Základní slova 34: Rozprava o politice mezi státy

Irena Válová:

Není snadné nalézt něco víc politického, než jsou mezinárodní úmluvy a smlouvy. Říká se tomu mezinárodní právo, jako by snad existovalo nějaké „právo mezi národy“ nebo dokonce práva národů. Jistě by mnozí řekli, že národy přece mají rovnocenná práva. Ano na papíře existují různé konstrukce, které pomocí smlouvy organizují život nikoli už jen jednotlivci nebo skupině lidí, ale skutečně celým národům.

Takovým příkladem je smlouva o Evropské unii. Už zakládající Římská smlouva z roku 1957 říká, že posláním Evropského hospodářského společenství je společný trh, odstranění překážek volného pohybu osob, služeb a kapitálu, založení systému hospodářské soutěže, společná zemědělská a dopravní politika, sblížení vnitrostátních předpisů pro společný trh či evropský sociální fond pro zaměstnance. Vznešené myšlenky.

Třeba cíle společné zemědělské politiky: zajistit odpovídající životní úroveň zemědělského obyvatelstva, a to zejména zvýšením příjmů osob zaměstnaných v zemědělství a zajistit spotřebitelům dodávky za rozumné ceny – prostřednictvím regulace cen a subvencování výroby i odbytu. Ale takové cíle, takový slovník a takové prostředky přece používala v téže době diktatura v Československu!?

Mezinárodní smlouvy jsou však zjevně od toho, aby se neplnily. V Římské smlouvě z roku 57 je závazek volného pohybu, tedy odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnání, odměnu a pracovní podmínky. Po devětapadesáti letech toto neplatí pro všechny podepsané. Společná dopravní politika se vymkla. Právě tak energetika. Předpisy pro trh jsou jen sjednocením obchodních cejchů, norem, měr a vah, jejichž porušení musí být třeba v Británii trestným činem. Původní „přesouvání hospodářské činnosti ke škodě členského státu“ z Římské smlouvy se stává normou.

Jestliže má právo někde krátkou dobu trvanlivosti, pak je to právě mezi národy. A politici stejně budou uzavírat další pakty a unie a dobývat tak nová území pro své lidi a trhy pro svůj průmysl jen proto, aby je vzápětí zase ztratili. Ale není to vlastně lepší než vést války? Není humánnější dobýt Českou republiku pomocí právních předpisů než pomocí raket?

Aleš Pejchal:

Odpověď na otázku začnu tak, že nám asi nikdo nebude věřit, že jsme na otázce a odpovědi nebyli předem domluveni. Kouzelné zůstává, že otázka byla zcela spontánní a já samozřejmě do poslední chvíle, jako vždy, netušil, na co budu tázán. Tedy, profesor Malenovský začíná svoji učebnici Mezinárodního práva veřejného slovy: „Mezinárodním právem rozumí tato učebnice soubor norem, které zajišťují mírovou existenci a plynulý vývoj mezinárodního společenství.“ Dovolím si tvrdit, že hlavním cílem mezinárodních smluv není jejich naplnění beze zbytku všemi signatáři, ale především, aby oni signatáři po sobě nestříleli.

Když můj pradědeček coby řeznický tovaryš vyrazil koncem devatenáctého století na vandr celou Evropou, nemusel vůbec o nějakém právu volného pohybu osob přemýšlet. Práci bez problémů našel všude, byl šikovný. Protože si však musel umět onu práci domluvit, přinesl si s sebou zpátky do Čech nejen nejnovější poznatky v oboru řeznickém, ale i znalost několika evropských jazyků. Počátkem století dvacátého pak zcela svobodně, řádně vyučen a cechem řeznickým ctěn, otevřel řeznictví a hospodu v Rychnově nad Kněžnou. Kdyby nepřišly v průběhu minulého století dvě světové války, možná bych nebyl advokátem, ale pokračovatelem svého pradědečka v živnosti hostinské. Pradědeček obě války přežil, tu druhou sice z větší části v koncentračních táborech, ale hospodu, během první republiky přestěhovanou do Brandýsa nad Labem, vlastnil stále. O ní, a tím i o život, jej připravili až komunisté počátkem padesátých let. A já, v té době narozen, coby tovaryš kteréhokoli řemesla jsem nemohl vyrazit na vandr nikam.    

Spontánnost fungování řádu lidského a samozřejmě i mezinárodního společenství umožňovala pradědečkovi pohyb kamkoli. Nikdo se při tom jeho cestování o něj nezajímal, nebránil mu v něm ani ho při něm nechránil. Bylo a je naprosto přirozené, že nesl úplnou odpovědnost za svůj vandr Evropou a nikomu do toho nic nebylo. Jenomže prudký a nezadržitelný vývoj zbrojního průmyslu přinesl takové množství a druhů zbraní, že války ztratily punc lokálních konfliktů. Bez problémů se od počátku dvacátého století mohly rozšířit v nesmírně krátké době nejen po celé Evropě, ale i po celém světě. A to začalo být nebezpečné i pro ty, kteří z válek těžili. I jim hrozilo bezprostřední ohrožení.

Mezinárodní právo i politika ztratily svoji původní tvář i charakter. Už nešlo jen o uzavírání paktů s někým proti někomu. Už nešlo jen o převracení na „moji víru“ a tím o vytváření právních podmínek pro moji výrobní a především obchodní expanzi. Bylo zapotřebí v rámci mezilidských vztahů vynalézt něco, co by zabránilo lidskému společenství v sebezničení. Mezinárodní právo i politika po první světové válce opustily pole svého spontánního vývoje a počaly vytvářet různé, rádoby velice organizované systémy, jejichž jediným cílem byla ochrana lidstva před sebou samým. Tato organizovanost samozřejmě nevyhovovala a nevyhovuje přirozenému běhu života lidského společenství. K němu nezbytně patří i různé excesy v podobě násilí, zániku a nové obrody. Jenomže obě světové války byly takovým mementem, že přirozenost nepřirozenost představitelé států, zpočátku jen evropských a severoamerických, vymýšleli jeden mírový projekt za druhým, byť je tak přímo nenazývali.

Dnešek jako by na to vše zapomněl. Že jakýkoli přirozený volný pohyb byl nejdříve zcela programově zakázán, aby se postupně a regulovaně mohl povolovat. Že v důsledku plánované ochrany lidstva vznikaly zcela nepřirozené státní útvary. A vznikají další, jenomže chybí ta poctivá věta. Bojím se celosvětové války, protože ta by zcela zničila můj byznys. Se spontánností života společenství to nemá nic společného. Svět zničující válka od roku 1945 nepřišla, leč je to tak správně? Na tuto otázku asi nikdo nemá vyčerpávající odpověď.