Předplatit časopis Finmag

Válka sultána Erdoğana

Pavel Jégl
Pavel Jégl
3. 4. 2017

Osmanští sultánové dobývali Evropu. Ovládali Balkán, Černomoří i Uhry a jejich vojska obléhala Vídeň. Recep Tayyip Erdoğan se na ně snaží navázat.

Válka sultána Erdoğana

Turecký prezident si chce podrobit starý kontinent. A tak vyhlašuje Evropě válku – populační, chcete-li demografickou.

„Vyzývám Turky, své bratry a sestry v Evropě. Nemějte tři, ale pět dětí… Místo, kde žijete a pracujete, je teď vaší vlastí. Nárokujte si ho… To proto, že jste budoucností Evropy," citoval z projevu Recepa Tayyipa Erdoğana na mítinku v Istanbulu deník Hurriyet.

Poté co německá města a nizozemská vláda zakázaly Erdoğanovým vezírům před tureckým referendem agitky ve prospěch změn turecké ústavy, které mají posílit prezidentovy pravomoci, Erdoğan zasypává starý kontinent hrozbami. Mimo jiné vzkázal, že „přehodnotí turecký vztah k Evropě“. Chce to udělat hned poté, co Turci v dubnu změny schválí a z prezidenta se stane sultán.

Proč ale ještě dřív nepřehodnotí svůj vztah k Turecku sama Evropa? Na co čeká?  Je přece jasné, že Turecko do Evropy nepatří – jak kulturně, tak zeměpisně. Anebo se vystrašena dalším přílivem uprchlíků chystá před sultánem padnout na kolena?

Ten pokrok! Kde se to zastaví?

Turecko je formálně kandidátskou zemí Evropské unie (od roku 1999, o členství zažádalo roku 1987). Bruselské společenství s ním vede (přesněji přerušuje a obnovuje) rozhovory o členství. A čas od času ho chválí za dosažený pokrok. Je to nesmyslná a pokrytecká politika.

Země půlměsíce zasahuje do Evropy jen třemi procenty svého území, jinak se rozkládá za Bosporskou úžinou v Asii a na rozdíl od evropských zemí nemá kulturní základy v renesanci a osvícenství, ale v Orientu. Upozorňuje na to sám Erdoğan, který opakuje tezi, že „křesťanská Byzanc byla temnou kapitolou tureckých dějin“.

Turecko už není sekulárním státem, odkaz Mustafy Kemala Atatürka leží v troskách. Erdoğan a jeho Strana spravedlnosti a rozvoje budují islámský stát (s malým „i“) a kdoví, zda se z toho nevyklube islámská teokracie.

Evropská unie není vymezena jako křesťanské společenství. Je nicméně definována jako společenství hodnot. „Unie je založena na úctě k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, rovnosti, právnímu státu a dodržování lidských práv. (…) Tyto hodnoty jsou společné státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou (…),“ píše se ve druhém článku Lisabonské smlouvy.

Poměřováno takovou definicí, nemůže Erdoğanovo Turecko obstát.

Erdoğanův režim loni vypověděl Evropskou úmluvu o lidských právech a rozpoutal hon na čarodějnice. Teror, který vláda islamistického vůdce rozpoutala po neúspěšném pokusu o puč, předčí represe po vojenských převratech, které země prožila v minulých desetiletích.

A pokud se podíváte na bilanci jedenácti let přístupových rozhovorů (zahájeny v roce 2005), zjistíte, že během nich bylo otevřeno 16 z 35 kapitol. Uzavřena přitom byla jediná – věda a výzkum.

Myslí to Turci s Evropskou unií vážně? A myslí to Unie vážně s Turky? Je přece jasné, že pětasedmdesátimilionová muslimská země z Malé Asie by pro Evropskou unii byla příliš velké a nestravitelné sousto i kulturní a náboženský šok. Byl by to konec Evropy (nejen Evropské unie), jakou známe. A začátek jiné unie – euroasijské.

Bývalý německý kancléř Gerhard Schröder v článku pro Welt-Online napsal, že „bez Turecka zabředne Unie do podprůměrnosti“. Do čeho by však Unie zabředla s Tureckem?

Bratrství ve zbrani

Zatímco do Evropské unie mají Turci daleko, v NATO jsou už dávno – od roku 1952. Také zakládající dokument aliance (Washingtonská smlouva) přitom po jejích členech vyžaduje odhodlání „chránit svobodu, společné dědictví a civilizaci národů založenou na zásadách demokracie, individuální svobody a vlády zákonů“.

