https://www.finmag.cz/finance/304856-nobelovka-za-zdravy-rozum
Nobelovka za zdravý rozum
Nobelovu cenu za ekonomii v roce 2015 obdržel profesor Angus Deaton za své životní dílo. Jeho jméno je relativně méně známé, neboť nikdy nebyl mediální tváří. To však neznamená, že je málo zajímavou osobností.
![Nobelovka za zdravý rozum](https://js.pencdn.cz/acimage/w1000-h650-c1/304857.jpg)
Profesor Deaton se desítky let zabýval problematikou měření inflace, srovnáváním životních nákladů, měřením chudoby a majetkovou nerovností. Nuda? Kdepak.
Například inflace. Je to klíčová veličina, která rozhoduje o mnohém: o valorizaci důchodů a platů. Také o měnové politice. Tedy o tom, jaké budou výdaje státního rozpočtu a jaké budou úrokové sazby. Chybné měření inflace může vyvolat přehřátí ekonomiky a následnou recesi.
Zkrátka málo ekonomických veličin má takový význam jako právě inflace. Je její měření dávno uzavřená a všemi odborníky odsouhlasená kapitola? Omyl.
Dobrá a špatná nerovnost
V 90. letech působila v USA Boskinova komise, jejímž závěrem byla nová definice indexu spotřebitelských cen. Michael Boskin a jeho tým došli k závěru, že rostoucí užitná hodnota spotřebního zboží by měla být odražena v měření inflace. Širší úhlopříčka nového televizoru například znamená, že je vlastně o něco levnější, než kolik říká cenovka. Samozřejmě za televizor zaplatíte sumu požadovanou na cenovce, ale Boskinova komise se domnívá, že dostanete větší hodnotu, takže inflace by měla být menší. S malým časovým odstupem se k tomuto pojetí inflace přiklonili i evropští statistikové. Angus Deaton tento přístup kritizuje. Podle něho je pošetilé používat koncept, který je „obtížné definovat a ještě obtížnější jej měřit“.
Kdyby o měření inflace rozhodoval profesor Deaton, západní svět by se možná vyhnul úvěrové bublině (protože naměřená inflace by byla vyšší, úrokové sazby rovněž a nevznikl by úvěrový boom) a následné krizi (protože při neexistenci úvěrové bubliny by nemělo co prasknout.)
Finanční krize Západu samozřejmě není způsobena jen chybným měřením inflace, ale nepochybně je to jeden z faktorů. Když se kapitáni financí rozhodují podle špatně ukazujícího kompasu, nemůže to skončit dobře. Proč se ale svět nevrátí k normálnímu měření inflace, takové, jaká skutečně je?
„Nižší inflace (podle Boskinovy komise) pomohla ušetřit federálnímu rozpočtu 691 miliard dolarů během deseti let,“ vysvětluje profesor Deaton. Aha.
V posledních letech se levicoví populisté jako Thomas Piketty nebo Jeremy Corbyn derou kupředu jako nikdy dřív. Argumentují rostoucí nerovností a údajnou nutností výrazně zvýšit daně z příjmu. Nikoli, říká profesor Deaton.
„Nerovnost je mimořádně komplikovaná věc, která je současně dobrá a špatná.“
Deaton souhlasí, že příliš vysoká majetková a příjmová nerovnost má nepříznivé vedlejší efekty. Zároveň ale připouští, že nerovnost má i své příznivé stránky, pokud její příčinou je úspěšné podnikání:
„Úspěch plodí nerovnost a určitě nechcete udusit úspěch.“
Z tohoto důvodu je Deaton odpůrcem vysokých progresivních daní, které tolik prosazuje Piketty a jeho četní fanatičtí obdivovatelé. „Přerozdělovací politiku už máme,“ říká Deaton. „Sazby na úrovni řekněme 85 procent by nepřinesly mnoho příjmů pro stát.“
![](https://js.pencdn.cz/acimage/w320-h-q100/301115.jpg)
Kašpárek čte Deatona
„Navzdory válkám, AIDS, malárii, změnám klimatu i Justinu Bieberovi je svět mnohem lepší místo k narození než před šedesáti lety,“ píše Michal Kašpárek v recenzi Deatonovy knihy Great Escape
Nepomáhat vládám, ale lidem. A s mírou
Největší pozornost však profesor Deaton věnuje chudobě. Nikoli z hlediska ideologického, ale praktického. Boj proti chudobě podle něho začíná u měření. Angus Deaton je dlouholetým kritikem ukazatelů typu „počet obyvatel s příjmem pod jeden dolar denně“. Podle jeho názoru jsou tyto statistiky metodicky chatrné a mohou vést k nesprávným rozhodnutím.
Deaton je kritický i vůči převládající formě rozvojové pomoci. Podle jeho názoru mají vlády chudých zemí tendenci dotace z bohatých zemí prohospodařit. Přehnaná pomoc může vést ke korupci a ke vzniku sociálních tenzí mezi vládnoucí třídou (která má v rukou rozhodování o dotacích) a mezi občany. Deaton sice hovoří převážně o Africe, ale ruku na srdce, podobné tenze již vyplývají na povrch i v souvislosti s užitím evropských dotací v české ekonomice.
Vrátíme-li se k chudým zemím, Deaton doporučuje přímo financovat školy a nemocnice. Nedávat však peníze vládám – jim se nedá nikdy věřit –, ale přímo občanům. Nikoli ovšem v takové míře, aby ztratili motivaci k práci.
Jak by měla vypadat účinná politika pomoci obyvatelům chudých zemí? Profesor Deaton o tom hovoří v jedné své nedávné přednášce: „Mám tu výsadu učit na Princetonu. Potkávám studenty, kteří chtějí pomoci trpícím ve světě. Ptají se: měli bychom jít do Dháky, nebo do Dakaru? Zaměřit se na sítě proti moskytům, nebo na odčervení? Říkám jim, aby šli do Washingtonu nebo do Londýna a ovlivnili politiku bohatých zemí; aby zastavili obchod se zbraněmi, ovlivnili obchodní smlouvy, které jsou výhodné jen pro farmaceutické společnosti, zrušili ochranářské tarify, které ničí živobytí afrických farmářů; aby podporovali výzkum tropických chorob a zdravotní péči.“
Ve světě plném hysterie je osvěžující dozvědět se, že někdo získal Nobelovu cenu za zdravý rozum.
Psáno pro Lidové noviny; ilustrace Johan Jarnestad / Královská švédská akademie věd