Nerovnost škodí i bohatým
Podle nobelisty Josepha Stiglitze by měly rozdíly v příjmech vadit i těm, kteří nejsou založením rovnostáři. Silně stratifikovaná společnost totiž mrhá nejcennějším aktivem: lidmi. V důsledku prodělají všichni.
Česká debata o sociálních rozdílech je polarizovaná a monotónní zároveň. Na jedné straně jsou pravicoví komentátoři, podle kterých přerozdělování ohrožuje přirozený a efektivní běh kapitalismu; viz třeba názory Pavla Kohouta. Levicoví publicisté dilema buď rovnost, nebo kapitalismus hojně přejímají, i když s opačnou preferencí; viz postoje Jana Kellera a trustu okolo A2larmu.
Mezi jedněmi a druhými zeje prázdný prostor ve středu, ze kterého by mohl znít, ale nezní hlas někoho jako nobelisty Josepha Stiglitze. Ten ve sbírce svých novinových a časopiseckých komentářů z posledních let The Great Divide: Unequal Societies and What We Can Do About Them (Velká propast. Nerovné společnosti a co s nimi můžeme dělat) káže jednoduchou zvěst: příjmová nerovnost je špatná pro kapitalismus a je špatná i pro ty nejbohatší.
Joseph E. Stiglitz: The Great Divide: Unequal Societies and What We Can Do About Them – vyšlo v nakladatelství W. W. Norton & Company v dubnu 2015, 448 stran, 20 dolarů (verze pro Kindle).
Sociálním státem za fungující kapitalismus
Nejlépe odhaluje Stiglizovy postoje a argumenty tato delší pasáž z eseje Vláda jednoho procenta, prostřednictvím jednoho procenta, pro jedno procento, původně otištěné ve Vanity Fair v květnu 2014:
Když přijde řeč na rozdíly v příjmech, někteří lidi pokrčí rameny: A co má být, že tenhle bere víc, a tenhle míň? Podstatné přece není, jak koláč rozdělíme, ale jak velký ho upečeme. – Tenhle názor je zásadně pomýlený. Ekonomika, ve které se většině lidí vede rok od roku hůř, což platí i o té americké, totiž nemá valné vyhlídky na dlouhodobou prosperitu. Důvodů je hned několik. Za prvé, narůstající nerovnost je rubem jiného jevu: mizejících příležitostí. Jestliže přestaneme usilovat o rovnost šancí, zanevřeme tak na efektivní využití jednoho z nejcennějších aktiv, totiž našich lidí. Za druhé, řada okolností, které k nerovnosti přispívají, jako například bujení monopolů nebo zvýhodněné daňové sazby pro jisté zájmové skupiny, podrývají efektivitu celého hospodářství. To se navíc děje stále dokola: nerovnost způsobuje další deformace, které nerovnost ještě prohlubují. Podívejte se na to, kolik znamenitých mladých hlav nastupuje s vidinou astronomických odměn do finančního sektoru, namísto do oborů, které by pomohly budovat produktivnější a zdravější ekonomiku. Za třetí, a to je nejdůležitější, moderní ekonomika vyžaduje značnou míru kolektivní akce: vláda musí investovat do infrastruktury, vzdělávání a technologického vývoje.
Co by tedy měla Amerika udělat? Omezit daňové úlevy pro firmy a pro nejlépe placené zaměstnance. Zdanit kapitálové výnosy: kdyby se to dělo stejnou sazbou, jakou se daní práce, Washington by podle Stiglize získal do rozpočtů až dva biliony dolarů během deseti let. Další prostor pro resuscitaci sociálního státu o obnovení sociální mobility vidí Stiglitz ve zdanění zplodin a těžby neobnovitelného přírodního bohatství.
Taky jsme četli
Francouzský ekonom Thomas Piketty vyvolal svou sedmisetstránkovou knihou Capital in the Twenty-First Century takový poplach na celé šíři mého radaru, od jakobínů po anarchokapitalisty, jako nikdy nikdo před ním.
Tradiční nemoci publicistické antologie
Stiglitz píše čtivě, stručně a jasně. Často argumentuje kulometnou palbou „za prvé – za druhé – za třetí“, což bývá znamením, že se texty nerodily v návalu grafomanie po lahvi malbecu (dívám se na vás, pane Talebe!), ale vznikly na základě promyšlené osnovy. Přesto má The Great Divide dvě výrazné slabiny, pramenící z toho, že jde o antologii, a to publicistických textů.
Jak se u podobných sbírek stává, některé myšlenky se tu opakují. Pokud byste si měli dát panáka pokaždé, když Stiglitz napíše, že mladou dívku z nemajetné rodiny čekají větší šance na společenský vzestup v Evropě než ve Spojených státech, pak bych nechtěl zažít vaše ráno. Není to ještě festival sebeplagiace, něco nového se najde v každé kapitole, ale počítejte s tím, že je Stiglitz myslitel typu ježek. Tedy že má své jedno velké téma a k tomu vše zcela očekávatelně stočí, ať už jde o školství, potravinovou výrobu nebo urbanismus. Že nepřekvapí.
A jak to bývá u sloupků, mnohdy tu chybí odkazy na zdroje a data. Hodně rétoriky, málo empirie. Na jednu stranu se díky tomu The Great Divide tak lehce čte. Na druhou vás ale nevyzbrojí argumentační municí, s níž byste mohli zapálené straníky přesvědčit, že je dilema mezi solidární a tržní společností do značné míry falešné. Pro tu musíte sáhnout třeba po starší a náročnější Stiglitzově knize The Price of Inequality: How Today’s Divided Society Endangers Our Future.
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu
