Petr Vidomus

Je vám čtyřicet, na kontě máte dvanáct milionů korun a včera jste dali výpověď v práci, protože ji nepotřebujete. Je z vás čerstvý penzista. Jak naložíte s obřím množstvím času, které se před vámi otevírá? Otázka jen zdánlivě banální. Odemykáme pro vás komenář z aktuálního čísla Finmagu, který bude na stáncích už jen týden.

Co mají společného Donald Trump, princ Harry či Andre Agassi? Pro sepsání svého příběhu využili ghostwriterů a zaplatili jim nemalé peníze. Stínoví autoři působí i na českém knižním trhu.

Za jedinou speciální figurku dostanete klidně 300 tisíc korun. Výnosné „kostičkové portfolio“ nezabírá místo a vlastně nemusí být ani z plastu. Jen si s tímto investičním aktivem nepohrajete.

Osobnosti umělců nás fascinují a jejich odchod bývá impulzem k enormnímu zájmu o jejich dílo. Jako bychom chtěli ještě na poslední chvíli pocítit odraz jejich slávy. Předpokládat, že cena děl po smrti jejich autorů vzroste, je logické. Jenže na efekt úmrtí je kalkulačka krátká.

Aktivismus značek se někdy rovnou odvážně spojuje s novou fází kapitalismu. Hranice mezi bojem za všeobecné blaho a úsilím o zisk se v ní stále více rozmazává. Skutečnost je trochu složitější, nicméně „korporátní aktivismus“ je symbolem doby.

Bojkotem zboží hrozí na sociálních sítích kde kdo. Ty úspěšné od záplavy zapomenutých odlišuje hlavně organizace, jasný cíl a dobrá práce s médii. Několik takových se už (ne)povedlo i v Česku.

Jen co Čína zakázala těžbu bitcoinu na svém území, její objemy jinde náhle vzrostly. Krvavě potlačené lednové protesty proti růstu cen plynu a energií v Kazachstánu tak už jen zviditelnily atraktivitu středoasijských republik pro těžaře bitcoinu. A obecně i fenomén kryptoměnové „těžební migrace“.

Bob Dylan, Bruce Springsteen, David Bowie, nebo třeba Paul Simon. To jsou jen někteří hudebníci, kteří v poslední době prodali část nebo celek svých autorských práv za astronomické sumy novým majitelům, nejčastěji investičním fondům. Mluví se o výprodejích a zprávy o prodeji práv jsou takřka na denním pořádku. Co za tímto trendem stojí?

Právník a někdejší politik ODS, hnutí Brno Plus i Trikolóry Robert Kotzian vidí v neziskovkách hrozbu západní civilizaci. Jeho konspiračně-populistický pamflet Politické neziskovky lze brát jako kuriozitu, v horším případě jako kuchařku konzervativní pravice.

Mystery worker. Krtek v práci. Na měsíc se nechá zaměstnat a po práci podává hlášení, jak to ve firmě klape. Výzkumník, nebo práskač? Tenhle text z říjnového Finmagu by dost možná měl zajímat právě vás.

Dusno, hádky a nepochopené argumenty. To jsou nejčastější důsledky diskuzí s takzvanými antivaxery neboli odmítači očkování. O to bolestivější pak jsou, pokud jde o rodinu či blízké přátele. Co tedy dělat, pokud si chceme antivaxery mezi blízkými udržet, a ne se jen modlit?

Popularita gramofonových desek (LP) jako staronového hudebního nosiče neustále roste. Leckde ve světě už jejich prodeje překonávají i novodobé formáty typu CD. Jenže nastává problém: lisovny desek na takto raketově rostoucí poptávku nestačí a na tu „svou“ desku zájemci čekají i rok.

Zpočátku nezáživně působící historická studie přináší fascinující vhled do působení polských dělnic v 70. a 80. letech v českých podnicích. Ty, které bychom snadno měli za ponížené a vykořisťované, obdařuje autor knihy Majstr a Małgorzata: Polky v továrnách ČSSR až nečekanou mocí.

V zásadní knize českých historiků se dozvíme detaily ze života trampů, ale lze ji číst i jako doklad neustálého vyjednávání práva na svobodné trávení volného času. Střetávání trampingu s mocí má řadu vrstev, což je možná důvod, proč se autoři bojí odvážnějších závěrů.

Kniha Stalin a vědci vykresluje nejistou a vrtkavou kariéru vědců ve stalinském Rusku. Ačkoli krev a fyzické násilí ze života vědců mizí, dobové intriky a mocenské kliky mohou připomenout leckteré současné vědecké kauzy.

„Zdálo se, že vlak zastavil uprostřed ničeho. Nebyla tam ani staniční budova, jen několik nízkých chatrčí a okolo nich holá step. Později jsem často slýchal opakovat čísi sklíčený komentář: Tak tady jsme na konci světa,“ říká v pamětech Alexander Dubček, člen komuny Interhelpo, kterou v sovětské Kirgizii vybudovali českoslovenští komunisté ve 20. letech.

„Cítím se být Čech ‒ černý Čech. Cítím se něco jako dva v jednom. Moje tělo je africké, ale moje srdce je české.“ V roce 1985 ČSSR přijala v rámci internacionální pomoci 56 namibijských dětí. „Černí Češi“ dodnes slaví české svátky a nedají dopustit na české jídlo, doma ale nejsou nikde. I to je výsledek sociálního experimentu, který se odehrál na zámku v severomoravských Bartošovicích.

Na jednu z prvních povolebních demonstrací v Bělorusku přišlo 30. července 63–70 tisíc lidí. Nebo taky – podle policie – třikrát míň. O počtu účastníků se vedou spory prakticky po každé větší demonstraci. Moc na tom nezměnily ani nové technologie jako umělá inteligence nebo drony.

Ve svém novém „klimatickém“ manifestu se Bruno Latour vrací k metafoře Titaniku: „Vládnoucí třídy chápou, že ztroskotání je nevyhnutelné; zabírají si místa v záchranných člunech pro sebe; žádají orchestr, aby hrál ukolébavky dostatečně dlouho, aby mohly využít noční tmy a vytratily se předtím, než přílišný náklon lodi vyburcuje i ostatní třídy,“ píše.

Album Richarda Müllera z roku 1992 se loni na Aukru vydražilo za téměř 18 tisíc korun. O vinyly z druhé ruky je stále větší zájem mezi sběrateli i u investorů. Gramofon sice k investicím nepotřebujete, vášeň pro věc ale rozhodně.

„Všude se budete setkávat s pohodlím, laskavostí a dobrou stravou, jež jsou první a základní podmínkou příjemné dovolené,“ lákala turisty do „nového Německa“ britská cestovní kancelář Thomas Cook. Jen krátce poté, 15. března 1939, vtrhl Hitler do Československa.