Základní slova 37: Rozprava o budoucnosti politiky a práva

Irena Válová:

Vliv jednotlivých generací a jejich představ o světě a hodnotách na právo je zřejmý. Jsou generace, pro něž byla nejvyšší hodnotou svoboda a dnešní život by považovaly za nesvobodný. Jiné generace hovořily o solidaritě mezi lidmi tak dlouho, až se v současnosti nesolidární chování – třeba neplacení daně sociálního pojistného – stalo trestným činem. Generace před námi považovala za solidární okrádat se navzájem a nemít nic.

Stejně je zřejmé, že současná generace voličů má strach z přirozeného práva, strach z odpovědnosti a strach ze změny, proto máme stále právo socialistické.

Avšak hodnoty přicházející generace také nejsou známé. Je to znovu ona svoboda? Nebo znovu socialismus? A tak lze obecně říci, že jediným jistým jevem u nás i v Evropě je onen strach… z nejistoty, jako by bylo, proboha, možné uzákonit v globalizovaném světě jistotu. Nebo to snad možné je?

Úvaha o budoucnosti politiky a práva je nesmírně obtížná právě dnes. Avšak pokusme se o ni. Pokusme se o úvahu, kam se takto bude ubírat právo a jak bude vypadat třeba za třicet let.

Aleš Pejchal:

Poznání vlastní budoucnosti je otázkou, která lidstvo vzrušuje soustavně a neustále, od chvíle, kdy se mu stalo vlastním abstraktní myšlení a tím se odlišilo od ostatních živých tvorů. Leč poznání dnů příštích v jejich úplnosti nemůže přinést člověku nic jiného než nesvobodu. Vědomost o všem, co bude následovat, bez možnosti jakkoli změnit skutečnost, či se o to jen pokusit, v sobě skrývá rezignaci. Vzpomeňme si, jak v průběhu sedmdesátých a hlavně osmdesátých let minulého století prakticky nikdo nevěřil ve změnu režimu v naší republice, protože se domníval, že budoucnost, byť násilně, je dána na hodně let dopředu. Zároveň však každý pociťoval zvrhlou jistotu, že pokud si příliš s režimem nezadá, proklouzne životem bez větších problémů.

Obrovský posun v evropské politice i právu v minulém století nepřineslo nějaké jiskrné přemýšlení politiků či právníků, ale hrůzná zvrácenost druhé světové války, jejíž neblahé plody pocítil naprosto každý obyvatel Evropy. Její dopad dal vzniknout především Smlouvě o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě v roce 1950 a Smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství, jež byla signována v roce 1957, jak symbolické, rovněž v Římě. Zároveň však ona válka na dlouhý čas posílila nesmyslné ideje komunismu i socialismu. Kdybychom se začetli do poválečných francouzských či italských novin, viděli bychom, jak velký prostor a moc měly v té době komunistické strany těchto zemí.

Dnešní Evropa je rozhodně méně socialistická, než byla v padesátých či šedesátých letech minulého století. Na druhé straně je daleko víc zpohodlnělá. Bezpečné prožití celého života je bráno jako samozřejmost, dokonce jako neochvějná konstanta, která může být vyrušena maximálně vítězstvím či prohrou oblíbeného týmu ve fotbalovém utkání. Leč tato pohodlnost a zahleděnost především do vlastních zálib či pracovního úspěchu může být zhoubná i nebezpečná.

Veleduch praktik moci a vládnutí, renesanční myslitel Niccolo Machiavelli měl naprostou pravdu ve své slavné větě: „Štěstěna nemění své úradky tam, kde současně nedochází ke změnám obvyklých postupů.“

Evropa, tedy její muži a ženy, kteří jsou vidět jako nositelé moci, i ti neviditelní, o to však mocnější, jako by stále nechtěli vzít na vědomí, že stát, natož pak kontinent nelze řídit. Stále více potlačují spontaneitu vývoje a tím i nepřirozeně mrzačí spontánní řád společenství, které zde žije. Takový přístup může mít v budoucích (požadovaných v otázce) třiceti letech dvojí důsledek, které dějiny lidstva znají. Při pokusech o odhad budoucího vývoje ostatně nelze než se opřít o historii.

Buď bude evropské společenství dále stagnovat ve své pohodlné jistotě a časem je pohltí flexibilnější společenství, pravděpodobně z Asie, které nabízí naději ekonomického růstu, a tím i svobodu svým příslušníkům. Ovšem svobodu poněkud jinak modifikovanou, než je ta, která klade největší důraz na ochranu života téměř za každou cenu. Bude to svoboda pojatá v kolektivním duchu, kde život jednotlivce nehraje tu nejpodstatnější roli.

Anebo dojde ke konfliktu, jehož důsledky těžko předvídat. Může být jak zcela zničující, tak takzvaně očistný, jenž uvolní prostor potlačovanému spontánnímu řádu, v němž musí společenství lidí v Evropě žít, chce-li uvažovat nadále o svobodě jako nejdůležitější lidské hodnotě. Já věřím, že chce.

Třicet let je velice krátká doba v lidské historii. Navíc je to doba, kam lze ještě dohlédnout, neboť bychom oba dva ještě v té době mohli žít. Ale nenalhávejme si, že teď naše generace čtyřicátníků a padesátníků buduje nějaké základy pro život společenství v Evropě za třicet let. Naše úsilí musí být zaměřeno především k dnešku a k tomu, aby politika i právo toliko vytvářela prostor pro svobodu jednotlivce, jenž je nadán pomoci nemohoucím, nikoli potřebným. Ti si budou muset teď i v budoucnu najít své životní štěstí sami, stejně jako ostatní.