Duel Tříska vs. Ježek: Šli by s Klausem znovu do kuponové privatizace?

Letos v únoru to bylo pětadvacet let od chvíle, kdy Dušan Tříska a Tomáš Ježek přišli s nápadem odstátnit státní majetek za pomoci kuponů.

Dodnes za to sklízejí potlesk i pískot. Jedni je chválí za elegantní řešení, druzí naopak zatracují, že napomohli velkým tunelům, které poškodily českou ekonomiku. Otcové kuponové privatizace pevně stojí za tím, že i z dnešního pohledu šlo o nejlepší možné řešení, jak dostat po revoluci majetek mezi lidi a nastartovat kapitalismus.

Odlišný pohled ale mají právě na „vedlejší účinky“ privatizace. Zatímco Tomáš Ježek tvrdí, že pokud by se správně sepsal zákon o investičních společnostech a fondech, mohlo se předejít nejhoršímu rozkrádání, Dušan Tříska považuje „asset stripping“ (kulantně přeloženo jako „výprodej aktiv“) za věc, která k tak rozsáhlému procesu zkrátka patří.

A pánové se neshodnou ani na tom, jaké zásluhy a vliv na dění kolem kuponové privatizace měl tehdejší ministr financí Václav Klaus.

Tomáš Ježek

tehdejší ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci

Nikdy v dějinách nenastala situace, že by byla celá ekonomika vlastněná a řízená státem. A tak na začátku transformace neexistoval žádný vzor, podle kterého by se dalo postupovat.

V únoru 1990 se na zámku v Kolodějích konala konference domácích a exilových ekonomů. Myšlenka kuponové privatizace napadla mě a Dušana Třísku o polední přestávce při procházce v zámeckém parku. Diskutovali jsme, jak privatizovat, když je úspor v rukou obyvatel tak žalostně málo, a prodávat se jim tudíž majetek státu. Napadlo nás ho rozdat, šlo jen o to, jakým způsobem. Z dětství jsme si pamatovali potravinové lístky. Představovali jsme si, že by lidé nějaké lístky – kupony, mohli vyměňovat za akcie.

Než se tak nakonec skutečně stalo, odehrály se ještě dvě velké a úspěšné improvizace, které způsobily, že kuponová privatizace nakonec nebyla jedinou privatizační metodou. Tou první byly restituce, tou druhou byla malá privatizace.

I z dnešního pohledu byla kuponová privatizace tou nejlepší a jedině možnou metodou. Byla to hra pro víc než osm miliónů lidí a dopadla bezchybně. Velké problémy vznikly až po jejím skončení, kdy se s akciemi začalo obchodovat a kdy se začal aplikovat velmi nepovedený zákon o investičních společnostech a fondech [připravený na federálním ministerstvu financí, vedeném Václavem Klausem, pozn. red.]. Nikdy bych už nešel do nějakého projektu, ve kterém bych neměl všechno v rukou a musel se spoléhat na spolupráci s někým, na koho není spolehnutí, jako v případě Václava Klause.

Dušan Tříska

tehdejší náměstek ministra financí

Jakkoli mohu být jen stěží považován za nezaujatého pozorovatele, kuponová privatizace byla samozřejmě i z dnešního pohledu to nejlepší řešení. Přitom jsem za ni vždy považoval všechny její součásti – od registrace prvního držitele investičních kuponů přes následný „asset stripping“ a nakonec i schopnost nové vlastnické struktury reagovat na změny okolního světa. Hlásím se tedy i ke všem společenským nákladům, se kterými mohla být kuponová privatizace spojena. Dokladem budiž snad i to, že momentálně navrhuji obdobně postupovat i v rámci transformace Severní Koreje, respektive sjednocení Korejského poloostrova.

To nás ovšem přivádí k politickým souvislostem tématu. Nutnou podmínkou realizace každého projektu uvedeného typu je totiž podpora někoho, kdo dokáže několikrát za sebou vyhrát parlamentní volby. Ponechám-li tedy stranou nesporné příspěvky Václava Klause k technickému řešení kuponové privatizace, je absurdní byť jen na vteřinu připustit, že projekt podobného významu by mohl být bez jeho politického vlivu zahájen, a co zejména – také dokončen při zachování zdraví a osobní svobody jeho hlavních aktérů.

---

Všechny fotografie Profimedia