Hardcore kronikář zapomenutého kraje
Jednou buditel, vždycky buditel. Od punku a hardcore k regionální historii.
Jako teenager začal vydával fanziny věnované punkové a hardcoreové scéně. Pod značkou Black hand vydával žánrové nahrávky. Po vyhazovu z práce udělal z Black hand hudební agenturu, pořádal koncerty a dostával české kapely do světa. Do toho se mu dařilo rozvíjet v Praze další kulturní aktivity. Vždycky tak trochu (nebo trochu víc) na okraji. A pak z velkoměsta odešel na okraj fyzický, do pohraničí. Na Broumovsko.
I na venkově patřil k těm, co nesedí s rukama v klíně. Patřil k důležitým postavám občanského sdružení TUŽ se, Broumovsko, které na začátku tisíciletí některá média a někteří lidé (tedy ti, které zapadlý kraj vůbec zajímal) dávali za vzor občanského aktivismu. Zanedlouho ale občanské sdružení doplatí na neshody mezi domorodci a přistěhovalci.
Když se potkávám s Petrem Bergámem Bergmannem v roce 2018, někdejší ústřední postava hardcoreového undergroundu tu je v roli nakladatele a autora historických knih. O Broumovsku i jeho výrazných postavách jako byl spisovatel (a katolický kněz) Sigismund Bouška.
Na první pohled je to velký skok. Už na ten druhý ale vidíme, jak je dnešek s dobou před třicíti lety svázaný a že hlavní postava má pořád stejné rysy. Přesadila se, ale nezměnila.
Bergámo
Petr Bergmann se narodil roku 1967 v Praze. Působil jako produkční undergroundových kapel a divadel. Roku 2000 přesídlil na Broumovsku na severovýchodě Čech. Tam se záhy zapojil jako fundraiser a programový manažer do aktivit občanského sdružení TUŽ [čti trvale udržitelný život] se, Broumovsko! Než se po zániku sdružení v roce 2005 osamostatnil, krátce působil v Agentuře pro rozvoj Broumovska Jana Školníka. Dnes jako sběratel regionálních místopisných grafik, map, pohlednic, regionální literatury a fotografií sestavuje tematické výstavy a publikace a přednáší.
Pro tuzemskou punkovou scénu asi navždy zůstanete písmákem Bergámem. Co je pravdy na tom, že jste býval 250 dní v roce na šňůře s kapelami?
V 90. letech jsem jezdil. Dělal český kapely na Západě a zahraniční kapely v Československu.
Co tomu říkal zaměstnavatel?
Dělal jsem turné italské kapely Holy Guns Inc. a vyřídili pro ně pozvání do Český televize. První hardcorová kapela, která se objevila v televizi. Byl rok devadesát. Dostali jsme natáčení v jednu odpoledne a já jsem řekl zaměstnavatelce – dělal jsem v butiku mladý módy – že bych potřeboval volno, a ona, že to neexistuje. „Dobře, končím a zejtra už nepřijdu.“ Rozhodl jsem se jít na volnou nohu. Undergroundovou agenturu Black Hand jsem legalizoval tím, že jsem si udělal živnosťák.
Jak na tu dobu před téměř třiceti lety vzpomínáte?
Hrozně rád, často a teď zase. Je tady na Broumovsku Adam Halaš, produkční z Roxy, včera Miloš Vojtěchovský. Lidi, se kterýma furt udržuju kontakt a vždycky, když se potkáme, vzpomínáme na 90. i 80. léta, který byly v undergroundu fantastický. To byla úplně jiná umělecká komunita.
V čem je dnešní hardcorepunk jiný než ten na začátku 90. a konci 80. let? Vidíte rozdíl?
Ve scéně. Hudba mi přijde pořád až moc stejná. Teďka jsme s kamarádem vařili veganské jídlo na festivalu Pohoda u Vodňan. Oba dva nás to nudilo. Tehdy scéna byla prostě pospolitost, a to mi chybí.
A nějaký ideový posun?
Ani ne. Vidím víc uvědomění ve smyslu sociálním, ekologickým; ochrana zvířat, lidská, ženská práva. Je to srovnatelný se Západem.
V 90. letech jste jako spousta jiných vydával fanzin. Vnímal jste to víc jako službu scéně, o níž běžná média psala spíš jako o kuriozitě, nebo jako způsob sebevyjádření?
Původně ten fanzin vznikl už v roce 88. To byla spíš služba pro český kapely, aby se o nich dozvěděl Západ. Uměl jsem anglicky a měl kontakty. Posílal jsem scene reporty do časopisů jako Maximum Rock‘n‘roll nebo Trust a dělal rozhovory. Na druhou stranu pozdějc jsem se tady snažil informovat o zahraniční scéně. Neměl jsem tendenci prosazovat svoje postoje.
