?
Pokud si tohle přiznám, tak se z toho poseru. V tu chvíli by bylo jasné, že s tím jako Janek Rubeš nemám šanci nic udělat. Sbalil bych si kufry a odstěhoval se pryč. Pořád tomu ale nevěřím.
Všechny fotografie: Daniel Hamerník
Související témata
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu