Svoboda projevu v ohrožení aneb dvě debaty o cancel culture

Dopis zveřejněný v časopise Harper’s Magazine přilil oleje do plápolající polemiky o svobodě projevu a vyjadřování. Podepsaly ho ostatně skutečně těžké váhy zleva i zprava. Namátkou třeba zleva Noam Chomsky, zprava Francis Fukuyama. Ale také třeba Salman Rushdie a Garri Kasparov, Gloria Steinemová a Margaret Atwoodová, Deirdre McCloskeyová a Steven Pinker nebo Michael Walzer či Fareed Zakaria.

Pracoval pro Obamu, udělali z něj rasistu

Jedním z incidentů, které dopis zmiňuje, je případ výzkumníka, kterého vyhodili z práce za to, že na Twitteru poukázal na recenzovanou vědeckou studii. Není sice přímo jmenován, ale je evidentní, že se jedná o Davida Shora.

Tento 28letý datový analytik, který mimo jiné pomáhal ke znovuzvolení prezidenta Baracka Obamy v roce 2012, dal v květnu na Twitter odkaz na výzkum, který v krátkosti shrnul: Násilné nepokoje pomohly ke zvolení Richarda Nixona prezidenta v roce 1968, naopak nenásilné protesty pomáhají demokratům.

Řadu uživatelů Twitteru pobouřilo, že Shor poukázal na kontraproduktivnost násilností a rabování, které občas doprovázely protesty proti policejní brutalitě po vraždě George Lloyda, a naopak vyvrátil tezi, že nenásilné protesty nic nezmůžou. Označili ho za rasistu a zaměstnavatel ho v reakci na twitterový lynč propustil. 

Jsou podobné případy ohrožením svobody vyjadřování? Nebo je twitterový lynč jedním z projevů svobody projevu? Myslím si, že se tato dvě tvrzení nevylučují a lze souhlasit s oběma.

Minimální jádro svobody projevu

O svobodě projevu můžeme přemýšlet na dvou úrovních. První z nich je to, co lze nazvat právní svobodou projevu. Jde o právo chráněné zákonem, v liberálně demokratických režimech často přímo ústavou. Toto ústavní právo je přitom zásadně propleteno s vlastnickým právem. Přinutit vydavatele nebo sociální síť, aby publikovala můj názor, by bylo porušením její právní svobody projevu.

První dodatek americké ústavy chrání obzvláště silně svobodu projevu politického. Lidé tak mají právo projevovat i obzvlášť odporné názory a postoje, ať už jde o rasismus, popírání holokaustu nebo komunismus, aniž jim za to hrozil právní postih.

S tímto pojetím svobody politického projevu se ztotožňují a dodávám, že k němu patří i právo vyjádřit s podobnými nehoráznými názory nesouhlas. Vyjádřit ho lze i odmítnutím publikace nebo odmítnutím mít s takovým člověkem mít cokoliv společného.

Tato první úroveň v podobě ústavně chráněného práva na co nejširší svobodu projevu spojeného s vlastnickým právem představuje jakési minimální jádro, bez kterého svoboda vyjadřování není možná.

Jiné hřiště, možná i jiný sport

Část kritiků dopisu poukazuje na domnělé pokrytectví zastánců co nejširšího minimálního jádra právní svobody projevu, kteří se pod něj podepsali.

Dopis totiž nekritizuje nic, co by bylo v rozporu s právní svobodou projevu. Dokonce se ohrazuje proti něčemu, co se používá jako argument pro co nejširší právní svobodu politického projevu – bojkotům, ostrakizaci, důrazné kritice. A najednou se o těchto jevech hovoří jako o hrozbě pro svobodu vyjadřování. Ve skutečnosti to není zdaleka tak matoucí, jak by se mohlo zdát. A nejedná se ani o pokrytectví.

Debata, kterou dopis otevírá, se totiž odehrává na druhé úrovni. Dopis neříká nic o tom, že by stát nepřípustně zasahoval do svobody projevu, stejně tak nevyžaduje, aby stát na její ochranu nějak zasáhl. Nijak tedy není v rozporu s co nejširším pojetím minimálního jádra právní svobody projevu.  

Jde zkrátka o úplně jinou debatu.

Svoboda vyjadřování v širším smyslu

Dopis se dotýká svobody vyjadřování v širším smyslu. Ve chvíli, kdy máme první úroveň pokrytou, můžeme začít debatovat o tom, nakolik chování všech účastníků veřejné debaty umožňuje rozumnému jednotlivci přetavit minimální jádro právní svobody projevu v alespoň uspokojivou míru a podobu svobody vyjadřování v širším smyslu.

