Z velkých šéfů měli být obětní beránci. Tak proč jsou pořád za hrdiny?

Patnáctého září 2008 vyhlásila obří investiční banka Lehman Brothers bankrot. Byl to začátek řetězové reakce, která vedla ke kolapsu světové ekonomiky. Globální finanční krize, která následovala, odhalila, jak křehký je ve skutečnosti světový ekonomický řád. Jestli měl neoliberální kapitalismus někdy čelit krizi legitimity, bylo to právě tehdy.

Stačí se vrátit do prosince 2008, kdy tehdejší prezident Spojených států Barack Obama sepsul šéfy největších amerických automobilek za to, že na jednání o jejich záchraně přiletěli do Washingtonu soukromými tryskáči. Jak tehdy dodal jeden představitel Demokratické strany: „To jste se nemohli jednou spokojit s první třídou nebo si aspoň domluvit spolulet? Přinejmenším byste dali najevo, že chápete situaci.“

Krátce po propadu ekonomiky vypadali lidé z nejvyšších příček korporátního žebříčku stejně bezmocní jako ti na těch nejnižších. Krize ukázala, že ani generální ředitelé (CEO) firem ani jejich ekonomičtí poradci neměli jasnou představu o tom, jak funguje trh, natož jak ho ovládat. Lidem ve vyspělých zemích nezbylo než sledovat, jak splašený globální volný trh padá do pomyslné propasti. CEO přestal být hrdina, najednou vypadal spíš jako ten, kdo bude za všechen ten průšvih pykat.

Řiď nás, řediteli

Střih. Jsme o deset let dál a všechno je jinak. Těžko se věří, že si někdy někdo zkusil zpochybňovat ekonomickou a politickou nadřazenost velkých šéfů jako v roce 2008. Vrcholní manažeři vlastně o reputaci nikdy úplně nepřišli a dnes, víc než kdy jindy, je bereme jako vizionáře a vidíme v nich lídry. Ani o ta soukromá letadla nepřišli. Po krátkém symbolickém utahování opasků v době krize se CEO bez mrknutí oka vrátili na paluby svých tryskáčů.

Lidé, kteří šéfují vlastním firmám, mezi jinými Elon Musk, Mark Zuckerberg, ale taky Larry Fink z investiční korporace BlackRock, dnes tvoří novou třídu CEO celebrit, ke které mnozí vzhlížejí jako k idolům a hrdinům schopným zachránit svět.

To samé platí i pro širší okruh ředitelů-zaměstnanců, jako jsou Jamie Dimon z banky JPMorgan Chase nebo Tim Cook z Applu.

CEO se ale přitom podílejí na chodu světové ekonomiky prožrané rozrůstající se nerovností. Jako výmluvnou ilustraci stačí zmínit systém odměňování manažerů tak nemravný, že umožňuje například šéfovi Amazonu Jeffu Bezosovi vydělat téměř milionkrát víc než zaměstnancům jeho skladů.

Co je ale ještě strašidelnější: miliony Američanů zvedly ruku pro ostentativně superbohatého CEO a zvolily si za prezidenta Donalda Trumpa. V projevu po svém zvolení velebil Trump svůj obchodní talent jako klíč k politickému úspěchu: „Celý život jsem strávil v byznysu a vyhledával nevyužitý potenciál projektů i lidí po celém světě. To samé chci teď dělat i pro naši zemi.“

Zpátky do bezpečí zlatých časů

Jen na moment přerušené uctívání CEO jako hrdiny, vyjádřené nejvýrazněji ve volbě Trumpa prezidentem, nás dostalo do bodu, kdy se manažeři necení jen pro své schopnosti v oblasti byznysu, ale stávají se vzory ve všech sférách života. Žijeme v tom, co můžeme nazvat „CEO společností“: společností, kde je korporátní vedení modelem pro transformaci nejen byznysu, ale vší lidské činnosti, kde se od všech – od politiků přes nezaměstnané, dokonce až po ty, kteří hledají lásku – čeká napodobování kvalit opěvovaného vrcholného manažera.

Toto dnešní obdivné zbožšťování manažerů vyvolává otázku, co jejich pokračující idolizaci umožnilo, zvlášť když si uvědomíme, co způsobilo, že se před desíti lety ocitli na kraji propasti. V té době dost lidí doufalo, že ničivé dopady krize otevřou dveře změně ekonomického a politického paradigmatu a že ohlašují příchod férovější, rovnější a spravedlivější společnosti. Nejen, že tenhle příslib změny nevyšel – dnes taková změna vypadá vzdálenější než když dřív.

