Imigrace není penzijní reforma

Řekněme, že zatím necháme stranou strach o ztrátu bezpečnosti, kterou by s sebou mohla přinést mohutnější imigrace ze zemí, se kterými jsou spojeni pachatelé teroristických útoků v Evropě. Česká republika zatím nepatří mezi země, o kterých sní potenciální imigranti z Afriky a Asie; jsou u nás statisíce imigrantů z východní Evropy, případně Vietnamu a podobně. Velmi často se potkáme s názorem, že imigranti jsou nenahraditelným řešením naší populační krize a „nedostatku pracovní síly“, takže – s trochou nadsázky – „můžeme být rádi, že už jdou“.

Stát není pojišťovna. Nebo nemá být

Problém natality a stárnutí existuje, někde má začátek, vývoj a příčiny. Vyřídíme-li jej bez hlubší úvahy pozvánkou pro další statisíce cizinců, tedy vlastně jen zvýšením průtoku plátců v nefunkčním průběžném systému, nebude nás rok od roku ubývat, ale zařídíme si problémy úplně jiného charakteru. Nestojí mobilizace za pokus? A nejde vlastně o zbytečné spekulování? Minimálně pokud sdílíme konzervativní pohled, který by měl stát – atentáty neatentáty, demografie nedemografie – na jednom stanovisku, a tím je, že stáří je věc soukromí, a tedy i stejně pojaté odpovědnosti za něj.

Za malou porodnost kontrastující s vyšším průměrným dožitím může soubor faktorů politických, náboženských i medicinských. Jediným naším vlastním řešením je posílení instinktů, které mají lidi k tomu, že komfort svého stáří spojují s počtem svých dětí nebo výší majetku. To se dá – bohužel bez záruky – udělat jedině skrze poměrně radikální snížení sociálního pojistného a příslib toliko malého rovného důchodu, tedy rezignací státu na roli „pojišťovny“. Na druhé straně je zapotřebí ekonomicky výrazně více než dnes zvýhodnit život v rodině s dětmi. Ostatní, řekněme hodnotové faktory (sňatečnost, rozpad rodiny, vývoj medicíny, antikoncepce, interrupce a jiné) jsou spíše mimo dosah moci úředního rozhodnutí.

Ne nové lidi, ale radši reformy

Obecně platí, že kvalifikované cizince potřebuje ekonomika, která roste a produkuje vyšší počet pracovních míst, než na který stačí stávající populace. A i potom je lepší hovořit o pozvání pracovat, ne zůstat. Koloniální „dluh“ přece nemáme. Je snad v Česku nebo větší části západní Evropy nějaký stavební či průmyslový boom, který by se podobal tomu, který západní Evropa zažila v 50. a 60. letech? A pokud ne, naznačuje něco, že se situace v Evropě bude měnit? O tuhle logiku tu ale vlastně nejde.

V Česku je v současnosti podle Českého statistického úřadu legálně kolem 300 tisíc „ekonomicky aktivních“ cizinců, nezaměstnanost máme kolem osmi procent. Za poslední čtvrtstoletí se zvýšil razantně počet osob s maturitou a vysokoškolskými tituly v humanitních oborech. I Češi víceméně vyklidili pozice v některých „podřadných“ profesích, nechtějí dělat o víkendech a přesčasy a za relativně malé mzdy, stěhovat se. Zdálo by se, že v takovém Ústeckém kraji nebo na severní Moravě se bere jako práce všechno, ale v obou regionech představuje počet legálně zaměstnaných cizinců přibližně 30 procent všech uchazečů o zaměstnání v dělnických profesích.

Co potřebujeme

Jestli Česko něco potřebuje, pak to nejsou cizinci, ale reformy, hlavně školství a sociálního systému, které zaprvé začnou vzdělávat ve vazbě na reálný trh práce a zadruhé v nezaměstnanosti podpoří jen ty, kteří opravdu pracovat nemohou. Vést debatu o imigraci jako o ekonomické nevyhnutelnosti a prodávat lidem, že využít sil přistěhovalců je vlastně hrozně mazané, je v dané chvíli pro nás lichá varianta.

Pak na imigraci zbývá hlavně pohled humanitární a regionálně politický. Jenže vytahovat z milionů několik šťastlivců, jako to dělá vláda se Syřany, smysl nemá. Ale to už je zase jiné téma. 

---

Psáno pro Pravý břeh