V posledních letech je o vás slyšet spíš v souvislosti s knížkami o regionální historii Broumovska a Krkonoš, o které taky víc než odborníci píšou nadšenci. Nevrátil jste se svým způsobem ke kořenům?
Určitě. Všechno, od napsání knížky přes její výrobu po distribuci, dělám sám, i když vydávám knihy na křídovým papíře a tisknu je v tiskárně, což jsem dřív nedělal. Moje první vydání vycházela propisotem, kopírovala se na kopírkách a titulky jsem psal ručně.
Petr Bergmann na fotkách Marka Kučery
Fotografie Marek Kučera
Napsat knížku je těžký, mnohem těžší je ji vydat. Kde na to berete? Dá se říct, že jako vydavatel, výstavář a přednášející žijete z grantů?
Bohužel. Dřív jsem byl schopnej všechny kulturní aktivity grantama zafinancovat. Jak ale produkuju a píšu knihy, nemám čas psát granty, ani je objevit. Z těch mám úplný minimum. Pravidelně přispívá Česko-německý fond budoucnosti, ale s Ministerstvem kultury nebo jinýma institucema mám špatný zkušenosti. Teď mi poprvé podpořil knížku Královéhradeckej kraj, o zajateckým táboře v Martínkovicích. Hlavní peníze jsou úvěrový. Třetinu rozpočtu tvořej sponzoři a obce.
Jak se ty knížky prodávají?
Knížka o Sigismundu Bouškovi[katolický kněz, básník, hudebník, mykolog a překladatel – pozn. red.] byla prodaná už v den vydání. Machov, Bezděkov, Police nad Metují a oba kláštery – břevnovskej i broumovskej, ji odkoupily za výrobní náklady. Tam je nulovej zisk. Měl jsem i dobrou zkušenost s Broumovskem, což je velká a drahá knížka, stojí 1200 Kč, ale zaváděcí cenu jsem dal hodně nízkou, 890 Kč. Tam byl rychlej nástup, během měsíce se prodalo 1500 kusů, a pak se to zastavilo. Další tisíc prodávám už pátej rok.
Jsem rád, že jste narazil na knihu Broumovsko na historických zobrazeních. Dojem, který jsem si z toho odnesl, je že jste vydal všechno, co jste měl ve sbírce.
Už ten největší výběr z výběru měl 1200 stran a bylo jasný, že je to nereálný. Od tiskárny jsme měli zadání, že kniha nesmí přesáhnout šest set stran, tak jsem začal vyřazovat. Nakonec jich kniha měla 730. Teďka bude vycházet druhej díl a tam dávám, co se do prvního nevešlo, takže se dohromady dostanu přes 1200 stran.
Je to obrovské množství materiálu. Pomáhal vám někdo s rešeršemi?
Architekt Martin Burian. Má rodinnou chalupu na Broumovsku a je tu dýl než já. Potom partneři v Německu, broumovský Němci i několik sběratelů.
A řekněme místní knihovna, muzeum, státní archivy a podobně?
To ne. Mám zásadu nespolupracovat s institucema. Je s nima často velkej problém dohodnout se na podmínkách spolupráce a poskytování materiálů.
Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu
ŠKOLA JE BYZNYS
Do montessori škol Duhovka investovali manželé Janečkovi přes 300 milionů. • Jan Kala do škol Heuréka vložil zase peníze ze svého podílu v eBance. • Proč jsou přesvědčeni, že to bylo to nejlepší, co mohli udělat?
BYZNYS JE HRA
Kdy odejít? ptá se dnes celá generace podnikatelů. • Jak se povedlo Jaroslavě Valové předat SIKO dětem? • Kdy se Zbyněk Frolík rozhodl svěřit Linet manažerům? • A proč v Dino Toys převzali vedení vnuci zakladatele?
A jakou máte zatím zkušenost s takovým přístupem?
Z hlediska obsahu dobrou. V privátních sbírkách jsou často materiály lepší než v institucionálních. Sběratelé bez jakýchkoliv řečí nebo požadavků poskytnou cokoliv, a ještě mě na spoustu věcí upozorní: na chyby, nebo že vědí ještě o něčem, co někdo má. Je to DIY komunita jako underground. Znají se navzájem, pustěj lidi do svejch sbírek, poskytnou skeny, nechtěj žádný peníze, vezmou si autorský výtisky. Neříkám, že všichni, ale ty, se kterýma spolupracuju, jsou perfektní.
Broumovsko na historických zobrazeních není zdaleka první kniha, kterou jste vydal. V roce 2003 to byla třeba tzv. Zelená kniha. Jak vznikla tahle kniha a jak vznikají ty dnešní?
Nevím, jestli víte, že moje první kniha je sbírka textů českých punkových a undergroundových kapel Papírový absolutno. Vyšla v roce devadesát. Měla jít do tisku ještě před revolucí. Měl jsem agenturu Black Hand…
Jako ta srbská teroristická organizace?
