Internet se s očima už narodil

V kampusech Harvardu i MIT protestují stovky studentů proti „počítačem řízené manipulaci s lidmi“ a „nechutné prostituci sociálních věd v žoldu válečné mašinérie“. Není to současnost a mladí nebojují proti sledovacím programům Národní bezpečnostní agentury, ani proti ovlivňování veřejného mínění kampaněmi Cambridge Analytica. Píše se rok 1969 a internet ještě neexistuje. Studentům dělá starost jeho předchůdce ARPANET. Síť, která na konci šedesátých let propojila univerzity napříč Amerikou, za štědré pomoci ministerstva obrany.

Kniha Surveillance Valley (Údolí dohledu) publicisty Yashy Levina vychází po dekádě plné odhalení, co všechno o našem pohybu i po těch zdánlivě bezpečných místech internetu vědí zpravodajské i marketingové agentury. Podtitul Tajná vojenská historie internetu je zbytečně skandální, a vlastně i zavádějící – Levine totiž neodhaluje nic vyloženě tajného. Nicméně je pěkné mít takhle po kupě čtivou připomínku, že pokud byly vůbec kdy počítačové sítě emancipačním nástrojem, tak proto, že to bylo zrovna v zájmu státu. Přesněji: Spojených států.

Echelon na komunisty

Při pohledu do vzdálenější historie to není překvapení. Jak Levine připomíná, už Abraham Lincoln umožnil svému ministrovi obrany Edwinu Stantonovi sledovat telegrafickou komunikaci. Na konci devatenáctého století urychlily mechanické kalkulátory ve Spojených státech sčítání lidu a umožnily segmentovat populaci podle etnika nebo zdravotní způsobilosti.

Když americkou vládu a armádu zastihla v roce 1949 zpráva o vyrovnání jaderných sil, rozhodly se v duchu této tradice znovu nabýt převahu investicemi do oboru, kterému dnes říkáme IT:

„A právě takhle se zrodil internet. Ze snahy vybudovat počítačové systémy schopné sbírat a sdílet zpravodajské informace, nepřetržitě sledovat svět, hlídat jednotlivce i politická hnutí, předvídat společenské otřesy – a předcházet jim. Někteří ze zúčastněných snili o vytvoření poplašného systému pro veřejný pořádek. O počítačové síti, která by odhalovala společenské a politické hrozby podobně jako klasické radary odhalují nepřátelská letadla. Zkrátka: internet byl od samého počátku navržený jako nástroj dohledu.“

Když vláda rozdává neviditelný plášť

Nečetl jsem zatím jinou knihu, která by tak vtipně zachycovala rozporuplnost přemýšlení o internetu ve všech etapách jeho existence. Zatímco pro část jeho tvůrců i uživatelů to vždycky byl prostředek dominance Spojených států nad vnějšími i vnitřními nepřáteli, pro jinou část to byl naopak nástroj umožňující naplnit anarchistické ideály a oslabit státní moc.

V jediné osobě tenhle rozpor ztělesňuje Edward Snowden. Jako zaměstnanec Národní bezpečnostní služby pomáhal budovat globální špehovací systém; mladý libertarián to bral jako svůj příspěvek boji proti tyranům na Blízkém východě. Když došel k přesvědčení, že vyhání čerta ďáblem, informace o masivním sledování vynesl ven prostřednictvím anonymizačního softwaru Tor.

Pasáž o Toru je druhý důvod, proč Údolí dohledu doporučit. Jeho uživatelé asi většinou vědí, že jde o výtvor sponzorovaný americkou vládou, konkrétně Naval Research Laboratory. Levine srozumitelně vysvětluje, jak služba funguje – a hlavně proč Američané tak subverzivní nástroj platí. Aby se mohli agenti po síti pohybovat skutečně anonymně, potřebují se schovat v davu. Čím víc lidí používá Tor, tím menší je pravděpodobnost, že návštěvník cílových stránek sedí v Langley.

Třetím důvodem k doporučení jsou potom popisy pozapomenutých událostí a portréty méně známých postav historie informačních technologií. Kromě univerzitních protestů proti ARPANETU v roce 1969 se Levine rozepisuje o senátoru Samu Ervinovi, který už na začátku sedmdesátých let griloval zástupce Pentagonu kvůli vytváření databází podezřelých Američanů, nebo o Stephenu Wolffovi, „muži, který privatizoval internet“. O pár knihách jsem napsal, že by byly dobrou předlohou pro životopisný film režírovaný Davidem Fincherem – v téhle je takových námětů hned několik.

America first

Nejviditelnější slabinou Údolí dohledu je, že se Levin zaměřil jen na špehování ze strany USA. V historických kapitolách to dává smysl: ARPANET a raný internet byl americkou záležitostí. Dnes ale celosvětovou síť využívají ke sledování snad všechny rozvědky. Zvlášť o praktikách Číny, která uživatele boduje i podle jejich online chování a těm problémovým pak mimo jiné brání v cestování, by to mohlo být zajímavé čtení.

Občas zamrzí drobná nepřesnost. Když Levine popisuje pád darknetového tržiště Silk Road, zdůrazňuje infiltraci darknetu agenty a prošpikování Toru bezpečnostními děrami. Jenže provozovatel tržiště Ross Ulbricht dojel především na svou prostořekost na diskusních fórech – selhal pověstný „lidský faktor“.

Nakonec – kdyby byly americké tajné služby tak mazané, jak vycházejí z Údolí dohledu, pak by poslední zahraniční intervence americké armády nekončily „nevýhrami“ a po světe neexplodovalo jedno překvapivé povstání za druhým. Levine připomíná, že se internet narodil se špionskýma očima – ale mimoděk taky to, že na nich má osm dioptrií.