To by se na Západě nikdy stát nemohlo

Ameriku blízké budoucnosti zachvátí epidemie neplodnosti – a tři z každých čtyř dětí, které se navzdory ní podaří počít a odnosit, přicházejí na svět znetvořené nebo mrtvé. Po útoku na kongres, puči a občanské válce vyhlašuje junta Synů Jákoba na území USA Republiku Gileád: ultrakonzervativní, doslovným čtením Bible zaštítěnou diktaturu, jejíž program jako by sepsal Rúholláh Chomejní s Richardem Spencerem. Mrtvoly popravených gayů, leseb, baptistů, katolíků a vědců visí pro výstrahu na veřejných místech. Ženy nesmí chodit do práce, nakládat s majetkem a s výjimkou vychovatelek ani číst a psát. Ty plodné jsou pod záminkou banálních pseudoškraloupů zbavovány i zbytku práv, dokonce svých dětí – a slouží jako dělohy pro velitele režimu. (Režim má mimochodem lesanský touch: je militantně ekologistický a když už se v něm rodí, tak doma.)

Od takové situace odpíchla v polovině osmdesátých let kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová svůj široce oceňovaný a dosud nejčtenější román Příběh služebnice. Volker Schlöndorff podle něj v roce 1990 natočil stejnojmenný, rychle zapomenutý film, a letos v květnu kabelovka Hulu převedla knihu do desetidílné televizní série, která původní příběh za rok nebo za dva ještě rozvine v pokračování.

Román se znovu dostal do žebříčků bestsellerů už po vítězství Donalda Trumpa ve volbách; v březnu přímo inspiroval k texaskému protestu proti omezování interrupcí. Scenáristicky, režijně, výtvarně i herecky nadstandardně dobře zvládnutá seriálová adaptace tenhle hype ještě posílila – a ze služebnic v červených pláštích a bílých čepcích se stává běžné publikum amerických zákonodárných sborů.

Nabízí se dvě otázky: dát šanci románu, nebo seriálu? A kterých motivů si v nich všímat?

Knižní lyrika vítězí nad seriálovou epikou

Pokud máte dvacet hodin (co děláte v sobotu a neděli?), přečtěte si nejdřív knihu, a pak si dejte i seriál. Atwoodová píše úžasně lucidně: bez odboček, hluchých míst, patosu, ve finále s o to drtivějším účinkem. Seriál se ale povedl taky: štáb producenta Bruce Millera promíchal estetiku Islámského státu (dodávky, kukly, samopaly) s úhledným severovýchodním maloměstem. Útěchy se nedočkáte ani v četných vzpomínkových pasážích datovaných před převrat: „i budovy tu vypadají sterilně,“ trefil někdo na Redditu.

Pokud máte ovšem času jen půlku, pak existuje jen jeden důvod, proč upřednostnit seriál: český překlad knihy vyšel už před devíti lety a je rozprodaný. Těžko ho sehnat i v antikvariátech, v knihovnách je rezervovaný na měsíce dopředu. Na druhou stranu: Atwoodová píše bez shakespearovských kudrlinek, a tak pokud zvládnete číst články z The Atlantic, s originálem se poperete.

Adaptace je akčnější a přímočařejší, což se může někomu líbit, ale sám to vnímám jako mínus. Kniha je totiž vtahujícím záznamem myšlenek a pocitů člověka, který si snaží udržet vnitřní svobodu; v seriálu bojuje za svou svobodu v rámci omezených možností (a hollywoodských konvencí) se světem. V knize se lze k řadě údajů, například k hrdinčině jménu, dobrat jen detektivní prací; seriál říká vše polopatě, čímž rozptyluje mysteriózní auru.

Tvůrcům adaptace se ne úplně povedl posun děje o třicet let. Lidé dnes neprchají s knižními fotoalby, tím spíš, když se snaží být nenápadní. Vzhledem k tomu, jak aktivně se dnes Američanky hrdinčina původního postavení (emancipovaná žena pracující v knihovně) společensky angažují, se mi těžko věřilo tomu, že v seriálu o bezprostřední hrozbě teokracie nikdy ani neslyšely.

A ještě rozdíly bez hodnocení plus-mínus, čistě pro zvědavé: seriálová adaptace škrtla postavu hrdinčiny matky, zato rozvinula několik dalších vedlejších postav. V televizi taky dostali prostor černoši a černošky – v knize byl režim Synů Jákoba otevřeně rasistický.

Když zítra znamená včera

Ještě týden po dvou dnech strávených v Republice Gileád mi hlava ubíhá ke třem motivům.

První: Amerika se tu do tyranie nepropadla z liberální utopie, ale z uspořádání už tak dost tvrdého k ženám. Tahle linie je patrnější v románu, jehož protagonistka porovnává nový režim se starým a není to černá versus bílá: „Pořád si pamatuju stará pravidla. Nikdy je nikdo nevyslovil nahlas, ale každá žena je znala. Neotvírej dveře cizím lidem, i když tvrdí, že jsou od policie: nechej si nejdřív prostrčit služební průkaz. Nezastavuj na silnici motoristům, kteří předstírají potíže: zamkni auto a jeď dál. Když na tebe někdo píská, nenavazuj oční kontakt. Nechoď v noci sama do prádelny.“

Druhý: nebyli to jen mačisté, kdo vybudoval absolutně šovinistickou společnost. Pomáhaly jim v tom i samotné ženy. V románu hlavně sadistické vychovatelky, seriál tuhle linii ale výborně rozvinul o další postavy. „Víš, že ti zákon zakazuje číst,“ péruje velitel svoji manželku. „Vím. Pomáhala jsem ho napsat,“ utře ho nazpátek.

Třetí: úplně všechno, co se ve fikčním světě děje, se v nedávné historie dělo i ve světě reálném. Atwoodová to sama připomíná jak v epilogu knihy, tak v četných rozhovorech. Trochu v tom ale zaniká jeden podle mě ještě děsivější rozměr: dělo (a děje) se to ve společnostech, které byly nedlouho před tím relativně liberální.

V koncentračních táborech nacistického Německa trpěli lidé, kteří o dekádu dřív svobodně žili ve Výmarské republice nebo Československu. Zákaz antikoncepce a interrupcí a dokonce i náhodné těhotenské testy v Ceaușescově Rumunsku přišly postupně mezi šedesátými a osmdesátými lety; tenhle režim taky dovedl k „dokonalosti“ heslo, že se stát postará o děti líp než rodiče. Austrálie nebo Spojené státy zabavovaly děti domorodým obyvatelům ještě v druhé půlce dvacátého století, kdy se bílá majorita těšila historicky unikátní míře práv a svobod. Islamistická revoluce v Íránu, která Atwoodovu inspirovala zřejmě nejvýrazněji, porobila ženy v zemi, kde před tím část z nich žila průklep životů západních žen.

Problém tedy není jenom nedostatek pokroku, problém je také neustálé riziko jeho zvratu. Nikdy není dobojováno, temné doby se můžou kdykoliv a kamkoliv vrátit, i na Západ.

Příběh služebnice nabízí varování. A taky uniformu.