Ne. Když mě před vojnou vyhodili ze školy, pracoval jsem jako prodavač bytovýho textilu v Kotvě. Tam si pankáči chodili pro látky. Jednou jsem tam našel ruku z figuriny, nabarvil ji na černo a nosil jako talisman. Black Hand tomu začal říkat fotograf David Kraus. A já si z tý ruky udělal logo pro record label. Nikde jsem nemohl napsat Petr Bergmann, protože to všechno byly ilegální nahrávky.
Ale to jsme odběhli…
Vždycky mě fascinovaly texty českých kapel a bylo mi líto, že nejsou nikde publikovaný. V tý době jsem dostal nabídku psát pro Rock Revue, která vycházela od roku 87. Šéfredaktorce jsem se zmínil o svým záměru: „Tak to udělej a my to vydáme.“ Tak jsem udělal sbírku, moje tehdejší přítelkyně Lenka Hořínková ji ilustrovala perovkama, připravili jsme to k vydání – a do toho přišla revoluce. Chtěl jsem to vydat sám, a pak jsem se dozvěděl, že už to v květnu 1990 vyšlo, aniž bych o tom věděl.
Nakousl jste dvě věci. Že vás vyhodili ze školy a že jste uměl anglicky. První otázka: Jaké byly okolnosti toho, že vás vyhodili ze školy? Ta druhá: jak jste se naučil anglicky za tuhé normalizace?
Jako žáček třetí třídy jsem chodil na jazykovou školu v Praze, kde jsme měli mít angličtinu. Jenže zrovna, když jsem přišel, nám to prohodili. Od třetí třídy byla ruština a od pátý angličtina. Angličtinu jsme se učili jenom v družině. Pak jsem se učil sám, takže jsem se naučil spoustu chyb, který jsem se složitě odnaučoval, ale měl jsem základy a snažil se zdokonalovat. Hodně jsem se naučil překlady textů zahraničních kapel, ale nejvíc mě naučila nouze na turné.
Se školou to bylo tak, že jsem byl punkovej výtržník. Barvil si vlasy, párkrát mě zatkli policajti a hlásili to. Kamarád z ÚSTR mi pak zjistil, že od šestnácti let jsem byl sledovanej táborskou StB a měl krycí jméno Pankáč, což mě pobavilo. Je to skartovaný, takže už se asi nedozvím, co mohli vědět.
Jak jste navazoval kontakt z Československa do západní Evropy a Ameriky?
Někdy v roce 85 sem přijel francouzskej antropolog. Zabýval se subkulturama po celým světě. Lük Haas se jmenuje a dělá to dodneška. Má i vydavatelství Tian An Men a vydává singly punkových kapel ze Singapuru, Malajsie, Argentiny, Cejlonu. S tím přijel i do Čech. Jako jeden z mála jsem byl schopnej komunikovat anglicky. Napojil se na mě a na Západě zveřejnil moji adresu.
Co jsem posílal já na Západ, často nedokázali zadržet. Nikdy jsem nepsal svoji adresu. Nechodily věci mě, to bylo tak jediný. Perestrojku jsme dokázali využít. S Petrem Růžičkou z Teplic jsme připravovali první turné švýcarský kapely Jay Walker. Přijela v listopadu 89. Začala stávka, koncerty se všechny zastavily, ale oni odehráli jeden koncert na podporu revoluce.
A odnesli si zážitky na celej život. A teď bych potřeboval porovnat kolektivní monografii o Broumovsku, tedy tu takzvanou Zelenou knihu z roku 2003 s dnešním Broumovskem na historických zobrazeních. Jak vznikala?
První knížka Broumovsko – interpretace kulturního a historického dědictví nevznikla primárně z mýho popudu. Tady existovala organizace Tuž se, Broumovsko. Dělal jsem pro ni fundraising a programový management. Z Brna přišla nabídka projektu z nadace Partnerství a oslovila i tuhle organizaci. Podmínkou bylo, že skupina lidí si určí, co bude interpretovat, jakým způsobem, co bude výstupem a kdo na tom bude spolupracovat.
Z diskuzí vyšlo, že kniha bude mít mapový listy a nebude se dávat nic do krajiny. Propojit zaniklý a neznámý cesty z vesnice do vesnice. Ne jen hurá do Broumova, do skal a pak domů. Upozornit na všechny typy zajímavostí. Byl jsem hlavní koordinátor a vzal si na starost druhou část knihy, ty trasy. Já, Martin Burian a Jana Jeřábková jsme sepisovali libreto, profesoři Horyna, Škabrada, pan doktor Vlastimil Havlík, ředitel dnes už zrušeného Textilního muzea v České Skalici, dostali konkrétní zadání odborných článků. Autorský tým byl dost široký. Fotografů spolupracovalo asi šestnáct. Teďkon ty nový knihy jsou moje autorský a přizvu třeba jednoho fotografa. Ale třeba knížku Studánka 1715-2015 jsem dělal ve spolupráci s historikem Václavem Jiráskem nebo hydrologem Ivanem Korošem a dalšími.