Turecko může plnit některá demokratická kritéria. V zemi jsou pořádány pravidelné volby, působí v ní konkurenční strany. Jenže o vládě práva a individuálních svobodách nemůže být řeč. Je jasné, že v tureckém případě převládl zájem Američanů na tom, aby jejich bombardéry měly na dosah západní oblasti Sovětského svazu.

Jak spojenectví s Turky funguje, se dá ukázat na základně v tureckém İncirliku. U hlavní brány tam svorně vlají turecká a americká zástava – půlměsíc a hvězdy s pruhy. Tím ale svornost končí.

Ze základny nedaleko hranice se Sýrií startují americké stíhačky k útokům na bojovníky Islámského státu. Mnozí z těch, které bombardují, přitom byli vycvičeni a také vyzbrojeni v Turecku.

Ze stejné ranveje vzlétají také stíhačky tureckého letectva (americké F16). Turečtí piloti mají jiné cíle – ostřelují kurdské oddíly bojující proti Islámskému státu. Kurdští bojovníci jsou vyzbrojeni americkými zbraněmi nebo kalašnikovy koupenými za dolary a používají českou munici.

Otázka pro majora Terazkyho: Není to snad absurdní?

Washingtonská smlouva předpokládá, že mezi spojenci platí mušketýrská zásada „jeden za všechny, všichni za jednoho". Je tedy načase, aby si evropští spojenci Turecka položili otázku, zda jsou ochotni takový stát bránit se zbraní. A jsou naopak Turci ochotni bránit Evropu?

Byznys zůstane

Lze tušit, že v referendu o ústavních změnách (v evropských zemích o nich Turci hlasují od konce března, v Turecku půjdou k urnám 16. dubna) žádané pravomoci Erdoğan dostane. Prezident se stane jak šéfem státu, tak vlády. Bude jmenovat a odvolávat ministry, vydávat dekrety, rozpouštět parlament…

Po referendu o ústavě se Erdoğan může vytasit s dalším referendem. Tentokrát o Evropské unii. Zeptá se v něm Turků, jestli chtějí s Unií pokračovat v přístupových rozhovorech, nebo je chtějí odpískat. Anebo rozhovory prezident odpíská sám.

Důvod sdělil Turkům v neděli na mítinku v Ankaře. „Víte, proč Turecko nemohlo 54 let vstoupit do Evropské unie (v roce 1963 podepsali Turci asociační dohodu s Evropským hospodářským společenstvím)? Protože Evropská unie je křesťanská unie… Je to křižácká aliance,“ vysvětlil turecký vůdce.

Pokud ale Turci vycouvají z unijní čekárny, neznamená to, že ztratí zájem o byznys s Evropou a že se stáhnou z celní unie. Erdoğan líčí Evropu jakou zkaženou část světa prolezlou nacisty a fašisty, ale když je v sázce obchod, jde ideologie i náboženství stranou.

Hned poté, co propukla roztržka s nizozemskou vládou, nechal se slyšet turecký ministr pro evropské záležitosti Ömer Celik a (nepochybně na Erdoğanův pokyn) ujistil holandské podnikatele, že jejich investice v Turecku „nejsou součástí krize“ (mezi EU a Tureckem).

Samosebou, dvacet miliard eur (540 miliard korun), které Holanďané investovali v zemi půlměsíce, a další miliardy, které mají naplánované, nejsou pro Turky k zahození.

Podobně se ve stejné době v Německu angažoval vicepremiér Mehmet Şimşek. Důvod je nasnadě: V Turecku působí víc než čtyři tisíce německých firem a Německo je pro Turky nejdůležitějším obchodním partnerem.

Obě mise, které zanikly ve vřavě kolem Erdoğanových urážek, naznačily, že Turci nebudou pálit mosty k evropskému trhu. Naopak budou dělat vše, aby na něj měli co nejsnazší přístup.

Takže byznys s Turky může být jediné, co z éry sbratřování se zemí půlměsíce nakonec zůstane.

Úvodní fotka: – Ano – hlas národa rozhodne. Heslo, se kterým si Erdoğan říká o silnější pravomoci. Zdroj: Shutterstock

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Pavel Jégl

Pavel Jégl

Novinář a grafoman. Po studiu automatizace a robotiky na ČVUT se živil jako konstruktér. Už před listopadem 1989 ale psal – do samizdatu a taky do šuplíku. Pak si vyzkoušel politiku, když byl zvolen za... Více

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu

Koupit nejnovější číslo