Svobodu vyjadřování v širším smyslu lze jinak popsat jako účinnou svobodu projevu. Účinná svoboda v obecném smyslu označuje, co člověk může skutečně dělat (v kontrastu s formální svobodou, která označuje, co člověku zákon nezakazuje dělat). Svoboda vyjadřování v širším smyslu potom představuje možnost prezentovat názory, aniž to pro člověka mělo fatální důsledky.

Vezměme si příklad Richarda Spencera, jednoho z nejslavnějších amerických neonacistů. V roce 2017 se z něj stal živoucí mem, když mu někdo dal na ulici pěstí, protože se mu nelíbil obsah jeho projevů. Spencer samozřejmě není rozumný člověk, ovšem dát někomu pěstí není akceptovatelná forma vyjádření nesouhlasu, ale násilný trestný čin.

Spencerův příklad tedy technicky patří do první úrovně debaty. On má naprosté právo své nerozumné názory vyjadřovat, neměli by ho za ně zavřít a nejsou ani ospravedlněním pro fyzické napadení. Naopak, fyzické napadení by správně mělo být potrestáno. Nenásilná forma nesouhlasu se Spencerovými názory je ale naprosto v pořádku, ba přímo žádoucí.

Nicméně představme si společnost, kde by se nesouhlas běžně vyjadřoval zmlácením oponenta. Řekněme, že by to bylo nelegální, ale ne vždy by se podařilo pachatele potrestat. V takovém případě by spousta lidí měla strach vyjádřit názor a možná by si ho raději nechala pro sebe. Jejich svoboda vyjadřování v širším smyslu by tak byla značně omezená, bez ohledu na šíři právní svobody projevu.

Pluralismus rozumných názorů

Když vyjdeme z toho, že mlácení lidí za názor je nepřípustné a nelegální, zůstane nám široké spektrum legálních a přípustných forem vyjádření nesouhlasu. Od uctivé polemiky po ostrakizaci. Při volbě adekvátní formy nesouhlasu by mělo hrát roli rozlišení mezi rozumnými a nerozumnými názory, když si vypůjčíme terminologii rozumného pluralismu Johna Rawlse.

Rozlišení mezi rozumným a nerozumným názorem bude vždycky předmětem sporů. Právě proto nepatří do debaty o právní svobodě projevu, ale do diskuze o svobodě vyjadřování v širším smyslu. Většina lidí by se ale měla shodnout, že Spencerovy názory jsou nerozumné.

Pokud nebudete Spencera zrovna mlátit, můžete jeho svobodu vyjadřování v širším smyslu omezit dost citelně. Můžete se o něm vyjadřovat velmi nevybíravě, můžete se snažit o jeho ostrakizaci, případně se postavit zády k těm, kteří s ním spolupracují.

Pokud má však probíhat civilizovaná celospolečenská debata a pokud má existovat pluralismus protichůdných rozumných názorů, nelze podobná opatření aplikovat na rozumné názory, jako se to stalo v případě Davida Shora. Aplikovat tento přístup na všechny názory mimo úzkou ortodoxii, kterou vyznáváme, je nerozumné. Stejně tak by bylo nerozumné to nechat bez povšimnutí.

Navzdory garanci co nejširšího minimálního jádra právní svobody projevu by totiž potom svoboda vyjadřování v širším smyslu mohla zůstat v rukou nehlasitější, nejagresivnější, nejméně tolerantní (a tedy nerozumné) skupiny.

Samozřejmě, že i nerozumné skupiny důsledně využívají svoji právní svobodu projevu – toto právo jim nikdo nebere, ani autoři a signatáři dopisu v Harper’s Magazine. Pokud však toto jednání budeme kritizovat, využíváme stejného práva. Dokonce bychom tohoto právě využít měli, pokud nechceme, aby byl rozsah svobody vyjadřování v širším smyslu naprosto minimální.

Dává proto smysl, aby se ozývaly takové těžké váhy, jejichž podpisy najdeme pod dopisem v Harper’s Magazine. Jde o velmi žádoucí způsob, jakým můžou naložit se svojí svobodou projevu. Způsob, který může výrazně přispět k záchraně svobody vyjadřování v širším smyslu pro lidi, kteří se nemůžou bránit.