Jak se mohl stát Islámský stát

Jsou knihy, ve kterých najdete jen tmu, zimu, halucinace z podvýživy a smrt. Patří k nim Nelidskost, Krvavé země nebo čerstvě vydaná The Rise of Islamic State (Vzestup Islámského státu), v níž cenami ověnčený reportér Independentu Patrick Cockburn provází čtenáře Irákem a Sýrií zlomového roku 2014.

Pokud vás Islámský stát zajímá a chcete poznat odpovědi na základní žurnalistické otázky kdo – co – kdy – kdy – proč – jak, poslouží vám útlá kniha, kterou přečtete za jeden dlouhý večer, líp než kupa agenturních zpráv nebo časopiseckých reportáží. Jen se připravte na to, že i když se Cockburn důsledně vyhýbá líčení válečných zločinů a kritizuje novináře za pravidlo „krev zvyšuje sledovanost“, pořád na vás čeká skličující vyprávění. „Konflikt začíná působit jako blízkovýchodní verze třicetileté války, která zuřila v Německu před čtyřmi sty lety. Bojuje v něm proti sobě tolik stran a s tolika různými cíli, že nelze přijít s takovými podmínkami příměří, které by stály za složení zbraní všem.“

Patrick Cockburn: The Rise of Islamic State: ISIS and the New Sunni Revolution – vyšlo v lednu 2015 v nakladatelství Verso books. 192 stran, 5 liber (e-book).

Atentáty jako nástroj daňové disciplíny

Jak mohl Islámský stát, strůjce „nejhoršího teroru vůči oponentům od vlády Rudých Khmerů v Kambodži před 40 lety“, zažít za 105 dní mezi pádem Mosulu loni 10. června a zahájením amerických náletů 23. září tak úspěšné tažení Blízkým východem? Nemůže za to samozřejmě Boží prozřetelnost, jak tvrdí sami válečníci, ale souběh několika tragických okolností:

Za prvé, nebyl skoro nikdo, kdo by mu stál v cestě. Sýrii oslabila občanská válka a Irák vedle násilných konfliktů i nebývalá korupce: Tikrít před rebely bránila jediná armádní helikoptéra, i když jich stát v uplynulých letech nakoupil 140. Co se stalo se zbylými 139? Pravděpodobně se rozkradly. Cockburn líčí, že Iráčané uplácejí, aby dostali místo v armádě – a že pak tito žoldáci před ofenzívou Islámského státu hromadně dezertují.

Za druhé, pro podstatnou část porobených obyvatel jsou muži v černém přes všechny výhrady „naši“, což má v místě, kde se opozice lynčuje a popravuje, svoji váhu: „Mnoho sunnitů žijících v nově vytvořeném chalífátu nestraní svým novým pánům a má z nich strach. Na druhou stranu se ovšem ti v Iráku ještě víc bojí irácké armády, šíitských milicí a Kurdů, ti v Sýrii zase syrské armády a proasadovských milicí.“

Za třetí, pro západní země je situace nečitelná a jejich úsilí o nastolení pořádku bývá kontraproduktivní. Cockburn, který v oblasti působí už od konce sedmdesátých let, popisuje, jak se zbraně zaslané americkým spojencům, například brigádě Jarmuk v Sýrii, dostávají přes další skupiny do rukou al-Káidě nebo Islámskému státu. Vedle tajných služeb selhávají i média: referovat o dění v Sýrii z libanonského Bejrútu a spoléhat přitom na svědectví rebelů je prý jako podávat zprávy o amerických prezidentských volbách z Kanady na základě svědectví členů Tea Party. Ke cti Cockburnovi jde, že nehledá tajemné spiknutí tam, kde si lze všechno vysvětlit obyčejnou neschopností.

A za čtvrté, Islámský stát má obchodního ducha. Měsíčně vydělává osm milionů dolarů jen na daních, které mu lidé musí odvádět, a o platební disciplínu se umí postarat lépe než jakýkoliv berňák na světě. Například v Tikrítu „už by lidé nejedli v žádné restauraci, o které se vědí, že dluží na daních, protože hrozí, že takové místo vyletí do povětří i s hosty“. Kdepak účtenková loterie.

Povodeň v poušti

Že autor se autor nenamáhá vysvětlit rozdíl mezi jednotlivými větvemi islámu, to bych mu nezazlíval: konečně jednou hutné čtení, ušetřené suchých informací, které lze dohledat ve Wikipedii. Opravdovou slabinou knihy je zato jen velmi stručný popis interního fungování Islámského státu: efektivní výběr výpalného naznačuje, že by to mohlo být zajímavé. V jakém poměru se v organizaci míchá náboženský fanatismus s touhou dostat se k moci, majetku a sexu? Kdo všechno Islámský stát řídí a jak? Kdo vymýšlí jejich inovativní marketingovou strategii? Dá se tahle zvěř nějak zlidštit a lépe pochopit přirovnáním k nějakému hnutí, které už jsme „zpracovali“? (Slavoj Žižek například mluví o „konzervativní modernizaci“ ve stylu japonských reforem meidži v 19. století.)

To jsou všechno pochopitelně náročné otázky. Problém The Rise of Islamic State ale je, že se o odpověď na ně ani nepokouší. Cockburn čtivě líčí dvě spálené země, kterými se Islámský stát prohání s lehkostí přírodního živlu. Bohužel ale taky se stejnou tajuplností.