Prokrastinace — záštita míru a kapitalismu

„Každá minuta zametání, každá minuta humorného focení psa s ananasem na hlavě — minuta vzdálení se od Nobelovy ceny,“ pojmenovala Zuzana Fuksová tíseň, která dolehla po třicítce i na mě. Už není čas na flákání, už je to všechno vážné. Zároveň ale člověk přece nemůže jet non-stop a vyplnit každou minutu svého života nějakou účelnou činností: to by bylo o rozum.

Tak jsem sáhl po knize Autopilot: The Art & Science of Doing Nothing doufaje, že se za svých deset dolarů dozvím něco nového o umění zahálky nebo že se s „vědcem“ Andrewem Smartem aspoň zasmějeme kultu produktivity. Nakonec jsem se smál jen já. Smartovi.

Celý svět za tebou přijde

Vlastně je to všechno jednoduché. Newton zformuloval gravitační zákon poté, co ho při lenošení zaujal pád jablka ze stromu. Kromaňonci víc odpočívali, než pracovali, a právě z toho chytání lelků povstala „kreativní exploze v evoluci člověka“. A víte, jaký flákač byl Rainer Maria Rilke? To si ani nedovedete představit. Rilke hnil a hnípal, ale jaké psal básně!

Naproti tomu dívka Tian Wu dřela pro Foxconn jako šroub, a nejen že se o ní neučí na základní škole, navíc ze zoufalství vyskočila ze čtvrtého patra a zbytek života stráví na vozíku.

Sami vidíte, že data mluví jasným poměrem 3:1, přímo ve verších: Kdo lenoší / má za tři / kdo se dře / ten setře.

Autopilot i na malém rozsahu 148 stran zvládá předvést skoro všechny fauly, které se při psaní knih tohoto žánru dají udělat. Je to snůška anekdotických momentek, řádně černobílých. Chybí tu kdokoliv z desítek géniů, kteří pracovali téměř bez odpočinku, ale taky Franta Voňásek, který čekal na svůj „aha-moment“ v mosteckých pivnicích tak klidně a trpělivě, až ho vyhodili do povětří i s městem a nikomu pak nechyběl.

Namísto konkrétních odkazů na konkrétní studie Smart blábolí o jakýchsi „papers“, které nepřekvapivě potvrdí kdykoliv cokoliv, třeba že neurony vytvářejí podobný spontánní řád jako mravenci v mraveništi. Podobně volně se tu zachází s pojmy: opěvovanou nečinnost (idleness) autor definuje jako „opak zaneprázdněnosti: dejme tomu práci na jedné nebo dvou věcech za celý den, a to především na takových, pro které se člověk sám rozhodne“. Dobrý přístup k životu, ovšem taky docela činorodý a vyčerpávající druh nečinnosti, řekl bych.

Čtenář nádavkem dostane osobní postoje zamaskované jako objektivní pravdy: „Každý nenávidí, když musí pracovat pro druhé,“ píše Smart. Mě z toho laskavě vynechte: často to sice opruz být může, ale nevidím na tom nic automaticky otravného, pokořujícího nebo jinak špatného.

Překonat práci — nebo ji (zase) zkrotit?

Slabá knížka, takových je — ale přece stojí za článek. Je totiž ukázkou jedné rozmáhající se neplodné ideologie. Neplodné paradoxně kvůli tomu, že se snaží být konstruktivní. Smart napadá fetiš zaneprázdněnosti z anarchistických pozic, potud v pořádku. Nevšímá si ale, že ve své snaze o konstruktivní kritiku přijal pojmový aparát lidí, se kterými se pře.

A tak máte víc odpočívat proto, že pak dostanete skvělé nápady. Na začátku knihy si Smart stěžuje, že žijeme životy, ve kterých má vše svůj účel — sám ho ale roubuje na něco tak bezúčelného, jako je zahálka.

S tím souvisí další vnitřní rozpor: autorova posedlost kreativitou. Víc odpočinku znamená víc tvůrčí energie, raduje se Smart — a zapomíná kriticky přemýšlet nad tím, kde se ta potřeba „být kreativní“ vzala. Je tu s námi odjakživa („jdu to pole přeorat, ty brázdy jsou málo originální“), nebo je to obranný mechanismus mozků zaměstnaných emočně vyčerpávajícími činnostmi takzvaně znalostní ekonomiky? („Přece se neprodávám jak coura — jsem umělec…“)

Svoje rozhořčení Smart obrací směrem k horám knih o time-managementu. Nerozlišuje ale mezi oslizlou formou (buď superproduktivní, vydělej miliony) a mnohdy věcným obsahem (najdi takový styl práce, který ti vyhovuje, a dodržuj ho, ať se nezasekáváš na nesmyslech). A že vycházejí takové knihy i pro děti? No a co: když je učíte pořádku a skládání věcí do komínků, přece tím v nich ještě nepěstujete náklonnost k vojenské diktatuře.

Východiskem spisu jsou neurčité úvahy o „post-work society“, tedy „společnosti překonavší práci“. Ve Smartově představě pak ale budou všichni plodně lenošit a načerpávat inspiraci pro svoje osobní projekty. Přijde mi to jako dickensovský svět s růžovým nátěrem: musíš víc odpočívat, protože je tvou morální povinností rozvíjet svůj kreativní potenciál.

Mým snem není utopická „post-work“ budoucnost, ale nedávná minulost. Svět, ve kterém po osmi hodinách (klidně tvrdé a odosobněné, ale hlavně časově a prostorově omezené!) práce zatroubí siréna a do rána šmytec. Žádné domácí úkoly, žádné maily a telefony. Dost času na to netvořit a nerozvíjet se, klidně jen zametat nebo fotit psa s ananasem na hlavě. Zneklidňuje mě možnost, že to může být větší utopie než Smartova post-work society.