Po roce 2008 se nějaký čas ozývaly požadavky, aby manažeři byli povoláni k odpovědnosti a případně potrestáni. Jak se ukázalo, bylo to prakticky neproveditelné. Pracovní místa mizela, obchody zatahovaly výlohy, politici hlásali nutnost razantních úspor. Lidé si nic nepřáli víc než oživení ekonomiky. Jenže kdo by návrat do dobrých časů vedl, když jsou nejmocnější byznysmeni světa v nemilosti?

Z dilematu se zrodil nový příběh, vyprávění o hospodářském oživení, ke kterému nás šéfové dovedou. Tenhle příběh umožnil okamžitou, téměř zázračnou nápravu zničené reputace CEO. Souzněla s přitažlivým narativem krize: všechna víra se podle něj musí soustředit k návratu imaginárních zlatých časů, které panovaly před rozvratem. V poslední době se tenhle narativ vynořil u brexitu s jeho slibem obnovené britské suverenity a také v populistických politických sloganech jako Make America Great Again.

Touhy po obnově a návratu jsou samozřejmě zcela pochopitelné a vrhají světlo na důvody, kvůli kterým se ideologie volnotržního heroismu po krizi znovu dostala na výsluní. Na otázku, proč jsou manažeři stále idoly davů, ale odpovídá jen povrchně. Zatímco se jednotliví šéfové, od Martina Shkreliho z Turing Pharmaceuticals po Harveyho Weinsteina z Miramaxu, můžou stát terčem nenávisti kvůli své chamtivosti, zkorumpovanosti nebo zneužívání svého postavení, CEO jako ideál znovu vešel do obecného povědomí, třpytivý jak ryzí zlato.

Bůh krutý a nevypočitatelný

Finanční krize poukázala na hlubokou nejistotu, která koření v obavě z toho, že člověk nedokáže ovládat svět ekonomiky, který sám stvořil. Ta je jen ozvěnou obecnějšího strachu z nemožnosti rozhodovat o vlastním osudu. Lidé byli zničehonic postaveni před možnost, že jejich životy obrátily naruby rozmary a nepředvídatelnost nadpřirozeného trhu. Zatímco se od počátku dvacátého století (právem) provolávalo, že „peníze jsou světským Bohem světa“, najednou přišla hrůza z toho, že finančnictví je bohem krutým, takovým, kterému pramálo záleží na těch, kteří se klanějí u jeho pozlacených oltářů.

Při rychlé rehabilitaci obrazu CEO v představách a myslích nešlo jen o praktické věci, o přání zachovat si materiální výhody, které skýtá neoliberální kapitalismus. Bylo to psychologické opatření, nutná protiváha strachu z dehumanizace ve zběsilé frankensteinovské ekonomice. Jinými slovy: chtěli jsme si předstírat, že někdo má věci pod kontrolou, i když všechna fakta a důkazy nasvědčovaly, že pravda je opačná. Všechno může být odpuštěno, jen když se vrátí naděje.

Udržení mýtu CEO bylo potvrzením schopnosti jednotlivce ovlivňovat svět a mít v rukou svůj osud. Bylo třeba zachovat manažera jako heroickou postavu, aby i obyčejní lidé zase získali pocit vlády nad vlastními životy.

Zachovat si víru v CEO nebylo tedy ani tak založené na nějaké empirii, spíš šlo o průvodní jev bytí člověka, který nakonec potřebuje najít něco, v co věřit. Když byla realita příliš tvrdá, musela se vrátit fantazie. Slib, že se každému dostane spásy, když přijme evangelium podle CEO, přežil. Je to přesně ta samá víra, jako že cholerický, uřvaný, misogynní surovec dokáže dovést Ameriku k zářným zítřkům. Když Trump řekl, že povede Spojené státy jako firmu, „v černých číslech a v předstihu oproti plánu“, voliči mu vydláždili cestu do Bílého domu.

Vrcholní manažeři jsou představitelé schopnosti ovládat trh, který jinak vypadá neovladatelně a který se nestará o náklady lidských životů. Tato touha po kontrole ale selhává tváří v tvář skutečnosti, v níž na špatné straně zvedající se vlny nerovnosti stojí mnoho lidí, podléhajících tyranii nové neúprosné autoritářské politické intolerance. Nezbývá než doufat, že se s příští krizí naučíme, jak se zbavit fantaskního příběhu o CEO.

Z originálu, který vyšel na AEON.co, pro Finmag přeložil Michal Zlatkovský