Když úředníci diktují mzdy

Zaručenou mzdu, zavedenou mimochodem v roce2007 vládou Mirka Topolánka, Ministerstvo práce a sociálních věci popisuje jako „nejnižší cenu práce s ohledem na složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané práce“.

Zaručená mzda tedy není jednotná pro všechna povolání. Ta jsou podle náročnosti rozdělena do osmi skupin. Pro zaměstnance spadající do první skupiny, kde by se měla nacházet povolání nejméně náročná, je zaručená mzda shodná s minimální (od ledna 9900 Kč). Pro osmou skupinu – nejnáročnější práce – je ale o deset tisíc korun vyšší. Lidem, kteří například stanovují podnikatelské strategie, nebude moci jejich zaměstnavatel vyplatit od ledna mzdu nižší než 19 800 Kč. A tady přicházejí potíže.

Ekonomická abeceda

Zaručená mzda vytváří dva negativní jevy: vyšší nezaměstnanost a/nebo překvalifikované pracovníky.

Neumožňuje totiž firmě, která by potřebovala vlastního podnikatelského stratéga, otevřít nové pracovní místo (nebo udržet to staré) při platu menším než požadovaných 19 800 Kč, přestože by s nižší částkou souhlasila jak firma, tak potenciální zaměstnanec. Pracovní pozice tak nevznikne – firmě se nevyplatí ji otevřít.

Náš podnikatelský stratég může na vzniklou situaci reagovat dvěma způsoby. Buď zůstane doma (nechce dělat nic jiného) a zvýší tím nezaměstnanost – zaručená mzda má v tomto případě podobný efekt jako minimální mzda –, nebo půjde shánět jiné místo.

Pravděpodobně na něj ale bude mít příliš vysokou kvalifikaci (v tomto ohledu drží Česko mezi vybranými zeměmi OECD prvenství). Překvalifikovaný pracovník, jak píše ve svém textu Lukáš Kovanda, nebývá se svým pracovním zařazením úplně spokojený. To snižuje jeho motivaci pracovat efektivně. Zaměstnavatel do něj navíc odmítá investovat. Nevěří, že by si ho dokázal udržet, pokud by dostal nabídku vysněného místa u jiné společnosti. Oprávněně. Překvalifikování pracovníci jsou totiž na pracovním trhu aktivnější než ti, kteří mají odpovídající kvalifikaci.

Práce, kam patříš?

Největší potíž se zaručenou mzdou ale nastává při samotném určování skupiny, do které dané pracovní místo patří. Na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí například zjistíme, že některé prodavačky lze zařadit do první skupiny (9900 Kč), další ale do druhé (10 900 Kč), třetí (12 100 Kč) či dokonce čtvrté (13 300 Kč)! Ten, kdo doplňuje zboží má prý méně náročnou práci než třeba obsluha na benzince nebo člověk, který se stará o příjem zboží. V každé firmě a po celé České republice.

I kdyby to tak bylo, rozhodně by o takových věcech neměli rozhodovat úředníci na ministerstvu. Mohou tak totiž způsobit značné problémy celé ekonomice, pokud některou pracovní pozici nadhodnotí a zařadí ji do vyšší skupiny. Co je firmám a potenciálním zaměstnancům platné, že by se dohodli na mzdě okolo 16 000 Kč, když úředníci určili, že se za danou práci nesmí vyplácet méně než 19 800 Kč. Důsledkem onoho nadhodnocení bude opět vyšší nezaměstnanost, respektive méně lidí spokojených se svým místem.

Tento problém bude ještě viditelnější než při „správně“ určené minimální mzdě. Ta sice zamezí vzniku několika set či tisíců pracovních pozic, ale alespoň nevyloučí průměrně schopné jedince z oboru. „Špatně“ – tedy příliš vysoko – nastavená zaručená mzda by mohla.

Zaručená vs. minimální

Existence minimální mzdy se dá ospravedlnit: nikdo by neměl dostávat za jakoukoliv práci menší částku než X, která sotva stačí na pokrytí základních nákladů. V případě zaručené mzdy je podobná obhajoba složitější. Zaměstnanec stanovující podnikatelské strategie by se ani vzdáleně nepřiblížil k existenčním problémům – které hrozí u lidí s minimální mzdou –, kdyby pobíral 18 000 Kč namísto ministerstvem nařízeného platu. Sociální rozměr, který se pojí s minimální mzdou (liberálové prominou), zaručená mzda postrádá.

Podobné opatření se může líbit lidem, kteří už zaměstnání mají. Nehrozí totiž, že by jejich mzda klesla pod státem stanovenou hranici (Na druhou stranu, pokud by jejich výkonnost pod onu hranici klesla, vystavila by je zaručená mzda riziku ztráty pracovního místa. Bez ní by jim zaměstnavatel pouze mohl snížit plat). Ti ostatní – zaměstnavatelé, zákazníci a lidé, kterým příliš vysoká zaručená mzda zabránila najít jejich vysněnou práci – z ní tak šťastni nejsou.

Liberální ekonomové a komentátoři by se tak mohli odhodlat ke změně své klasické kořisti, nechat minimální mzdu chvíli na pokoji a začít kritizovat tu zaručenou. Představuje totiž větší problém než její známější sestra. Nedává smysl, přináší zbytečné administrativní náklady a má negativní dopad na zaměstnanost a kvalifikační strukturu obyvatelstva.