Vlad Ender

„Bohatí můžou všechno. Když už jim chudí skrze aplikaci Robinhood brali příliš (a příliš drze), prostě to zastavili.“ Myslíte? Tak takhle to nebylo, říkejte tomu třeba konspirační teorie. Za konec „vzpoury malých investorů“ může něco úplně jiného: základní pravidla finančních trhů.

Should I stay or should I go? Jedna z nejočekávanějších a dopředu nejvíc komentovaných politických událostí roku – britské referendum o setrvání v Evropské unii – se blíží. Jak se bude rozhodovat Vlad Ender – autor Finmagu a britský občan?

Měnová politika napáchala v posledních letech víc škody než užitku a dál podrývá zdraví finančních institucí.

Trhy od začátku roku připomínají spíš horskou dráhu než místo, kam by člověk chtěl uložit kapitál: Zpomalení Číny, záporné úrokové sazby, padající cena ropy, problémy evropských bank, možný brexit a rozpad Evropské unie – to všechno se zmiňuje jako možné důvody další krize. Ta ale většinou přichází ze směru, ze kterého ji čeká málokdo.

Račte se seznámit: Minus jedna desetina procenta. Od konce ledna nová oficiální úroková sazba japonské centrální banky. Ta se jejím vyhlášením poněkud nečekaně přidala k centrálním bankám Švýcarska, Švédska, Dánska a samozřejmě Evropské centrální bance.

To, co se děje právě teď na čínských trzích, už asi může být impulzem k větším, globálním otřesům.

Za výhodu investičních fondů se považuje likvidita. Zachce se vám – a necháte si podíl vyměnit za peníze. Jenže... v podmínkách fondů bývá ustanovení, podle kterého fond může vyplácení peněz zastavit. Teď se to stalo u dvou fondů, které investovaly do odpadních dluhopisů. Ale přijít to může i u dluhopisových fondů, které se odpadu vyhýbají.

Euro vzniklo, aby přineslo problémy. Takové problémy, které Evropskou unii buď semknou v pevnější celek, nebo naopak její integraci zastaví, ba vrátí zpět.

Hlavní titulky českých novin obsadili i včera imigranti. V zemích, kde je imigrace o několik řádů vyšší, dali paradoxně přednost padajícím akciím. Při vší úctě, v zahraničí to mají asi o něco lépe srovnané. Pád akcií, který začal v Číně, může být začátkem paniky, která povede k další krizi celosvětového rozměru.

Nejnemocnější ekonomika Evropské unie se nakonec podvolila vůli mezinárodního koncilia a přesně podle jeho nařízení začíná polykat hořké pilulky. Nejspíš nezaberou. Ukazuje to srovnání s jinými pacienty-ekonomikami, Španělskem a Islandem.

Pohledy celého světa se upírají k Řecku, k Evropě. K dějinnému dramatu… Řeči. Řecko je nejspíš jen epizoda. Račte svou optiku přeštelovat z jihu na východ. V Číně se totiž právě teď odehrává něco, co může být pro svět, pro světovou ekonomiku podstatně důležitější než Řecko, ať už to s ním dopadne jakkoli.

Řecko potřebuje víc investice než škrty. Jenže aby jím peníze neprotekly jako sítem, potřebovalo by radikální přestavbu nefunkčních institucí.

Se slabší korunou vás možná nová televize vyjde na jedenáct místo desíti tisíc. Přináší ale vyšší pravděpodobnost, že na ni budete mít z čeho šetřit.

Ropa. Nahoru, dolů, nikam – ať už se cena ropy chová jakkoli, ovlivňuje naše investice – a život – asi víc než cena libovolné jiné komodity. Proto také o ropě i její ceně hodně lidí píše, i když jen málo z nich jí opravdu rozumí.

Mají centrální banky monopol na výrobu nových peněz? Omyl! Potřebují komerční banky vaše peníze na vkladech k tomu, aby mohly poskytovat půjčky? Omyl! Dají se oba omyly vyvrátit jedním článkem? Mělo by to jít, úzce totiž souvisí. Pojďme to zkusit.

Při pádu dluhopisů na přelomu dubna a května se investorům vypařil bilion dolarů. Nebo i víc. A bilion dolarů, to je pět českých ekonomik. Že jste si ani nevšimli? Přitom dluhopisy můžou posloužit jako dobrý indikátor průšvihu. Který by se samozřejmě dotkl i těch, kteří nemají v dluhopisech ani halíř.

Svět, ve kterém by každá země byla ekonomický vzorňák jako Německo, by asi byl nekonečně nudný. Neúprosné zákony naštěstí říkají, že to není možné, že jsou jedničkáři, ale i propadlíci, že exportéři potřebují dovozce a každý věřitel že musí mít dlužníka.

Čekali jsme, že Chvála bankovních poplatků od Vlada Endera bude text, který nezmizí v propadlištích internetu bez reakce. Však by si to taky nezasloužil. Polemicky se do něj pustil Patrik Nacher, známý poplatkobijec. Proč byly jeho argumenty liché?

Bankovní poplatky. Za otevření účtu, vedení účtu, zrušení účtu, za příchozí platbu, za odchozí platbu, za výběr tam i tam… Za každý pšouk, řečeno lidově. Kdo by je měl rád? A přece tvrdím, že mají smysl a že všeobecný odpor vůči nim není správný.

Vlad Ender reaguje na článek Pavla Kohouta z minulého týdne. Ten ve svém článku „Ždímání daní není šetření“ brojí za snižování státních výdajů. Stát prý totiž z principu investuje neefektivně, plýtvá. Pokud ale soukromý sektor neinvestuje vůbec, není lepší horší státní investice než žádná investice?

Mantra posledních let zněla „investuj do komodit, investuj do komodit, investuj do komodit“. A protože ne každý si může zaparkovat na zahradním jezírku tanker s ropou, hledali jsme pomocníky. S fondy ETF je to jednoduché. Aspoň na první pohled.