Předplatit časopis Finmag

Blízká setkání třetího druhu

Tomáš Hajzler
Tomáš Hajzler
19. 5. 2010

Sedím v Alitalii na lince z Milána do New Yorku. Je začátek ledna 2010. Jen pár dní potom, co se Nigerijec Umar Farouk Abdulmutallab pokusil odpálit letadlo společnosti Northwest cestou z Amsterdamu do Detroitu. Všichni mě tenkrát varovali, že „bezpečnostní opatření“ po tomhle pokusu výrazně přitvrdí. A taky že jo!

Blízká setkání třetího druhu

Začalo to už tím, že nás při nástupu do letadla rozdělili do dvou zástupů - na muže a ženy. Ženský had se táhl ke skupince žen v mundúrech, které každou cestující od hlavy až k patě prohmataly. Mužský had vedl logicky k prohledávačům mužského pohlaví. Vzdáleně mi to připomnělo scény z filmů z druhé světové války. Pak jsem si vybavil, že jsem to už někde zažil i já. Jako dítě při cestě do Sovětského svazu a pak později na jordánsko-izraelských hranicích. Že by se historie opakovala?

Při letech přes oceán je už pár let běžné, že letecká společnost krátí čas cestujícím tím, že jim ukazuje, kde se letadlo zrovna nachází, jak daleko je od cíle, jak vysoko letí nebo jaká je venku teplota. Tady nebylo nic. Jen hollywoodská a italská filmová béčka. Zprvu jsem si to neuvědomil. Až později mi došlo, že i v tom bude mít prsty Umar Farouk.

S odkrytým klínem

To nejzajímavější ovšem nastalo zhruba hodinu a čtvrt před příletem. Dostali jsme informaci, že máme posledních patnáct minut na to se vyčurat. Potom se toalety nekompromisně zavírají. A aby toho nebylo málo, po zavření toalet přišel příkaz zůstat sedět s odkrytým klínem. Nebylo povoleno vstávat a už vůbec ne se pohybovat (samozřejmě včetně chození na záchod). Nebylo možné si číst, poslouchat muziku nebo se dokonce přikrýt dekou. Pokyny byly jasné a několikrát zopakované v italštině a angličtině.

Většina pasažérů, včetně mě, uposlechla a trpělivě s rukama v klíně čekala na přistání. Výjimkou byl můj spolucestující - Amík něco kolem třicítky s mastnými vlasy, vykulenýma očima a sluchátky v uších, který většinu cesty prospal a to málo času, co byl vzhůru, si brblal něco pro sebe. I když jsem nechtěl, takjsem občas zaslechl slovíčko "FUCK“! To si opakoval nejčastěji. Jako když sedíte vedle Muslima, který si recituje něco z Koránu. Tenhle si prostě jen tak na něco nadával. Jakmile ale udeřila naše poslední hodina, Amík ožil. „Fuck authorities!" (Seru na nařízení!),“ prohlásil, jakmile odešla poslední letuška, vyndal si knížku, zabalil se do deky a dal se do čtení. Kdyby nebyl v letadle, tak si snad i odplivl.

Nařízení nenařízení

Protože se nové bezpečnostní nařízení očividně vztahovalo i na personál letadla, Amíka až do přistání nikdo nevyrušil. Chvíli si četl, chvíli spokojeně poslouchal muziku. Nohy pěkně v teple. Nařízení nenařízení. Autorita neautorita. Kdyby nás dva někdo pozoroval, musel by se smát. On naprosto uvolněný. Chvíli si zaujatě listoval svou knihou, chvíli se pohupoval do rytmu bítů a co chvíli zvesela „fuckoval“. A vedle něj já. Toporně sedím s rukama v klíně. Z respektu k autoritě dodržuji nařízení… Najednou jsem si naplno uvědomil, jako moc naše národy odlišuje vztah k autoritě.

S respektem nebo s despektem?

A právě touhle zásadní otázkou se zabývá "Index strachu z autority". Vědecky popisuje podobná „blízká setkání třetího druhu“, jako bylo to mé. Definoval ho před časem nizozemský vědec Gert Hofstede a zpopularizoval ho mimo jiné Malcolm Gladwell v knize Mimo řadu. O co jde?

Index porovnává národy podle toho, jak ctí formální autoritu. Jednoduše řečeno, jak moc poslouchají šéfa jenom proto, že je ve společenské hierarchii výš… Když se podíváte na Hofstedovy výsledky, my, Češi, jsme někde uprostřed. Na jedné straně škály jsou Rakušané, Izraelci, Dánové a na druhé Malajci, obyvatelé Guatemaly a Panamci.

Uvědomit si, jaký máme vztah k autoritě, považuji za klíčové pro kohokoli, kdo má ambicí vést druhé. Řídit poslušného Malajce je přece jenom úplně jiné kafe, než „ušéfovat“ bandu Dánů. V případě prvního stačí rozhodnost, autoritativní jednání a sebejistota. Člověk musí ukázat, kdo je tu pánem. Rozhodně žádné kamarádíčkování. Vše se točí kolem formy a symbolů moci. Ve druhém případě je zase lepší chovat se jako přístupný člověk bez zbytečných formalit. Lidé s nízkým PDI indexem do ničeho nedonutíte. Je třeba si je získat. Čím méně formy a čím více přirozenosti, tím lépe.

Co se nás Čechů a Slováků týče, pozoruji v PDI obrovský rozdíl mezi generacemi. Zatímco ti nejmladší se v přístupu k formální autoritě začínají podobat Izraelcům nebo Dánům, ti starší mají stále blíž spíše k asijským národům. Uvědomit si to, může v práci manažera znamenat strašně moc. Rozhodně nemám ambici paušalizovat, ale moje zkušenost mi říká, že tlačit a hulákat na dnešní dvacátníky může být stejně kontraproduktivní jako snažit se kamarádit s padesátníky.

Co myslíte?

Text byl publikován na www.peoplecomm.cz

Foto: profimedia.cz

Ohodnoťte článek

-
-1
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Tomáš Hajzler

Tomáš Hajzler

Absolvoval studium několika zahraničních vysokých škol a působil deset let na manažerských postech ve firmách Douwe Egberts, Vitana a GE Capital. Kromě toho založil tři vlastní firmy – cestovní kancelář,... Více

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu

Koupit nejnovější číslo