Buďme realisté, požadujme utopii
Z politiky se vytratily odvážné vize, všímá si mladý historik Rutger Bregman – a předkládá Utopii pro realisty.

I v týdnu, který začal Svátkem práce, na zaměstnance pořád čekalo 32 pracovních hodin. Co kdybychom to srazili na méně než polovinu: na patnáct hodin každý týden? Co kdyby ta práce navíc dávala větší smysl? A co kdybyste k ní dostávali od státu nepodmíněný základní příjem? Právě takovou utopii maluje devětadvacetiletý nizozemský historik Rutger Bregman ve své už páté knize The Utopia for Realists – Utopie pro realisty.
Možná namítnete, že ani přes spoustu tragických pokusů utopii nikdo nikdy nevybudoval. Bregman má ale dva dobré protiargumenty. Za prvé, i naše dnešní společnost je přece z pohledu středověkého rolníka utopická ve všech ohledech, s výjimkou jediného: takový rolník měl překvapivě hodně volného času. Za druhé, docela nedávno se jedněm ideologickým outsiderům podařilo globálně prosadit vlastní představu o utopickém světě. Byli to protržní ekonomové Friedrich Hayek a Milton Friedman, kteří postupně inspirovali všechny západní státy k privatizaci a deregulaci.
Po vizionářích přišli extremisté středu
Dnes nám ale prý utopie chybí: „Skutečný problém naší doby a mojí generace není v tom, že bychom se neměli dobře, nebo že by na nás dokonce mohly čekat horší časy. Ne: opravdový průšvih je to, že si nikdo nedovede představit nic lepšího,“ píše Bregman. To je přitom v moderních dějinách unikát.
V padesátých letech, tedy časech s několikrát nižším hrubým produktem na hlavu, sliboval tehdejší americký viceprezident Richard Nixon brzké zkrácení pracovního týdne na čtyři dny. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se mu coby prezidentovi málem podařilo prosadit skromnou podobu nepodmíněného základního příjmu. Nic z toho nevyšlo – a co hůř, podobný étos se z politiky docela vytratil.
Nixon byl zvláštní chlapík: republikán, pravičák, a přitom progresivnější než dnešní sobotkovští „extremisté středu“. Bregman se mu podobá. Přichází s návrhy, které působí radikálně (co dnes vlastně nepůsobí radikálně?) – ale nejsou revoluční. „Abychom si udělali jasno: kapitalismus je fantastický motor prosperity,“ stojí v knize černé na bílém. Zkrácení pracovní doby, nepodmíněný základní příjem nebo omezení administrativních činností nevytvářejících „hmatatelnou hodnotu“ jsou návrhy v jádru konzervativní, reakční. Podobně jako dřívější zavedení dvoudenního víkendu by totiž mohly prospět trhům: utlumit revoluční nálady, stimulovat spotřebu a otevřít nové podnikatelské příležitosti.

