Marsonautka

Když se dívá na sci-fi filmy, rozčiluje se. Smířila se s tím, že bývají plné vědeckých nepřesností. Vytáčí ji zato, když snímky – třeba nedávný hit Gravitace – dělají z astronautů hloupé lidi, kterým se něco nedaří. „Přitom jsou to superhrdinové. Jsou připraveni na to nejhorší, co se může přihodit. Nejsou jako Sandra Bullocková, zmatená vystrašená ženská, kterou musel zachránit muž,“ rozohní se osmadvacetiletá slovenská astrobioložka Michaela Musilová. Ví o tom dost: katastrof jim organizace Mars Society připravila na obou simulovaných cestách k Marsu požehnaně.

Rok 2014. Poušť v Utahu. Skupina šesti lidí, filmař a malý robot Napoleon. Tři týdny ve stísněné stanici. Když si čtete popis expedice, neubráníte se vzpomínce na jiné dílo: britský sitcom Červený trpaslík. Legrace si ale moc neužili. „Měli jsme omezené snad vše: vodu, jídlo, které mimochodem vypadalo i chutnalo spíš jako žrádlo pro psy. Limitovaný byl příděl elektřiny i čas, po který jsme mohli komunikovat se Zemí. Na všechno jsme potřebovali povolení od velitelů mise, všechno jsme museli zapisovat, byli jsme pořád pod dozorem. Celý habitat měl v průměru osm metrů, každý dostal vlastní pokojík, tedy spíš takovou rakev, kam se nic jiného než vy sami nevešlo. Všichni jsme vlastně trávili čas jen ve společné místnosti, logicky to vedlo k ponorce,“ vzpomíná Musilová.

I díky expedicím do Grónska, kde ji v extrémních podmínkách ohrožovali polární medvědi, ale už byla Michaela Musilová zvyklá zažívat nepohodlí. „Ostatní na tom byli hůř. Vznikaly dost vyhrocené konflikty, někteří se dokonce rozhodli utéct. Jenže jsme byli uprostřed nehostinné pouště, okolo se toulaly pumy, bylo to nebezpečné. Začala jsem tam fungovat jako takový mediátor, rozhádané členy posádky jsem uklidňovala.“

I díky schopnosti tmelit kolektiv ji pak Mars Society vybrala i na další misi – a rovnou jako velitelku. Půl roku si sama vybírala posádku. Všichni si sedli – jenže pohoda to letos v lednu stejně nebyla. „O to víc nám organizátoři dělali zle. První den přestal fungovat záchod a museli jsme vymyslet, jak přežít bez něj. Pak nám nasimulovali výpadek elektřiny a topení. V habitatu jsme měli minus sedmnáct stupňů, museli jsme se k sobě navzájem tulit, abychom to přečkali. Ale nejhorší bylo, když jsme přišli o dvě třetiny zásob vody. Do konce mise jsme se už nesprchovali, jedli jsme z alobalu…“

Celý příběh astrobioložky a předsedkyně Slovenské organizace pro vesmírné aktivity Michaely Musilová si přečtěte v aktuálním vydání tištěného Finmagu.

---

V novém Finmagu najdete mnohem víc:

Proberte se!

Rozhovor s Magdou Vášáryovou. Skončí Česko po prezidentských volbách jako nárazníková země Ruska? A proč má Babiš v politice takový úspěch? Magda Vášáryová a pohled ze Slovenska.

---

Diamanty na harddisku

Hodnota bitcoinu i dalších kryptoměn vystřelila na desetinásobek. Nafukuje se velká investiční bublina, která skončí průšvihem, nebo budou bitcoin a ethereum stejný držák jako šperky po babičce?

---

Korunní princ al-Káidy

Na severu Sýrie se pod praporem al-Káidy sjednotilo na třicet tisíc bojovníků. Další tisíce jí přísahají věrnost po celém světě. Do boje je povede jedenáctý syn Usámy bin Ládina.

---

Kašpárek versus Uhlová

„Zvykli jsme si na to, že přes stát dotujeme firmy, které špatně platí,“ říká reportérka Saša Uhlová. V rozhovoru s Michalem Kašpárkem popisuje, jak si na vlastní kůži vyzkoušela nejhůř placená povolání v Česku.

---

Kašlete na víčka

Se zachraňováním životů je to jako s rodinnými nákupy: utrácejte tam, kde za svoje peníze dostanete nejvíc, přesvědčují efektivní altruisté. Kde přesně to podle nich je?