Ve stínu dvou prezidentů: klíčové postavy současné Venezuely

Napětí v hospodářskou a politickou krizí stíhané Venezuele dosáhlo minulý týden nového vrcholu. Předseda parlamentu a samozvaný „dočasný prezident“ Juan Guaidó v úterý oznámil „okamžitý konec uzurpace“ faktického vládce země Nicoláse Madura a prohlásil, že má na svojí straně armádu. Na důkaz toho se objevil v doprovodu vojáků nedaleko letecké základny La Carlota, navíc po boku nejslavnějšího opozičního politického vězně Leopolda Lópeze.

Během dne se sice ukázalo, že špičky armády zůstaly věrné Madurovi, a bezpečnostní složky narychlo svolané demonstrace potlačily, nejistota ohledně osudu vládnoucího režimu ale přetrvává, mimo jiné kvůli nepotvrzeným spekulacím o vyjednáváních vysokých kádrů s opozicí nebo kvůli úloze tajné služby, jejíž šéf se měl podílet na Lópezově osvobození.

Zatímco oba konkurenční prezidenti jsou v dosud pokračujícím dramatu dobře známé postavy, klíčovou roli pro úspěch Guaida nebo Madura by mohly sehrát osobnosti, s nimiž se dosud český čtenář neměl příležitost blíže seznámit. Přinášíme proto výběr těch nejdůležitějších politických hráčů v současné Venezuele.

Leopoldo López

Do minulého týdne zadržovaný López dlouho patřil mezi nejcharismatičtější odpůrce režimu Huga Cháveze a posléze i Nicoláse Madura. Do politiky vstoupil v roce 2000 jako oblíbený starosta caracaské čtvrti Chacao, a když se o osm let později chystal kandidovat přímo na starostu hlavního města, bylo mu to (a s ním i dalším opozičním politikům) za podivných okolností zakázáno na základě podezření z nikdy neprokázané korupce.

López (mimo jiné s tehdy prakticky neznámým studentským vůdcem Juanem Guaidem) zakládal stranu Lidová vůle. V roce 2014 po Chávezově smrti a mimořádně těsném vítězství jeho vyvoleného nástupce Nicoláse Madura na rozdíl od většiny ostatních opozičních vůdců odmítl dialog a postavil se do čela masových protestů. Ty skončily hromadným zatýkáním a do té doby nevídaným násilím především ze strany režimu, při nichž zemřelo 43 lidí.

Za svou roli při protestech byl López odsouzen na čtrnáct let a uvězněn v nechvalně proslulé vojenské věznici Ramo Verde, odkud byl v roce 2017 převezen do domácího vězení pod dohledem tajné služby Sebin. Právě příslušníci Sebinu nejspíš včetně jeho velitele Manuela Cristophera Figuery mu měli v úterý 30. dubna sundat elektronický náramek a pomoci mu uchýlit se nejprve na chilskou a následně na španělskou ambasádu.

Lópezovi se díky aktivitám jeho manželky Lilian Tintoriové už v době věznění podařilo navázat blízké kontakty s řadou světových politiků a podle všeho má ambice znovu výrazně zasahovat do venezuelské politiky, ačkoli jej španělský ministr zahraničí požádal, aby své aktivity na půdě velvyslanectví omezil. Představitelé jeho strany Lidová vůle se nijak netají, že Lópeze považují za svého prezidentského kandidáta po případném Madurově svržení, což může oživit staré spory s dalšími opozičními politiky.

Cília Floresová

Cília Floresová je manželkou Nicoláse Madura a venezuelskou „první bojovnicí“, jak ji prezident překřtil ve své první volební kampani v roce 2013. Přestože pochází z velmi chudé rodiny, podařilo se jí vystudovat práva a v roce 1992 se sblížila s budoucím prezidentem Chávezem a jeho kolegy, které obhajovala po jejich neúspěšném pokusu převzít prostřednictvím vojenského převratu moc v zemi.

V tu dobu se seznámila i s Madurem a v roce 2000 vstoupila do politiky jako poslankyně za Chávezovu stranu. O šest let později se stala první ženou v čele venezuelského parlamentu; pak čelila obviněním z nepotismu, protože do vysokých funkcí přivedla na čtyřicet svých přátel a příbuzných.

Ještě před Chávezovou smrtí krátce působila jako venezuelská generální prokurátorka a politickou kariéru zcela neopustila ani po manželově zvolení prezidentem – zůstala poslankyní parlamentu a následně i nově vytvořeného Ústavodárného shromáždění, ačkoli její vliv je dnes především neformální. Od té doby se jí podařilo do nejvyšších pater administrativy a státem kontrolovaných společností prosadit dlouhý seznam svých sourozenců a synovců, další dva synovci pak skončili ve Spojených státech ve vězení kvůli obviněním z pašování drog.

Vladimir Padrino López

Generál Padrino López je mnohými politology považovaný za jednoho z nejmocnějších, ne-li vůbec nejmocnějšího muže v rámci venezuelského vládnoucího režimu – jako ministr obrany má totiž pod kontrolou armádu a jejím prostřednictvím i značnou část venezuelského hospodářství včetně těžby ropy a drahých kovů či přerozdělování potravin a léků.

Jeho blízké vztahy s režimem započaly v roce 2002, kdy se jako velitel pěchoty na caracaské základně Fuerte Tiuna odmítl přidat k pokusu o svržení Huga Cháveze a pomohl mu tak udržet se u moci. Chávez později Padrina jmenoval šéfem venezuelské obdoby generálního štábu a druhým mužem v armádě, po jeho smrti se stal ministrem obrany.