Další čtení
Materiální podmínky svobody nepřesvědčí kritického čtenáře, že je základní příjem nápad bez jakýchkoliv háčků. Autorovi jde ale ke cti, že se o nic tak velkohubého ani nepokoušel. I díky tomu kniha přesvědčí o tom, že základní příjem stojí za ambicióznější pokus, než je ten dosud jediný větší, totiž aljašská výplata podílu z těžby ropy. Která země se hlásí?
Program pro 99 procent
Při čtení Utopia for Realists mě nejdřív zarazilo, že Bregman ve svém manifestu věnuje tak málo prostoru zrovnoprávnění žen a prakticky žádný emancipaci etnických nebo sexuálních menšin, což jsou témata s myšlenkou pokroku běžně spojovaná a pro leckoho ta nejdůležitější. S odstupem to ale vnímám jako přednost: Bregmanova utopie je „catch all“, program pro příslovečných devětadevadesát procent. Není zvykem, že by se zastánce pokroku tolik soustředil na ekonomickou základnu a tak málo řešil kulturní nadstavbu. Právě tohle je podle mě cesta, jak pro reformy, které v důsledku emancipaci menšin pomůžou, získat i lidi, kteří nečtou Andreu Dworkinovou, ale Padesát odstínu šedi.
Zvlášť pochválit chci ještě kapitolu o sektorové dani pro banky. Tedy jednom z opatření, které má v Bregmanově utopii lidi ušetřit toho, čemu s Davidem Graeberem říká práce nahovno. Tuhle část nechválím proto, by ladila s mým pohledem – právě naopak. Šlo o první obhajobu takového opatření, u které jsem nenabyl po pár odstavcích pocit, že je autor dogmatický idiot. Dokonce mě skoro přesvědčila. Bregmanův referát o stávce zaměstnanců irských bank, při které si Irové začali vytvářet vlastní měny a ekonomika protest přečkala v lepším zdraví než stávky v jiných odvětvích, je pro knihu příznačný: přesvědčování vychází z historických zkušeností, ne z ideologické věrouky.
Otazníky zůstávají
Slabší je naopak Bregmanova obhajoba zkrácení pracovního týdne na patnáct hodin. Pochybný je jeho argument, že bychom takhle snížili emise: nenapadlo ho, že by lidé možná o to častěji odjížděli a hlavně odlétali na výlety? Neuspokojivě se popasoval i s námitkou, že by takové množství volného času bylo pro leckoho frustrující: zdaleka ne každý má přece práci nahovno, pro řadu lidí to je nejdůležitější zdroj životního naplnění. A nakonec autor vůbec neřeší, že by tak razantní zkrácení pracovního týdne zákonitě zdražilo zdravotní péči a další služby: náklady na nonstop provoz by vzrostly několikanásobně. Navíc je otázka, jak dlouho by lékaři, zubaři nebo soudci sbírali tímto několikrát nižším tempem profesní zkušenosti, než by mohli pracovat samostatně.
Nepřesvědčí ani Bregmanův plán pomoci chudým zemím, který spočívá především v otevření hranic zemí bohatých. Jak je k životu za hranicemi Unie autor přehlíživý, dokládá například jeho názor, že lidstvo dlouho nepřišlo s pořádnými vynálezy: „Poválečná éra nám dala úžasné nástroje, jako je pračka, lednička, vesmírná loď, antikoncepční pilulka. Teď se můžeme těšit leda na trochu vylepšenou verzi telefonu, který jsme si koupili už před lety.“ Z pohledu kluka z bohaté země jsou chytré telefony cool gadget, dobrý na hraní s Tinderem a Snapchatem. Z pohledu afrického zemědělce nebo podnikatele jde o technologii revoluční: stovkám milionů lidí dala poprvé přístup k dálkové komunikaci, k bankovnictví, k lékařské péči, informacím – nebo k mapě kompletní cesty do Evropy, když jsme u toho.
Že by mohla lidem v chudých zemích k lepšímu životu pomoci třeba úprava pravidel duševního vlastnictví, která by jim zpřístupnila technologie nebo léky, o tom se v Utopia for Realists nedočtete. Stejně tak zůstává nepovšimnutý argument, že by kvůli zkrácení pracovního týdne bylo nutné první takto zreformované ekonomiky přeorientovat k soběstačnosti a chránit před zahraniční konkurencí – s devastujícími účinky na dodavatele z chudých zemí.
Na to, jak doširoka a sebejistě se Bregman rozkročil nad různými nelehkými tématy, je ale takhle krátký seznam výtek a pochyb pořád úspěchem. Utopia for Realists je chytrý a čtivý úvod do některých radikálních ekonomických návrhů, o kterých se víc a víc mluví. Pokud kvůli svému šedesátihodinovému pracovnímu týdnu nemáte čas přečíst si o každém z těch témat akademickou bichli, nebo pokud je vám blivno z levicového diskurzu plného „neoliberální hegemonie“, Bregmana si přečtěte. Nenapadá mě mimochodem žádná jiná kniha z poslední doby, u které bych si tolik přál, aby si ji nový premiér aspoň prolistoval. O co, že to bude bez ohledu na stranickou příslušnost další extremista středu.
Pod čarou
Buďte realisté, požadujte nemožné!
Jedno z nejznámějších hesel francouzských občanských nepokojů z 1968. Podle esejisty Jacquese Julliarda popíralo vládnoucí „buržoazní racionalismus“ a bylo jedním z důvodů, proč lze tehdejší protesty považovat za „záměrně nejméně rozumné, ba dokonce nejiracionálnější hnutí moderních dějin“.
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu

Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu