Jak odstranit mozkový malware
Joseph Heath se snaží z veřejné debaty vytlačit selský rozum a vrátit do ní… rozum.
Určitě už jste to taky slyšeli nebo četli. Cikáni nemusí platit za léky. Birmingham už je zcela muslimské město. Očkování způsobuje autismus. Unie zakázala zabíjačky a Norové zabaví rodičům každý rok devět tisíc dětí. A vedle kachen tu máme ještě druh zpráv, kvůli kterému americký moderátor Stephen Colbert vymyslel novotvar „truthiness“. Můžou stát na vodě, protože jejich autoři i publikum „prostě cítí“, že jsou pravdivá, a důkazy nepotřebují. Generace Y je líná a slabá. Nakládáme si toho na sebe moc a bolí nás z toho pak záda. Bude konec světa. „Truthiness“ nemá zavedený překlad, česky o takových blábolech obvykle říkáme, že jsou „k zamyšlení“ nebo že „konečně někdo nahlas řekl, co stejně víme všichni“.
Profesor filozofie Joseph Heath tohle všechno označuje ve své knize Enlightenment 2.0 (Osvícenství 2.0) za duševní malware, škodlivý software šířící se virálně od mozku k mozku – a hledá způsoby, jak ho zastavit a zničit.
Složitý svět vs. intuice: 1 : 0
Zkušeného čtenáře nepřekvapí, že Heath staví na díle slavných psychologů Amose Tverského a Daniela Kahnemana, kteří rozlišili dva druhy myšlení: rychlé a pomalé. Váš mozek se může rozhodovat buď na první dobrou, intuitivně, instinktivně, bleskově: to oceníte, když uskočíte před autem, aniž byste napřed museli počítat, jestli tuna a půl zabrzdí ze šedesátky ještě před přechodem, nebo až na něm. Taky ale můžete činit abstraktní, hypotetické a především dobře promyšlené závěry: díky tomu máme třeba ty automobily. Problém je, že takové myšlení je namáhavá práce, do které se všichni musíme trochu nutit – a podle Heatha se toho ve veřejné debatě nebezpečně zneužívá.
Svízel je, že si rychlé instinktivní myšlení neví rady se složitým moderním světem. Z přehršle Heathových příkladů vyberme očkování: Pomalým myšlením nelze nedojít k tomu, že je očkování velkolepý vynález – bohužel „[n]echat někoho vrazit jehlu do plačícího dítěte prostě nepůsobí jako dobrý nápad“. Nebo takové dopravní zácpy: „Jejich všeobecně známým řešením je podpora hromadné dopravy a zároveň výběr mýtného. Jenže motoristé vyletí z kůže pokaždé, když to někdo navrhne, protože to znamená brát peníze nám a dávat je někomu jinému, totiž vyžírkám.“
Zdravotnictví, doprava, výchova a vzdělávání, trestní právo: to všechno jsou podle Heatha oblasti, ve kterých konzervativci pod praporem „selského rozumu“ prosazují věci, které mají prokazatelně horší výsledky než liberální politika. „Skutečnost straní liberálům,“ cituje ještě jednou Colberta. (Originální citát „reality has a well-known liberal bias“ by šel přeložit i tak, že je skutečnost na straně levice, ale kniha zkoumá víc společenská než ekonomická témata. V Česku navíc pravičáci nemají na „common sense conservativism“ monopol: „sluníčková frakce Svobodných“ je liberálnější než papírově levicový ministr školství nebo prezident.)
Tři antiviry, žádný spolehlivý
Co s tím? Reagovat na kachny a na bláboly racionálními protiargumenty je podle Heatha těžké. Propadnete nejspíš stejně jako demokrat Michael Dukakis, který v prezidentské debatě suše kritizoval neúčinnost trestu smrti i v odpovědi na dotaz, jak by potrestal případného vraha své ženy. Nebo můžete zkoušet porazit oheň ohněm, jak to dělá filmový dokumentarista Michael Moore, který podle Heatha umí jako jeden z mála levičáků hrát na city stejně dobře jako konzervativci. Anebo – a to by Heath viděl nejradši – se dá na nesmyslnost politického malwaru reagovat satirou odhalující blbost oponentů. Inspirovat vás můžete třeba show Jona Stewarta. Asi nejsem jediný, kdo by dal kousavé „službě pro uvádění Marcela Chládka a Tomia Okamury na pravou míru“ přednost před jakýmkoliv debatním pořadem, který se teď vysílá. Ostatně i s tím muslimským Birmingham byla zábava veliká (#foxnewsfacts). Na druhou stranu ale nemyslím, že by posměch nějak výrazně pomohl racionalizaci veřejné debaty. A vůbec: v téhle části Heath zapomíná na svou vlastní medicínu a namísto věcných argumentů čerpajících například z psychologických poznatků o komunikaci nabízí spíš zbožná přání.
Pak Heath chválí systémová opatření, jako je regulace televizního vysílání a trestání stanic za nepoctivé informování, anebo dvoukomorový parlament, který zákony přijímá o něco pomaleji a teoreticky jim tak věnuje větší pozornost. V samotném závěru předkládá „Manifest pomalé politiky“: neuspěchané racionální zhodnocování skutečnosti vítězí nad demagogií. Bohužel jen na papíře, protože, co si budeme povídat, právě ti hňupové, kteří by si Enlightenment 2.0 měli přečíst, to nikdy neudělají. Tahle nešťastná situace ale není Heathova chyba ani vada knihy.
Za tu bych označil přílišné stranění liberálům. Jak nám mohla připomenout třeba kniha Not Cool Grega Gutfelda, i američtí levičáci se řídívají příliš rychlým myšlením: věci vyrobené přírodou jsou cool, zato věci vyrobené průmyslem jsou fujky, stejně jako třeba války. Heath není tak uřvaně černobílý jako Gutfeld: kritizuje například přehnaně liberální školy, ve kterých žáci dělají jen to, co je baví. I tak by neuškodilo, kdyby takových příkladů nabídl víc. Ne ani tak kvůli vyváženosti, jako spíš kvůli osvětě.
Přes tuhle výtku je Enlightenment 2.0 přínosné čtení pro studenty žurnalistiky, politiky všech významů a vůbec každého, kdo jakkoliv zasahuje do veřejné debaty.
Naneštěstí jsem knihu četl v elektronické verzi, takže do Parlamentních listů nemůžu vzkázat, jak moc je bude ten papír škrábat.
PS: S truthiness se bohužel můžete setkat i v mých nedávných článcích. Na Den knihy jsem vyhejtoval nakladatele za to, že próza vzniká bez péče redaktorů, což za prvé není pravidlo, za druhé to nepodpírá hlavní myšlenku textu, že by se DPH na knihy nemělo snižovat. Na Den matek jsem pak napsal, že hostinští zakazují vstup dětí „běžně“, což je taky přepísknuté, ostatně Nejvyšší soud tuhle praktiku zakázal. V obou případech jsem psal rychleji, než myslel, za což se omlouvám.
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu