Strach a Velký bratr
Petr Hampl minulý týden psal o povinném zavádění kamer ve vybraných soukromých prostorách a položil zásadní otázku: Proč tak radikální zásah do soukromí nevyvolal téměř žádnou reakci veřejnosti? Rád bych poukázal na jeden z možných důvodů této apatie, která je pro některé ihned a pro mnohé bohužel až zpětně nepochopitelná.
Petr Hampl burcuje: Povinné sledovací kamery v soukromých prostorách. čas začít křičet!
Když budeme pátrat, co politikům v demokratické společnosti umožňuje dřív neslýchané zásahy (nejen) do soukromí, dojdeme k jednoduché odpovědi (a najdeme ji ostatně i v debatě pod textem Petra Hampla). Existuje na nich většinová shoda. Jak ale silný většinový konsenzus v demokratické společnosti vznikne? Umožňuje ho vědomí bezpečnostní hrozby. Ovšem – toto vědomí může být také falešné.
Bezpečnostní hrozba
V klidných časech lze těžko narazit na příklad pevného většinového konsenzu, který by podporoval nestandardní opatření takového typu, jako je třeba v článku Petra Hampla analyzovaná instalace kamer do výroben alkoholu. I tento zásah umožnila bezpečnostní hrozba: metanolová kauza. Ta vytvořila většinový konsenzus, který takové opatření, když ne podporoval, tak alespoň toleroval.
Podobně se jen minimum cestujících, kteří třebas jen přestupují na některém z amerických letišť, pozastavuje nad tím, že musí odevzdat otisk prstu a nechat si oskenovat sítnici. Vždyť přece existuje hrozba terorismu. Nedávná finanční krize zase umožnila silný růst regulace ve finančním sektoru, kvantitativní uvolňování a jiné podobné bezprecedentní experimenty.
Člověk tak pod tíhou nejistoty, vyvolané bezpečnostní hrozbou, často přijímá politická opatření, o jejichž legitimitě by měl za jiných okolností minimálně vážné pochybnosti.
„Bezpečnostní hrozba“
Bezpečnostní hrozba může dokonce vytvářet většinový konsenzus, aniž reálně nastala. V takovém případě ji můžou „vytvářet“ politické aparáty, můžou ji „vyvolávat“ jiné zájmové skupiny a její „eskalaci“ můžou napomáhat média. Umělému vytváření bezpečnostní hrozby se v sociologii říká sekuritizace(ano tento pojem má v ekonomii a sociologii podstatně odlišný význam).
Celá řada sporných legislativních změn je obhajována potřebou eliminovat vznikající bezpečnostní hrozbu (ať už skutečnou nebo uměle vyvolanou). Například u podpory využívání solární energie to byla potřeba „zastavit globální oteplování“.
Nelze se divit, že volič uvěří v existenci hrozby samotné i ve vhodnost opatření, které ji má eliminovat. Jak říká Mancur Olson, volič je racionálně neznalý, nezajímá se o veřejné dění natolik, aby „chybná“ rozhodnutí politiků rozluštil. Jednoduše se mu to nevyplatí, neboť jeho náklady převyšují výnosy z daného odhalení. Pro politiky je ovšem zásadní, aby voliči „problém“ cítili jako bezpečnostní hrozbu. Pokud jde totiž o bezpečí, mají věci hned vyšší prioritu a přijetí nestandardních opatření je tak ospravedlněno odstraněním rizika.
Nestandardní podpora zemědělců je například obhajována nutností zajistit potravinovou soběstačnost, neuvážená podpora obnovitelných zdrojů energie nás v budoucnu ochrání před globálním oteplováním planety. Jinak řečeno, nějaká ta bezpečnostní hrozba se k odůvodnění jindy neobhajitelných opatření vždycky najde. Nám proto nezbývá než se snažit překonat Olsonovu racionální neznalost, nepřeceňovat bezpečnostní hrozby (to za nás ostatně zvládnou média) a hlasitě upozorňovat na důsledky, které plynou z opatření, jež daná hrozba umožňuje přijmout.
Mancur Olson
Zabýval se převážně problematikou zájmových skupin. Tyto skupiny jsou tvořeny omezeným počtem členů s jasně definovaným zájmem. Olson porovnává velké a malé skupiny a dochází k závěru, že čím méně členů, tím větší podíl na zisku a vyšší motivace ke skupinové akci. Větší skupiny jsou tedy méně schopné jednat ve společném zájmu než skupiny malé. Aktivita organizovaných zájmových skupin jde obvykle na úkor neorganizovaných skupin, jako jsou spotřebitelé a daňový poplatníci. Růst množství zájmových skupin a jejich vlivu pak vede ke zvětšení přerozdělovacích procesů a poklesu ekonomické efektivnosti společnosti v důsledku chybné alokace zdrojů. Podle Olsona dokonce za prosperitou poválečného Německa stála prohraná válka, která smetla existující zájmové skupiny a přerušila tak dlouho budované vazby mezi nimi a politiky. Mezi jeho nejvýznamnější texty patří The Logic of Collective Action z roku 1965 a The Rise and Decline of Nations z roku 1982.
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu