Švejkové všech zemí, spojte se
Kult práce si zaslouží kritiku, knihu The Myth of Work ale stahuje dolů dogmatismus jejího autora.
„Vítejte na planetě práce. V roce 2013 na ní ve svém londýnském bytě zemřel Moritz Erhardt, jednadvacetiletý bankovní stážista. Jeho smrti si všiml celý svět, protože měla jednu obzvlášť znepokojující okolnost: předcházelo ji 72 hodin práce bez odpočinku.“
Peter Fleming: The Mythology of Work: How Capitalism Persists Despite Itself – vyšlo v nakladatelství Pluto Press v květnu 2015, 224 stran, 14,80 dolaru.
Peter Fleming, který učí ekonomiku a sociologii na City University v Londýně a píše sloupky pro Guardian, se v knize The Mythology of Work: How Capitalism Persists Despite Itself (Mytologie práce. Jak kapitalismus přežívá sobě navzdory) snaží odhalit, proč se lidé takhle ničí. Vždyť by práce teoreticky měla být pořád míň důležitá.
Podobně jako mnoho dalších s podobnými názory připomíná Fleming vizi ekonoma Johna Keynese, který v roce 1930 předpovídal, že díky technologickému pokroku brzy přijde doba, v níž budou lidé v zaměstnání trávit jen patnáct hodin týdně. Po pětaosmdesáti letech jsme v Evropě na pětatřiceti až osmačtyřiceti hodinách. A co hůř: nové technologie se paradoxně postaraly o to, aby práce pronikla tam, kam dřív nemohla, a to jak v prostoru, tak v čase. Chytrý telefon se může rozblikat vždy a všude. „Nedávný průzkum potvrdil, že práce od devíti do pěti je věcí minulosti. Průměrný zaměstnanec zkontroluje poštu v 7.42 ráno, do kanceláře dorazí v 8.18 a opustí ji v 19.19.“
Žel, přesný odkaz na studii chybí – protože Fleming je levicový dogmatik, pro kterého je odstranění kapitalismu důležitější než nějaká fakta. Což ale ještě neznamená, že The Mythology of Work nestojí za pozornost alespoň kvůli dvěma trefným momentům.
Svou práci miluju – ale ještě radši se hodím marod
První palec nahoru si Fleming zaslouží za obšírnou kritiku fenoménu, kterému říká „já, práce“: „[P]ráce přestala být tím, co mimo dalších věcí děláme, a začala být tím, čím jsme. Čtyřiadvacet hodin denně a sedm dnů v týdnu, bez možnosti úniku.“ Na mysl se v těchto částech knihy derou maminkatelky, kreativní mlamojové, geekové trávící „volný“ čas na různých conech a campech.
Práce přestává být zlem nutným k obživě a stává se z ní životní poslání, což Fleming spojuje s dalším trendem: společenskou odpovědností firem. Ta je pro něj, pochopitelně, jen a pouze falešnou zástěrkou. Když se jízlivě rozepisuje o tom, jak jsou i tabákové společnosti schopné přesvědčovat zaměstnance i veřejnost, že konají dobro, člověku se opravdu trochu zasteskne po nelítostném, ale upřímném „kapitalismu, který si se všemi vytíral zadek“ („fuck you capitalism“).
Druhým milým momentem byla knihou skrz naskrz roztroušená oslava flákání, kverulantství a absentérismu. „Musím se vám přiznat: rád marodím. Samozřejmě ne nějak vážně. Nikdo by si nepřál cystickou fibrózu. Ale taková pěkná chřipka, krapet říznutá zvracením a průjmem, se dá považovat za vítanou návštěvu,“ protože člověka alespoň dočasně vysvobodí z totality „já, práce“, uvažuje Fleming. Že v tom není sám, dokazuje přece jen už lépe zdrojovanými statistikami odhalujícími, že až dvě třetiny zaměstnanců jejich práce nezajímá. Čtvrtina tento nezájem projevuje aktivně, třeba i drobnými sabotážemi.
Našince příjemně překvapí, že tento motiv knihy vyvrcholí několika stranami věnovanými Josefu Švejkovi a jeho schopnosti nenápadně podvracet řád a vyvolávat chaos. Právě švejkování pro Fleminga cestou, jak mýtus práce rozbít – ovšem jen cestou doplňkovou. Tou hlavní je kolektivní akce a společný boj za tradiční levicové nebo anarchistické požadavky: zkrácení pracovní doby na tři dny v týdnu, znárodnění monopolních a oligopolních firem, nahrazení státu decentralizovanými demokratickými institucemi a snížení významu peněz v ekonomice.
Další čtení
Nepoeticky, polopatě: Pokud máte pocit, že je váš život nahovno, neházejte hned bez přemýšlení všechnu vinu na svou práci.
Chvála práce nahovno
Pohladí, nepřesvědčí
I když souhlasím s tím, že lidi pracují víc, než by museli, k Flemingovu receptu zůstávám krajně skeptický. Netuším, proč s rozběhem skočit do utopie, když by stačilo přepsat pár odstavců v zákoníku práce. Nebo možná nestačilo, jenže o tom by měl nejdřív přesvědčit Fleming.
Ten namísto toho jede tři sta stran vágních a chabě vyargumentovaných marxistických bulšitů o neoliberalismu, vykořisťování a třídním boji. Na tak velkém prostoru nezvládá říct o moc víc než David Graeber ve své snad padesátinové Práci nahovno. Dogmatům dává Fleming přednost před daty, takže přesvědčí jen přesvědčené. Škoda a smutná ironie: dal si s knihou The Mythology of Work spoustu zbytečné práce.
Kýče fotografoval Sergey Kohl / Shutterstock.com
