Nová krize měst: víc otázek než odpovědí

Skoro dvě dekády prodával konzultant a spisovatel Richard Florida městům po celém světě následující recept na ekonomický růst: stavte na třech T, technologii, talentu a toleranci, dělejte první poslední pro tvůrčí lidi – a investoři se k vám pohrnou. Vytrvale při tom mával falešným dilematem mezi povoláními takzvaně tvůrčími a netvůrčími (kam zařadit účetní Čapího hnízda?), motal příčiny a následky (těžko říct, jestli tolerance vede k růstu, nebo růst k toleranci) a ignoroval všechno, co se mu hodilo do krámu (Dubaj nebo Dauhá mají mizerný „gay index“, a přesto jsou to v rozporu s Floridovou teorií města bohatá). Viz moji recenzi Cities and the Creative Class – anebo parodický twitter @Dick_Florida.

Města od Austinu po Brno na to slyšela, ale nepřekvapivě všechno dopadlo jinak, než Florida věštil. „Bylo ode mě přehnaně optimistické čekat, že lepší a ke všem přívětivé územní plánování spadne z nebe. Ještě před krizí roku 2008 se ve městech, do kterých se vracel život, rozevíraly nůžky mezi chudými a bohatými. V centrech se zabydleli ajťáci, profíci a boháči – a méně šťastní zaměstnanci průmyslu a služeb se museli kvůli drahému bydlení začít poroučet pryč. Stejný osud potkal některé umělce a muzikanty,“ zpytuje svědomí v nové knize The New Urban Crisis.

Nejenom, že revoluce požrala svoje vlastní děti – rozuměj tvůrčí freelancery, kteří si často nemůžou dovolit bydlet tam, kde by chtěli. Vedle realitní bubliny jsou dalšími symptomy „nové krize měst“ třeba to, že několik globálně úspěšných metropolí bere stále větší díl koláče nebo že se kriminalita a epidemie drogových závislostí stěhují z center na předměstí. Tam pak frustrovaní lidé hlasují pro Donalda Trumpa nebo pro brexit.

Ale co když je úspěch Tokia přínosem i pro Tachov?

Často knihy kritizuju za to, že nabízejí přesnou diagnózu, ale pochybný lék: namátkou jsem to vytknul Přicházející vzpouře nebo Postkapitalismu. Teď jsem asi poprvé narazil na knihu, která to má naopak.

New Urban Crisis nabízí přinejlepším zmatený pokus o vysvětlení toho, co že se s americkými městy vlastně stalo a proč. (Florida pracuje téměř výhradně s americkými daty, což by až tak nevadilo, protože zkušenosti z Londýna, Berlína nebo Barcelony jsou podobné.) Ano, ceny nemovitostí a pozemků v centrech měst brutálně vzrostly. Příčin to může mít tucty: mimo jiné úbytek pracovních míst na venkově, regulacemi uměle zlevňované hypotéky a naopak deregulace kapitálu, globalizace a migrace, nástup Airbnb, změny životního stylu pod vlivem Sexu ve městě… a Florida v tom bohužel jasno neudělá.

Zato ulítává na detailech, které mají daleko k „actionable knowledge“. Podobně jako v poslední recenzované knize rozlišil 13 druhů sociálního kapitálu, teď zase věnuje celou kapitolu kategorizaci měst podle toho, jak daleko od centra a v jak homogenních oblastech v nich bydlí různé „třídy“. „Třebaže má každá metropolitní oblast svůj unikátní třídní otisk, naše mapy a analýzy ukazují, že jsou všechny ušité podle některého ze čtyř základních střihů.“ Jako diplomka z aplikované geoinformatiky asi ok, jako analýza pro širší publikum absolutně nezajímavé a nic neosvětlující. Navíc od začátku postižené tím, že je u podstatné části pracujících těžké jednoznačně určit, do jaké třídy patří – už jen proto, že můžou kombinovat víc úvazků.

A pak se při čtení vkrádá ještě jedna velká pochyba: některé z projevů „nové krize měst“ jsou bezpochyby lokálně nepříjemné, není ale například koncentrace talentů v několika megapolích globálně přínosná? Když nadaný designer nebo programátor odletí z Prahy do Kalifornie, Praha na tom sice krátkodobě tratí – ale lidstvo jako celek může dlouhodobě těžit toho, že jeho nejlepší mozky spolupracují na pár malých místech na velkých věcech. Fungovalo to tak ostatně odedávna, i když dřív dnešní roli San Francisco Bay Area či Chang-čou hrála Vídeň nebo Budapešť.

Body hlavně za sebezpytování

Pořád ale existuje jeden důvod, proč se do New Urban Crisis začíst – totiž závěrečná kapitola Urbanismus pro všechny. V tomhle bezmála manifestu má Florida několik dobrých zásahů. Od Ayn Randové si vypůjčuje termín „parazitické město“ – v takovém disproporční část bohatství putuje prostřednictvím nájmů k majitelům nemovitostí, kteří mají na jeho vzniku minimální podíl. Florida o rentiérech z New Yorku či Londýna a dalších vyznavačích náboženství NIMBY („ne na mém dvorku!“) píše jako o „nových městských ludditech“, protože lobbují za co nejrigidnější územní plány, a tedy nejpomalejší výstavbu nového bydlení. Škrtí tak města, z jejichž úspěchu tyjí.

Vedle vcelku častých a proto očekávatelných receptů – stavět obecní byty, investovat veřejné peníze do infrastruktury umožňující zahuštění, navyšovat platy lidem ve službách – vytahuje Florida i jeden méně okoukaný. Totiž vyměřovat místo daně z nemovitosti daň z hodnoty pozemku. Jednak by majitele parcel motivovala k jejich co nejefektivnějšímu využití, jednak by podle Floridy mohlo být její lokální přerozdělení dobrou pákou na lidi, kteří si nepřejí, aby se v jejich okolí cokoliv stavělo. Chybí tu ale aspoň zkusmý propočet, jak by taková daň měla být vysoká, aby výnos z vyplnění proluk ve středně zastavěném městě poznali obyvatelé ve své ledničce.

Na druhou stranu – že se tu nebude střílet nijak vysoko, to zběhlému čtenáři prozrazuje už jméno na obálce. V New Urban Crisis Florida otevřeně a docela odvážně přehodnocuje názory, které ho proslavily, a zároveň před podzimními volbami do obecních zastupitelstev nabízí, když ne neprůstřelnou, tak aspoň inspirativní programovou kuchařku pro kandidáty, kteří chtějí svá města dostat z různých krizí. To není málo.