Články na téma: veřejné výdaje

Když jsme se v roce 1990 nadšeně pustili do budování kapitalismu, měli jsme všelijaké iluze. Domnívali jsme se (alespoň někteří z nás), že končí doba všemocného státu. Věřili jsme, že jeho aparát bude redukován na minimum potřebné pro zachování základních funkcí: udržení bezpečnosti, spravedlnosti a infrastruktury. Dneska už víme, že to tak není. Proč? A existuje šance, že se to změní?

Nastává den daňové svobody, začínáme vydělávat sami na sebe – a to dřív než loni. Důvod bouchat šampaňské ale nemáme. Stát totiž s daněmi brzy přitlačí.

Český hospodářský růst v roce 2014 zahuben nebude, lze souhlasit s předpovědí dra Zhouby.

Cesta k prostředí, které přeje ekonomice? Bez seriózní vlády to půjde těžko.

Škrty a úspory potápějí evropskou ekonomiku. Konečně se prokázalo, že zastánci stimulačních opatření měli pravdu, naopak zastánci škrtů se historicky znemožnili. Nebo je to trochu jinak?

„Lidé se dnes víc starají o profil na Facebooku, než o to, kam směřuje jejich země. Pojďme si radši koupit láhev dobrého vína, a rozhodně nemusí stát majlant, a bavit se politice, filozofii nebo ekonomice.“ Na láhev sice nedošlo, rozhovor s hlavním ekonomem dánské Saxo Bank Steenem Jakobsenem přesto rozhodně nudný nebyl.

Papírově možná nejlepší premiér, jakého kdy Itálie měla, ve funkci neuspěl.

Penzijní systémy západního světa narážejí na hranici svých možností. Přesněji: na hranici možností populace. Věková struktura obyvatelstva se za sto let radikálně proměnila. A nejde jen o to, že žijeme déle, ale i o to, kolik se rodí dětí. Příčina? Jednou z hlavních, říká ekonom Pavel Kohout, je takzvaný první pilíř důchodového systému.

Vlad Ender reaguje na článek Pavla Kohouta z minulého týdne. Ten ve svém článku „Ždímání daní není šetření“ brojí za snižování státních výdajů. Stát prý totiž z principu investuje neefektivně, plýtvá. Pokud ale soukromý sektor neinvestuje vůbec, není lepší horší státní investice než žádná investice?

Optimální kompromis? Snižujme výdaje a daně srazme a držme dole – a bude prosperující soukromý sektor i vyrovnané rozpočty.

Třídní nenávist není dobrým rádcem v daňové politice. Stačí se podívat do Francie.

Je čas poslat ministru financí složenky. Vypsané by měly být na 9519 korun. To je podíl schodku státního rozpočtu na rok 2013 připadající na každého muže, ženu i dítě v Česku. Rozpočet, který vláda poslala do sněmovny, počítá s příjmy 1085 miliard a výdaji 1185 miliard korun, deficit má být těsně pod „magickou“ hranicí tří procent HDP.

Korupce a neefektivita ve státní správě způsobují ztrátu desítek miliard korun ročně. Má smysl v takové situaci zvyšovat daně? Zeptali jsme se ekonomů Aleše Michla a Petra Macha, šéfa Transparency International Davida Ondráčky a dalších osobností.

Za všechno může mamon zlých kapitalistů, ozývá se světem. Ve skutečnosti tam, kde máme tendenci obviňovat kapitalistu, často neselhal on, nýbrž regulátor.