Padrino byl dlouho považovaný za přesvědčeného zastánce režimu, který si získal důvěru Cháveze i Madura, na jehož straně hodlá podle vlastních slov stát „až do smrti“. A to navzdory prosbám vlastní rodiny, jejíž členové ho ho nedávno veřejně vyzvali, aby pomohl k Madurovu odstranění – na videu jej k „zastavení genocidy [venezuelského] lidu“ vyzývají bratranci a dokonce i vlastní matka.

Jeho bezbřehou loajalitu se pokoušejí zpochybnit nejvyšší představitelé americké vlády. Tvrdí, že se Padrino účastnil jednání s opozicí a byl spolu s dalšími vysoce postavenými figurami připraven vystoupit proti Madurovi výměnou za zachování pozice. K tomu ovšem nedošlo, a přestože sám generál jednání nezpochybňuje, označil opoziční nabídku za „zrádnou, hloupou a směšnou“.

Není proto jisté, zdali měl Padrino skutečně v úmyslu Madura zradit a nakonec z tohoto plánu sešlo, nebo – jak se mnozí domnívají – vyjednával pouze na oko, aby tak pomohl včas rozkrýt připravovaný pokus o převrat. Stejně jako dřív za Cháveze se generál v každém případě v klíčovou chvíli postavil za svého nadřízeného a už o dva dny později spolu v čele více než čtyř tisíc vojáků triumfálně pochodovali Caracasem.

Maikel Moreno

Dalším vysoce postaveným mužem blízkým Madurovi, který byl údajně připravený ho zradit, je předseda Nejvyššího soudu Maikel Moreno. Právě jeho chávistickými loajalisty dlouho obsazená instituce v posledních letech dodávala v zásadních okamžicích venezuelskému režimu legitimitu.

Sám Moreno, mimochodem původně agent tajné služby zapletený nejméně do dvou vražd, již v roli soudce stíhal řadu účastníků neúspěšného puče proti Chávezovi a za Madura byl v roce 2014 povýšen na soudce nejvyšší soudní instance ve Venezuele, která má i pravomoci ústavního soudu. V tom samém roce Moreno potvrdil mnohaletý trest pro Leopolda Lópeze a následně už jako předseda Nejvyššího soudu postupně zneplatňoval všechna důležitá rozhodnutí opozicí ovládaného parlamentu.

Posvětil také vznik Ústavodárného shromáždění, jež vzniklo na Madurovu objednávku mimo rámec ústavy a přebralo pravomoci voleného parlamentu. Ten se kvůli tomu fakticky proměnil v bezmocné diskuzní fórum. Pokud by Moreno skutečně změnil stranu, očekávalo se od něj, že tento krok vezme zpět a prohlásí předsedu parlamentu Guaida za legitimního prezidenta. Nestalo se a Nejvyšší soud naopak minulý týden umožnil stíhání Guaidova prvního místopředsedy Edgara Zambrana.

Diosdado Cabello

Současný předseda Ústavodárného shromáždění Cabello býval považován za jednoho z nejpravděpodobnějších nástupců Huga Cháveze – s tím byl ostatně spojen už od pokusu o převrat v roce 1992 a o šest let později vedl jeho úspěšnou prezidentskou kampaň. Za „commandanteho“ vlády vystřídal nekonečné množství důležitých postů, od viceprezidenta a ministra vnitra přes guvernéra státu Miranda až po předsedu parlamentu.

Jako voják měl blízké vztahy s armádou a je považován za ideologa propojení vojenské a civilní moci za Chávezova období. Zakládal organizaci, z níž se vyvinuly dnes obávané ozbrojené prorežimní milice (colectivos), jež mají na svědomí velkou část brutálních zásahů proti opozičním demonstrantům.

Sám Cabello se profiluje jako „jestřáb“, který odmítá jakoukoli formu dialogu s protivníky, a údajně se měl zasazovat kupříkladu za Guiadovo uvěznění – v čele Ústavodárného shromáždění ho ostatně na žádost Nejvyššího soudu zbavil imunity. Jeho rivalita s Madurem je ovšem ve Venezuele veřejným tajemstvím, přestože se v tuto chvíli zdá být tlumena vnější hrozbou, lukrativní funkcí a nejspíš i podílem na praní špinavých peněz a obchodu s drogami, z něhož ho viní Spojené státy i řada zemí v Latinské Americe.

José Ornelas Ferreira

Potomek portugalských přistěhovalců generálmajor Ornelas Ferreira nahradil Padrina ve funkci náčelníka generálního štábu, a patří tak mezi nejdůležitější vojenské kádry v zemi. Současné postavení získal zejména díky dlouholeté blízkosti k Chávezovi, jenž ho vyučoval na vojenské akademii a s nímž se v roce 1992 pokusil neúspěšně svrhnout tehdejšího prezidenta Carlose Andrése Péreze.

Čtrnáct let sloužil v Chávezově prezidentské gardě a jako její velitel měl být dokonce přítomen smrti „commandanteho“, jehož poslední slova prý zněla: „Nechci zemřít, prosím, nenechte mě zemřít“. Když Guaidó minulý týden oznámil vojenský převrat, v jeho čele měl podle opozičního poslance Josého Antonia Mendozy stanout právě Ornelas. Jenže ten to po několika hodinách popřel a na Twitteru spolu s Padrinem a dalšími armádními špičkami odpřisáhl věrnost Madurovi.

Úvodní fotka: Jak je v Latinské Americe tradicí, rozhodující bude, na čí stranu se přiokloní armáda. Na snímku Julia Lovery její vozidla najíždějí do příznivců vzdoroprezidenta Guaidóa. Shutterstock.com