Punk je bytostně spjatý s anarchismem a antiklerikalismem. Jak vůbec došlo k přerodu pankáče v aktivistu, který usiluje o obnovu kulturního, občanského života, přírody a tradic v barokní krajině, která byla po staletí kultivována z popudu řeholního řádu?
Řeholní řád už tady dávno není a ta zkultivovaná krajina a architektura jsou v rozkladu. Po pětadvaceti letech na scéně jsem cejtil potřebu odejít. Na Broumovsku mě začaly oslovovat úplně jiný věci. Jeho atmosféra a dějiny ve mně vyvolaly hlubokej zájem.
Na Broumovsko jste se dostal tak, že jste tady samotu u lesa našel dřív než například na Šumavě. Přemýšlel jste někdy, v čem by byl váš život jiný, kdyby ta Šumava dopadla?
Nepřemejšlel, ale jestli mám – odcházel jsem s představou, že budu dělat ekologický zemědělství. Tady už v té době byla komunita Tuž se, Broumovsko. Někteří mě oslovili, abych jim pomoh dělat kulturu. Věděli, že se tomu věnuju. Prostřednictvím toho i itineráře pro Davida Vávru a Radovana Lipuse, který připravovali Šumný Jiráskův kraj, jsem se začal zabývat Broumovskem a jeho historií. Kdybych byl jinde, tak bych asi dneska byl zemědělec. Kolem roku 2000 se tady začala potkávat spousta lidí i zájmů.
Potkávat – nebo taky střetávat. Profesorka Hana Librová o tehdejších neshodách mezi místními lidmi a naplavenými nadšenci řekla, že „netrpělivé nadšení a obětavé nasazení uzavírá aktivisty do vlastní skupiny, která je schopna velkých výkonů; brání jim, aby se na svou práci podívali očima místních občanů, včetně starostů“. Když se podíváte s odstupem šestnácti let…
To byl zřejmý a zásadní problém. V TUŽ se, Broumovsko! byli místní, kteří tady žili a měli určitý zájmy, a část nově příchozích i úplných externistů, kteří sem jenom přijížděli a chtěli se angažovat. Tohle tam bylo furt na přetřesu. Pořád to nabíralo na šíři a intenzitě. A skončilo to kolapsem.
Jaký dopad pro TUŽ se, Broumovsko! mělo, že vás v té době Petr Pithart, Václav Havel a koneckonců i Respekt dávali za vzor občanského aktivismu?
Zvyšovalo to otáčky. Sem šly finanční prostředky, politická i mediální podpora. Proto se i Havel sem jel podívat, jak může občanská společnost fungovat v místě jako Broumovsko. Na snídani s prezidentem se sešli starostové, podnikatelé, místní politici, aktivisté a ekologové. U části místních lidí to vyvolávalo averzi. Měli pocit, že se tady prsí lidi jejich prací a Broumovsko se zneužívá k profilaci konkrétní skupiny. Nejde komunikovat se všema, ale i když se udělalo setkání s mladejma lidma s prezidentem v pivovaře, kam mohl přijít kdokoliv, zůstávaly skupiny vyloučených lidí, komunikace se nedařila. V konečným důsledku část broumovský reprezentace i veřejnosti odmítla s TUŽ se, Broumovsko! dál spolupracovat, začaly dost nepříjemný konflikty, a tím se to celé začalo rozkládat. Část členů TUŽ se, Broumovsko! se rozhodla odejít, a do toho se začaly promítat i osobní věci, který bych nerad rozebíral.
Dnes o to, co jste se snažili dosáhnout jako občanské sdružení TUŽ se, Broumovsko! usiluje Agentura pro rozvoj Broumovska podnikatele Jana Školníka. Jak si podle vás vede?
Je vidět, že mu projekty jdou a peníze, co tady otočej, jsou obrovský. To nemá vůbec s TUŽ se, Broumovsko srovnání. Ale pro mě už je to moc velký. Já bych takhle nedokázal fungovat. Obdivuju ty výkony. Na druhou stranu ten obrovský objem aktivit, prostředků vede k tomu, co zahubilo Tuž se, Broumovsko, které to taky nedokázalo odhadnout. Tendence přehlušit všechno kolem sebe. Jestli se tohle neohlídá a podcení se spolupráce a komunikace, na kterou už často nezbývá čas, může to vést k tomu, že místní komunita i dobře míněný záměry nepřijme.
Petra Bergmanna fotografoval Marek Kučera
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu