Středověk neskončil, středověk trvá
Historiku Martinu Nodlovi se daří přiblížit dnešnímu člověku každodennost vrcholného a pozdního středověku, aniž by ji příliš idealizoval.
Kam ten svět spěje? Většina lidí pracuje nejvýš 250 dní v roce a zbylé tři měsíce se flinká. Tři pětiny produktivní populace dře na dvě pětiny dětí a starců. Ministři financí každý rok upravují výši daní a člověk netuší, na co se připravit. Lidé se překotně stěhují z místa na místo, místo aby raději někde zapustili pevné kořeny. Pošetilci se snaží prodloužit si věk zdravým životním stylem, podvodníci jim prodávají neúčinné potravinové doplňky, podpořené masivní reklamou. Podnikatelé lobbují u politiků a úředníků, aby ze svého odvětví vyštípali inovativní konkurenci. A do toho všechen ten nacionalismus!
Martin Nodl: Středověk v nás – vyšlo v nakladatelství Argo v roce 2015. 312 stran, 298 Kč. Autor recenze obdržel od nakladatelství bezplatný recenzní výtisk.
To v takovém středověku lidé pracovali nejvýš 115 dnů každý rok, neproduktivní část populace představovala maximálně dvě pětiny z celku, někteří měšťané vydrželi v jednom domě i celých deset let, zdravý živ-. Tak počkat!
Že by se životy a tužby lidí v našem kulturním okruhu za sedm století, během kterých do střední Evropy přišly moderní státy, industrializace a globalizace, zas až tolik neproměnily? Tvrdí to historik Martin Nodl z Centra medievalistických studií na Filosofickém ústavu Akademie věd ve své poslední knize Středověk v nás. Ta se letos dočkala (nakonec neproměněné) nominace na cenu Magnesia Litera v kategorii literatura faktu; v populárním žánru „čím dnešek připomíná minulost a čím minulost připomíná dnešek“ patří k tomu lepšímu.
Rozpočet? Co to je?
Nodl v deseti statích čtivě odhaluje, jak středověký člověk od poddaného po šlechtu vnímal dětství, stáří, manželství, nemoc, národ, strach, nadpřirozeno – a taky jakou roli v jeho životě hrály daně a alkohol. Právě v kapitolách věnovaných ekonomii vystupuje přednost Středověku v nás ve srovnání s výstupy historiků, jako je Vlastimil Vondruška: Nodl je akademik, který se poměrně úspěšně vyhýbá zjednodušování a idealizaci.
Takže zatímco se Vondruška bez uvedení do širších souvislostí rozplývá nad tím, že středověcí měšťané mohli slavit den daňové svobody už v lednu, Nodl na takové líbivé srovnání s dneškem nepřistupuje:
Samotné vybírání zemské berně bylo v českém i moravském prostředí především výrazem reprezentace královské moci. Panovník se sice prostřednictvím obecných berní snažil zlepšit špatnou finanční situaci komory, jež nebyla s to utáhnout věčně předimenzované nároky dvora i králů samotných. Protože nemáme k dispozici vyjma zanedbatelných zlomků žádný účetní materiál královských komor z dob přemyslovských a lucemburských panovníků, nemůžeme odpověď na otázku, zda byla daná situace způsobena i špatným hospodařením či neschopností sestavit vyrovnaný „rozpočet", tedy jevy, jež známe dnes a denně i z doby moderní. Na rozdíl ode dneška však byli královští „ekonomové" ve výhodě, neboť při relativní stálosti finančních zdrojů pro ně mohlo být mnohem snadnější stanovit příjmovou stránku. Takovéto uvažování jim ale bylo patrně zcela cizí a i samotné slovo „rozpočet" zde vlastně užíváme nesprávně, neboť středověk ho v moderním slova smyslu neznal, což známe především na základě hospodářských situací městských pokladen. Hlavní zdroj královských či markraběcích příjmů tvořily regály a výnosy komorních majetků, tedy z královských měst a klášterů. Právě na ně se nyní musí upírat náš zrak a právě na jejich pozadí se pokusíme osvětlit velice složitou problematiku daňového zatížení středověkých měšťanů a venkovanů, neboť na jejich bedrech, nikoli na bedrech městských rad či klášterních vrchností, ležela většina berních povinností.
Přestože z těchto důvodů nebyly pro chod středověké veřejné správy daně vybrané od poddaných až tak zásadní, berní povinnosti obyčejným lidem i tak ztrpčovaly život – a to například proto, že se během několika let výše daní měnila i několikanásobně: „Na Novém Městě Pražském se v letech 1412–1417 pohybovalo reálné roční berní zatížení mezi dvěma až šesti půl groše zaplaceného z každé kopy majetku – tzn. 1,2 % až 3,9 % z celkového majetku.“ Tady vidíme další rozdíl oproti dnešku: žádná daň z příjmů, zato citelná daň z majetku.
Na solar...
... spisovateli
Možná si myslíte, že jste na bulšit o této dnešní zkažené době a starých dobrých časech už zvyklí. Ale číst tu a tam Václava Cílka a pak v úterní MF DNES narazit na rozhovor s historikem a autorem historické beletrie Vlastimilem Vondruškou, to je jako tu a tam si kápnout do polévky pikantní maggi a potom si vetřít do oka papričku bhut jolokia.
Šlechtic vládl – a tak to bylo
Ani rozšířený názor, že kupa dobře vychovaných dětí byla jistějším sociálním zabezpečením než průběžný důchodový systém, nenachází v knize velkou oporu. Středověká společnost fungovala podle Nodla v některých ohledech překvapivě solitérsky a mnoho majitelů dílen dalo přednost práci až do posledního dechu, než by bylo ve stáří odkázáno na syna, kterému by firmu přenechali. A přestože bychom Nodla mohli označit za „středověkooptimistu“ a „současnoskeptika“, nezamlčuje drsné podmínky ve špitálech ani vraždy novorozenců.
Hledání ztracené přirozenosti
Středověk v nás je zábavné a poučné čtení. Vypráví o snaze sládků vydupat si monopolní postavení, falešných „uživatelských recenzích“ propagujících léčivý prach mistra Křišťana, středověkých třenicích mezi Čechy a Němci – a její autor nechává převážně na fantazii čtenáře, aby si doplnil odpovídající dnešní kauzy: taxikáři versus Uber, internetové reklamy na zázračné hubnoucí prostředky, přetrvávající třenice mezi Čechy a Němci…
Není to kniha dokonalá. Chybí jí ještě jedno kolo závěrečného česání, při kterém by se sjednotilo třeba používání českých a originálních názvů citovaných publikací nebo i některé údaje: na 19. straně mělo středověké Toskánsko 55 % ekonomicky aktivní populace, na 74. straně 60 %.
V pár místech lze přece jen zaslechnout ozvěny cílkovsko-bártovské nostalgie, například z věty „Pokud jsme něco za posledních sto let opravdu ztratili, tak je to právě přirozenost lidského chování.“ – I když přistoupíme na to, že druh s tak pestrými projevy má nějakou univerzální přirozenost chování, pak k ní měl člověk roku 1916, který znal telegraf, letadla a Kafkovu povídku Proměna, podobně daleko jako my. (A vsadím se, že se jednou budou lidé za počátkem 21. století otáčet jako za idylickou přirozenou dobou před teleporty a amarouny.)
Ale nešť: v době, kdy se z přirovnávání současnosti k Římu těsně před pádem stal mem, se Středověk v nás vymyká svou poctivou snahou přiblížit jednoznačně neuchopitelnou každodennost středověku. Tato kniha bude ozdobou vaší výsernice.
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu