Diskuze: Když Turek chřestí zbraněmi. Nearabský aspirant na vůdce Arabů

Aleš Holub|2. 6. 2021 09:29

Líbí se mi sousloví umírněný islamista v případě tohoto Turečka.

Jak vypadá náboženská svoboda za takového umírněného islamisty:

Od křesťanů se nyní přesuneme k různým odnožím islámu. Zajímat nás zde budou turečtí Alevité (neplést se syrskými Alawity, o nichž se v knize též hovoří). Alevitů je v Turecku snad 10 až 20 milionů (23). Jde tedy o poměně velkou menšinu. Alevité jsou značně heterogenní. Korán pro ně není jedinou svatou knihou. Odvolávají se na čtyři svaté knihy Tóru, Knihu žalmů krále Davida, Nový zákon a Korán. Arabština pro ně není liturgický jazyk. Někde se v rámci alevitských obřadů pily i alkoholické nápoje, dnes tomu tak již není. Důvodů je celá řada, mimo jiné svou roli sehrál i tlak sunnitské veřejnosti. Na některých obřadech se muži scházejí se ženami pod jednou střechou (24). Situace alevitů v Turecku není nijak zvláště dobrá. V 70. letech: "Situace v takto polarizované společnosti se vyhrotila natolik, že došlo k několika velkým pogromům na alevitské obyvatelstvo. S cílem rozpoutat nepokoje byly ze strany extrémní pravice [ve skutečnosti naiconalisté kladoucí důraz na sunnitský islám, pozn. autora] šířeny fámy typu: alevité otrávili zdroj vody u mešity, podpálili mešitu, hodili do mešity bombu, pijí v měšitě alkohol, vodí si do mešity lehké holky atd. Tyto provokace našly úrodnou půdu u náboženský konzervativního sunnitského obyvatelstva a v důsledku pouličních bojů, které trvaly týdny, zemřelo ve městě Marasi (Kahramanmaras) 109 osob (1978) a městě Corumu 57 osob (1980). Podobné nepokoje probíhaly i na jiných místech v zemi s početnou alevitskou populací. Například ve městě Malatyi byly vypáleny stovky alevitských provozoven a kanceláří, bez nepokojů se neobešly ani univerzity, kde probíhaly střety mezi různě smýšlejícími studenty." (25). Další příšernou událostí by masakr v hotelu Madimak v Sivasu, který si vyžádal roku 1993 smrt 37 lidí (26). Zajímavé je, že: "Alevité v Evropě se snaží vymezit vůči sunnitským muslimům původem z Turecka a ostře vystupují vůči fundamentalistickému islámu. Kladou důraz na společné hodnoty s Evropany a díky nim i na snadnou integraci do západní společnosti." (27). Dalo by se říci, že jde o ony tak trochu bájné umírněné muslimy. Ale tak jednoduché to není. Jak je z knihy patrné, je otázkou na kolik se alevité považují sami vlastně za muslimy. Někteří alevitské náboženství považují za jediný skutečný islám. Jiní se domnívají, že má více společného s křesťanstvím než s islámem. Existují i zcela ateistické a extrémně levicově orientované marxistické skupiny alevitů, kteří považují alevismus za sociální hnutí. A z termínu alevita se stala i etnická kategorie (28). Turečtí alevité se v současnosti obávají asimilačních tlaků ze strany vládní nomenklatury a zároveň mají strach z fyzických útoků, které by mohla přinést radikalizace turecké sunnitské společnosti. Dále: "Pokud by došlo k násilnostem, mají v Turecku žijící alevité obavu, že není nikdo, kdo by je ochránil. Armáda již ztratila svou někdejší moc a policie je pevně v rukou vládnoucího režimu." (29). Ani v tedy poměrně moderním a vyspělém Turecku není soužití s islámskou většinou žádná sláva. I když oproti Asyřanům či Koptům je zde situace o poznání lepší. (https://www.bawerk.eu/clanky/ recenze-knih/ve-stinu-islamu-r ecenze.html)

Turecku je většina muslimských konvertitů ke křesťanství protestanty. Stát ale neuznává protestantskou komunitu ani jako právnickou osobu. Vláda odpírá této komunitě svobodně vytvářet a udržovat místa uctívání. Protestanti v Turecku nemají žádnou ochranu a svou víru praktikují v neoficiálních náboženských sborech nebo církevních sdruženích. To by ještě celkem šlo, kdyby ovšem na jejich činnost se pak nezaměřovaly úřady a nesnažily se ji ukončit (17). Právě případ Turecka, o kterém jsme pojednali už i jinde (alevité), anebo případ Malajsie či Spojených arabských emirátů ukazuje, že i v relativně bohatých muslimských státech (v případě emirátů dokonce velmi bohatém státě), kam se i běžně jezdí na dovolenou, dochází celkem běžně k omezování náboženské svobody, a to nejen co se týká křesťanů. Zdá se, že hospodářská vyspělost zde nejde v ruku v ruce s náboženskou svobodou, jak by si jeden mohl myslet, i když je zde situace přece jen o lepší než třeba v Pákistánu či dokonce Nigérii. (https://www.bawerk.eu/clanky/ svoboda-a-jine/letem-svetem-ne jen-krestanu-v-nektery-islamsk ych-zemich.html)